Charlotte

Martin "Cliffhanger" Jech

Už od chvíle, kdy jsem začal dělat vlastní prvovýstupy, dostal do rukou sky-hook a vrtačku, jsem snil o tom, že jednou navrtám odspodu nějakou krásnou, těžkou linii, která mě bude vyzývat a motivovat k tréninku pro dovedení tohoto projektu do červeného puntíku.

Po několika prvovýstupech jsem byl trochu zklamaný, protože stěny v Krušných horách, které jsem považoval za těžko průstupné, nakonec nabídly pouze cesty v sedmém, až osmém stupni obtížnosti. To mi ale nestačilo a bylo mi jasné, že musím hledat.

Po pár týdnech hledání jsem ale objevil Zelenáče v Orasíně, jehož údolní strana nabízí okolo 20m kvalitního lezení v hladké, mírně převislé stěně. Po krátké obhlídce stěny jsem věděl, že jsem našel, co jsem hledal. Domluvil jsem se tedy s Letošem a o několik dnů později jsme vyrazili.

19. 9. 2012

Hned po škole spěchám k Letošovi, od kterého vyjíždíme do Orasína. Jdeme 2km pod Zelenáče, hned na sebe navěšuji všechno potřebné a nastupuji do stěny. Začátek je společný s Koutem bahenních příšer. Pětkové lezení v koutě. Chvíli hledám místo, kde se z koutu odpojit do převislé stěny, ale je poměrně náročné se s vlastním jištěním pustit do neznámého terénu. Po chvíli nacházím logický směr po dobrých chytech. Po dvou metrech dolézám k vodorovné poruše, do které zakládám frienda, rovnou do něj sedám a vzhledem k tomu, že se jedná o vhodné místo pro první jištění, vytahuji vrtačku s vercajkem a začínám vrtat. Po dvaceti minutách považujeme osazený borhák za nosný, tak si jej cvakám a pokračuji vzhůru. Odtud cesta začíná těžknout. Jsou tu jen malé lištičky, které vypadají, že každou chvíli upadnou. Lezu s kladivem v ruce, abych si oklepal, které lišty jsou dobré, ale moc dobře to nevypadá. Asi tři metry nad borhákem se nachází další vodorovná trhlina, ale vzhledem k tomu, že vyhlídka pádu do položeného kouta se mi moc nelíbí, po pár pokusech to vzdávám, dávám smyčku do borháku na znak projektu a sjíždím dolů.

4. 4. 2013

Na další pokus se kvůli dlouhé zimě muselo čekat trochu déle, a proto jsem se na stěnu byl asi třikrát kvůli motivaci podívat. Když jsem se ale konečně do stěny dostal, měl jsem plán jasný. Borhák jsem hodlal kvůli bezpečnosti dát níže. Dolezl jsem tedy k prvnímu borháku, natraverzoval zpět do kouta, o dva metry výše jsem založil dva friendy na schwöbe a odlezl z nich zpět do hladké stěny, kde jsem na jednu od pohledu pevnější lištu zavěsil nejdřív sky-hook a později do něj i sebe. Lišta zlověstně zapraskala, ale stále držela na místě. Opět jsem tedy vytáhl vrtačku s vercajkem a začal vrtat. Bohužel i přes pozdní datum byla teplota velmi blízko nule, což značně protahuje vytvrdnutí lepidla. Čekáme tedy půl hodiny, což bylo minimum pro lepidlo a maximum pro nás. S horkým čajem se ale i v té zimě v tom háčku sedí líp. Cvakám tedy borhák a s trochou nedůvěry lezu dál. Po odlehčení sky-hooku lišta upadla. Vydávám se ale do slepé uličky, následuje pád a borhák drží. Druhý pokus už je lepší a daří se mi dobýt vodorovnou trhlinu. Zakládám dva friendy, rozhlížím se po směru dalšího postupu a možné poloze dalšího borháku. Mám tušení, a tak po hladké převislé stěně přejíždím háčkem, dokavaď se nezarazím o lištu. Zdá se dobrá, tak se za ní přitahuji a cvakám si ji do sedáku. Když vidím, v čem visím, chce se mi trochu smát, protože lišta má něco přes milimetr, raději to ale nedělám, abych zůstal na liště. Oklepávám kladivem skálu a nacházím vhodné místo pro další borhák. Začínám si vytahovat vrtačku, v tom se ale ozvalo slabé lupnutí a najednou visím o 5 metrů níž. Lišta se urvala. Dotahuji se zpět do místa a vidím, že Letoš pád nečekal a friend vydržel. Zakládám mikrofriend na tři vačky, který si cvakám do sedáku a na protitlak nohou v malé polici se dostávám do podobné pozice a mohu začít vrtat. Po osazení následuje další nudná půlhodinka čekání na vytvrdnutí lepidla. Opět cvakám borhák a pokračuji do poslední části, která se mi zdá od pohledu nejtěžší. A taky že je. Následuje schůdný traverz ve spoďácích, nátah do ostré bočáko-spoďákové lišty a dlouhý nátah do sklopené police. Původně tu byl ještě jeden lepší odštěp, který se ale trochu hýbal, a tak jsem ho raději kladivem odbouchl, abych nečekaným vyloupnutím neohrozil Letoše. Jak já toho později litoval… Po půlhodině zkoušení tohoto kroku zkouším jít trochu víc zprava podél hrany. Podél hrany to bohužel moc nejde, dostávám se moc vysoko a bokem od posledního jištění, tak raději utíkám úplně za hranu, kudy naštěstí bez pádu dolézám na vrchol. Toto ale nebyla linie, která mě lákala, ale zbabělý útěk. Slaňuji na zem, protože se na klíčový boulder cítím slabý a unavený, ale vidím, že po třech silových krocích je posekáno a zbývá dolez v sedmových obtížích. V ten den odhaduji obtížnost cesty okolo 10-.

