Všední pravdy
Deivi Šišovská
Říkám si, že už jsem dlouho nepřispěla do našeho společného, krásného a mnou oblíbeného měsíčníku, Mantany. Upřímně se kromě občasného pohledu do anglické literatury nebo literatury o, řekla bych, bláznech, ale pravými slovy kapacitách a průkopnících lezení předcházejících generací, do ničeho jiného než Mantany nekouknu.
Mantana je má pravidelná četba, která mě vždy pobaví a spojí s tou partou báječných lezeckých kamarádů, kteří mají své klady i zápory, ale jsou to poctiví lidé spjatí s přírodou stejně jako já. Někdy se zamýšlím nad tím, co mě vlastně může na těch samých lidech pořád bavit, překvapovat a těšit, když jsou naše charaktery v podstatě neměnné. Má první pravda je prostá: „Každý z nich do lezecké party něco nezaměnitelného přináší.“ Svinčo své gurmánské rýpání, ale i slova uznání, Blagodan svůj někdy drsnější poetizmus, Letoš věčnou pohodu nejen v lezečkách, ale i v hospodě. (Nikdy nezapomenu, jak mě jednou vedl v příšerném stavu (mém) z hospody domů. Přestože jsem nikdy cestu obtížnosti X nevylezla a nevylezu, myslím, že morálem a vytrvalostí to byl výkon srovnatelný a Letoš projevil trpělivost až nadlidskou.) Do Jíři bych nikdy dříve neřekla, jak může být krásně škodolibý , ale asi ví, proč sem tam někoho do jaké cesty se zvláštním úsměvem posílá, ale jinak je vždy připraven poradit a pomoci. Párek to je sranda sama a Pája Bohuněk je inspirací. S Broňkem za zády mám vždy klid na duši a s ním strávený den ve skalách je dobrou volbou. A trpělivost mého Toma při jištění mé osoby je kolikrát bezmezná. Takto bych mohla popsat každého či každou z naší lezecké party, a když píšu tyhle řádky, nejradši bych se přemístila v prostoru a čase a objevila se ve skalách nebo u ohně, obklopená kamarády. No a tím se dostávám k druhé všední pravdě.
V některém z minulých čísel Mantany Blahouš vysekl poklonu mému lezení na „ostrém“ konci lana. Nepopsatelně si toho cením a velice děkuji. Ale protože má první vylezená cesta se jmenovala Zdání klame (v našem domovském Perštejně), není asi náhoda, že to pro mě tak platí nejen v životě. Ale (když už jsme v horolezeckém měsíčníku) platí to pro každou, zdánlivě suverénně vylezenou cestu a vlastně pro veškeré mé lezení. Lézt na prvním konci lana mě opravdu baví, ale zdání klame. Nejsem suverén. Občas přemýšlím, čím to je, že jednou lezu naprosto psychicky v pohodě a někdy mi velí strach a nedovoluje pohnout končetinami. Čím to je? Snad nohou, kterou jsem ráno vstala? Nevím. Zatím vždycky vyhrálo pravidlo, že cesta dolů nevede. Ale pravda je, že sebedůvěru k lezení na prvním konci lana mě naučila parta hecařů (Vy), kteří jste mi věřili a slovně i radou jste mě podporovali. A když si člověk několikrát vyzkouší, že to jde, už je v průšvihu zvaném „závislost na adrenalinu“. Cesta na druhém konci lana mě upřímně řečeno příliš nebaví. Většinou to zkusím až ve chvíli, kdy si nejsem sama sebou jistá, když mám pocit, že je to cesta, na kterou prostě nemám nebo se jí bojím. Takových je spousta, protože i když mám lehkou závislost na adrenalinu, lezu spíš na pohodu a dál než přes sedmičky se na písku asi nikdy nedostanu a vlastně zatím ani nemám ty ambice.
Můj úplně první jistič byla moje sestřička Péťa (Šiška). V té době jí lezení nijak zvlášť nelákalo, a i když si teď ráda vysekne nějakou cestu na prvním konci lana, musí se věnovat své rodině, a tak se vlastně stala „druholezcem z povolání“. Přestože jsem před pár řádky napsala, že mě lezení na druhém konci lana moc nebaví a mám závislost na adrenalinu, má třetí všední pravda je, že spojnicí mezi všemi lezeckými kamarády je pro mě sport, pohyb, příroda a přátelství. Bez rozdílu mezi prvo a druho. Neodsuzuji nikoho, kdo má obavy z pádu a tělesného poškození a vážím si každé mamky dětí či dítěte, která hodlá vycestovat třeba jen na víkend s ratolestmi do přírody. Pro pobyt s dětmi v přírodě (ve skalách) neplatí staré horolezecké pravidlo: „Co nemáš, to nepotřebuješ!“ Každá „druholezkyně z povolání“ má mou poklonu a obdiv. Pro vylezení pár cest totiž každá z nich absolvuje nejprve martýrium balení. To si nikdo z nás bezdětných nedokáže představit, na co vše musí taková mamina myslet. No uznejte: může Vám chybět sluneční krém v horkém letním dni? Vám jistě ano, možná i celé léto, ale u dětí hrozí malér! A co když zmoknete, nebo budete mít vlhké botičky? Asi to nějak zvládnete, ale u dětí je to o nemoc! U koho z Vás hrozí počůrání do kalhot? Nebo další průšvihy? Stejně je to i s pokrývkou hlavy za větrného dne. Nebo s hračkami. Ty jako dospělí jistě oželíme, ale děti? No a to ještě není večer, čas večeře, pobyt u táboráku a poslední pusa na dobrou noc a ejhle, když není oblíbený dudlík nebo plyšové zvířátko. Mamka může uspávat o hodinu déle a sbohem krásný večere s přáteli u táboráku (na který se taková mamka těší víc než kdokoli z nás).
A toto všechno absolvují s vědomím, že víc času stráví na zemi u skal- hlídáním, kojením, či foukáním bebíček, než lezením a nabíráním morálu a sebedůvěry.
Být součástí lezecké party, lezeckého oddílu, je pro tyhle maminy šancí si zalézt. V dobré partě se občas najde někdo, kdo pohlídá. Ale pořád je to honem, honem do cesty, konečně mi někdo hlídá - můžu lézt.
I něco tak krásného, jako je těhotenství, je pro horolezkyni vlastně handicap: díky téměř roční pauze v lezení padá dobrá lezkyně opět téměř na nulu a vše začíná nanovo – práce na fyzičce, morálu atd., ale o mnoho hůře, když u skal čeká další, i když malý, ale hladový bříško. Vytoužený klid bez dětí se vrátí prvně za 10 let. Proto si pochvalu zaslouží všechny maminy – lezkyně. Holky, chci Vám vzkázat, že máte můj obdiv a lepší druhý konec lana než se tohoto báječného koníčku vzdát a horké letní víkendy trávit doma bez spolulezce a stínu skal.
Možná si někdo řekne, proč jsem tenhle článek vlastně psala, ale měla jsem pocit, že je třeba pochválit i to, co se považuje za automatické a všední, a proto je to tak nějak přehlížené. Samozřejmě chápu, že láska k dítěti je nad všechno lezení!!!
PS: Získání sebejistoty při lezení vyžaduje rozvážnost, pravidelnost, touhu a hlavně podporu a ochotu poradit od druhých. To všechno se mi zatím dostává a doufám, že to nikdy úplně neztratím.
Užijte si krásné léto.
Deivi (Šiška)