Chamonix

Blahouš Kluc

8. – 12. 7. 2013

Jak už to tak bývá, tak jsme se s Letošem v hospodě jednoho zimního dne domluvili, že vyrazíme do Chamonix. Letoš už chápal, jaký svět tam je, já měl teprve objevovat a dojít k pochopení. Ovšem, pořád jsme si opakovali, že si uděláme hlavně dovolenou.

Konečně jednoho parního dne přijíždím z práce tak akorát, abych stačil zapakovat věci. V poledne mi už před domem stojí Astra. Parťák se mě hned ptá, jestli mám opravdu jen tento batoh. Na rozdíl ode mě má batohů několik a k tomu dvě obří přepravky jídla, které se brzy stanou předmětem mého výsměchu a Letošova utrpení. Lyže nechávám ve sklepě. Vyrážíme na cca 1000km dlouhou trasu. Po několika stovkách kilometrů se dostáváme v Německu do zácpy, ze které vyjíždíme někam na louku s výhledem na autostrasse a na chvíli usínáme. Odpočinutí opět bojujeme s provozem. V noci ve Švýcarsku – Baselu nám kontrolní vlepí vinětu za 40 franků. Přejeli jsme spoustu kilometru a čerpací stanice nikde. Když už jsme na jednu narazili, tak je samoobslužná. Nakonec jsem se odhodlal hodit do toho krámu svou kreditku a podařilo se nám natankovat. Kolem 05.00 hod. má toho Letoš dost a uleháme na pěkné odpočívadlo, kde dáme k dobru asi 4 hodiny. Potom už přejíždíme přes sedlo do Francie, kde parkujeme v Chamonix (1030m) na velkém parkovišti. Naštěstí nikdo po nás nechce nic platit.

Přemýšlíme, jak to pojmout. Úmyslem je dojít na plató pod Aig. du Midi a zde pokud možno působit. Bohužel na lanovku nemáme peníze. Nakonec se rozhodujeme, že obhlédneme přístup přes ledovec du Tacul a to jen s tím nejnutnějším na bivak. Začíná „koncert“ s Letošovo jídlem. První je na vyhazov kilo mrkve. Přál bych vám vidět Letoše, jak jí s nechutí několikátou klobásu. Když je batoh zapakován, vyrážíme kolem sjezdovky vzhůru na konečnou zubačky Montenvers (1913m). Ujdeme několik stovek metrů a za námi běží do strmého kopce klučina ve žlutém tričku. Letoš se pousměje, že to trénuje Jecháč, ale měl by být spíš na Jedláku. Já kontruju, že si šel odběhnout mezi kvalifikací a finále lezeckých závodů. O to víc jsme všichni pobavení, když je to opravdu Martin, který očekává v dalších dnech Mistrovství Evropy v lezení na vytrvalost. Příjemné setkání. Martin nás doprovodí až na konec zubačky, kde nás upozorňuje na to, že k večeru má přijít bouřka. Také jí už cítíme ve vzduchu. Mám možnost si poprvé ohmatat očima Petit Dru. Je to opravdu skvostná skalní jehla.

Loučíme se a my s parťákem scházíme na ledovec pomocí žebříků. Sestupujeme asi 300 výškových metrů, opravdu slušná expozice. Kolem nás se motají vyčerpaní klienti s průvodci. Ačkoliv jsme nechali mačky dole, tak se jde přes ledovec dobře. Na něm se nachází spousta kamenů a nánosy štěrku, přeskakujeme čitelné trhliny. Stoupáme a cestou potkáváme dva obří šutry, pod kterými bychom se mohli schovat v případě nečasu. Z údolí se už kupí mračna a my se motáme mezi trhlinami. Začíná to být vážné, obešli jsme a přeskočili už x-tou trhlinu a to ledové království je čím dál méně průchodné. Za námi bouří a úkryt ani plocha pro stan nikde. Vracíme se tedy o několik desítek metrů zpět a již vidíme chatu d´Envers (2523m) vysoko na skalním útesu. Je na dosah, ovšem pro nás nedostupná. Stojíme před plochou sněhu a nechce se nám na ní vstoupit. Zíráme zde dosti přihlouple a najednou kde se vzali, dva Frantíci ve flanelkách klušou přes sníh. Získáme odvahu a též ho přecházíme. Nacházíme velký kámen „Matterhornek“, kde ze spodní strany odklízíme a rovnáme kamení a připravujeme se na přeháňku. První kapky jsou tady a my si hovíme, ale jen do doby, než se mě Letoš zeptá, jestli už jsem také mokrý. Z přeháňky se stal vytrvalý déšť, takže poslední šance před mokrým bivakem je rozbalit stan. Ve větru a dešti se nám daří postavit přístřešek pro dva lidi. Je kolem 17.00 hod. a my likvidujeme jídlo. Pak uleháme, Letoš usíná a já po několika hodinách vegetím venku a obdivuju ty hroty kolem nás. Začínám mít pocit, že dosažení jejich vrcholů je pro mě nedostupné. Je patrné, že ze stěny vedle nás lítají často šutry, ale vyhodnocuju naše stanoviště jako relativně bezpečné. Poté konečně usínám i já ... .