22. 6. 2013

Po další dlouhé době a několika návštěvách jen na čumendu se konečně před odjezdem do Francie dostávám do cesty znovu. Program si pamatuji dobře, cesta je navrtaná a už stačí jen dolézt na vrchol. Okolo prvních tří borháků prolézám bez problémů. Obtížnost zatím není příliš vysoká. Dostávám se ale do boulderu a hned odpadávám jak hruška. Značím si drobné stupy a asi po pěti pádech se mi daří udržet sklopenou lištu, přelézt boulder a dolézt na vrchol. Odsud jistím Letoše, který bez větších problémů přelezl většinu cesty, ale  boulder se mu příliš nezalíbil.

Teď tedy jsem byl téměř na konci a už stačilo jen dovrtat poslední borhák a cestu přelézt. Po tomto dni jsem odhadoval obtížnost mezi 9+/10- a 10-. Bohužel tento poslední krok odsunuly zájezdy do Francie, Itálie a Kanady.

28. 8. 2013

Po návratu z Kanady 27. 8. jsem chtěl ještě zkusit přelézt svůj projekt. Den po návratu jsem tedy i přes únavu z dlouhé cesty a z časového posunu jel na kole s vrtačkou na zádech do Orasína, z vrchu naslanil do cesty, osadil poslední borhák a vyzkoušel několikrát kroky v boulderu. Cítil jsem se v tom dobře, tak jsem hned další den chtěl vpálit do ostrého pokusu.

29. 8. 2013

Další den po poledni vyjíždíme s Šarlotou do Orasína lézt. Já mám v hlavě pochopitelně jen jedno. Po rozlezu v Piz Badille do toho hned vpálím, ukrajuji první metry a vcelku snadno dolézám do spoďáků, kde shromažďuji sílu na crux. Po chvíli se odvážím, opouštím pohodlí dobrých chytů a boulder se mi daří s několika heknutími přelézt. Dávám si pozor, abych nezkazil dolez, ale z předchozího dne to mám tak upevněné, že to snad ani nejde. Po dolezu na vrchol cítím něco mezi radostí a zklamáním, že fáze přelezu byla tak rychlá. Možná jsem to měl schválně kazit J.

V každém případě jsem ale našel to, co jsem hledal a užil jsem si spoustu kruté zábavy. Po dlouhé rozvaze jsem cestu pojmenoval Charlotte. Už kvůli tolika společným věcem, kterými bych mohl personifikovat jen s jediným rozdílem. Cesta povolila… Obtížnostně bych cestu srovnal s mnoha francouzskými 8a (9+/10-), ale to potvrdí jen další opakování. V poslední řadě bych poděkoval Letošovi, že se tam se mnou tolikrát vydal a moc si přitom nezalezl.

Díky parťáku

Martin Cliffhanger Jech