Budíme se kolem 07.00 hod. do pěkného dne. Pokračujeme dále na chatu de Requin (2516m) a už můžeme vidět rozbitý přístupový ledovec du Tacul. Děsivá podívaná. Opět se motáme mezi trhlinami. Konečně se dostáváme k žebříkům na chatu. S nadšením se vláčíme ve vertikálním směru asi 200 výškových metrů. Je horko, takže hurá do trenýrek. Docházíme na chatu, kde právě snídá příjemná chatařka, pro kterou není nic problém. Ano, támhle je voda, vařit můžete tady a tady máte místo na usušení stanu. Společnost jí dělá její sedmy měsíční dcerka, kterou si sem nechala přivézt helikoptérou. Ačkoliv se Letoš zapřísahá, že další partie ledovce jsou relativně dobré, mně se do toho nechce. Zasněžené trhliny nejsou nic pro mé horolezecké ambice a smiřuju se s tím, že jsem Západním Alpám ještě nedorostl. Parťák to asi čekal, tak to přijímá dost klidně. Válíme se na sluníčku, odpočíváme, a pak opět scházíme po žebřících na ledovec. Během pár hodin udělalo sluníčko ze zmrzlého kusu ledu zurčící pohyblivou masu. Cestu už známe, takže sestupujeme s nadhledem. Na ledovci v blízkosti Montenversu se pohybuje velké množství lidí, horští vůdce, zdá se, mají dostatek práce. A zase tady máme žebříky, u zubačky odpočíváme. Zde se nachází kouhoutek s vodou se vzkazem pro majitele pejsků a miskou. Správný zdroj vody pro nás. Poté opět pokračujeme směrem dolů, až jsme konečně u auta. Máme za sebou slušnou turistiku. Přesouváme se a hledáme potok, kde bychom se mohli vykoupat. Přichází samozřejmě buřina. Nakonec se ošplouchneme v nějaké strouze a vyrážíme do města nasát atmosféru. Chamonix nezůstává své pověsti nic dlužno, spousta turistů si užívá dovolenou. Mrkneme na závodní stěnu a zdravíme se s Martinem, který se snaží očima „nakrokovat“ závodní trasy. Užíváme si francouzských produktů a procházíme se. Pak si jdeme lehnout k autu a kupodivu ani s tím nemá místní Policie problém.

Naše plány tedy padly, co dál? Navrhuju den odpočinku, a pak zkusit Mont Blanc. Letošovi se evidentně nechce, ale tváří se, že to tedy zkusíme. Jdeme se podívat na závody, kde mezi špičkovými evropskými lezci bojuje i náš Martin. První závodní trasu ze dvou fandíme, fotíme. Setkáváme se se Štěpánem Havelkou a Alenou. Pak následuje přesun do Les Houches, kde v blízkosti lanovky Le Tremble nacházíme jezírko, kde si zájemce zaplatí prut a chytá ryby. Letošovi je čím dál víc špatně, asi ze sluníčka, ale snaží se to rozchodit procházkou po městě. Je to spíš horší, takže rušíme i pokus na Blanc a rozhodujeme se druhý den odjet. Naskýtá se mi zajímavý obrázek. Letoš leží ve spacáku na trávě u jezírka. Přijde k němu skupina lidí, kterou vede Frantík oblečený do ptačího převleku a dlouze něco vypráví. Poté „odletí“ za křoví a skupina se přesouvá o kus dál, kde jim chlap opět něco vypráví až do nočních hodin. Jedna Francouzka se omlouvá Letošovi, že ho skupina ruší při spaní. Už jsem byl ve Francii na několika místech a při tomto pobytu se setkáváme jen s příjemnými lidmi, kteří nás pěkně zdraví, přestože vypadáme spíš jako bezdomovci. Jdu si lehnout k parťákovi, je krásná noc. V noci se přesouváme na prašné parkoviště pod velký stan.

Ráno se nasnídáme a vyrážíme do města koupit nějaký ten pohled a tradiční jídlo. První čtyři hodiny řídím já až na švýcarskoněmecké hranice. Slibujeme si, že německé silnice budou klidnější, ale Letoše jako řidiče čeká peklo, které jsem ještě nezažil. Párkrát nás těsně míjí dopravní nehody, lidi jsou jako splašení ve všech pruzích, které jsou k dispozici a k tomu se opravdu vyznamenávají kamionisté. Nakonec kolem 20.00 hod. dojíždíme ke Svinčákům na chalupu do Aše, kde nás čeká chladivá voda rybníku, buřty a hlavně kamarádi.                                                                          Blahouš