V Rájci s partou Hic

Blahouš Kluc

Netradičně jsme se na víkend sešli s Květou a Jakubem. Milana Tyrana, který jel na Dachstein, jsem musel v roli prvolezce zastoupit já. Květule mě vyzvedá v sobotu ráno a v již rozpáleném ránu nabíráme Jakuba Kotulu. Cestou se docela bavíme a o hoďku později už míříme do Ostřížích stěn. Nejsme žádní superpískaři, a tak volím svou oblíbenou oblast s krátkými cestami. Chvíli se rozkoukáváme a už na sebe věsím smyčky. Tu vůni použitých smyček já rád. Na rozlezení volím Údolní spáru IV na Větrnou hůrku. Nakonec se z ní vyklube celkem oříšek, protože se pod druholezci lámou chyty, takže se oba proletí. Morál je, a tak nalézám do boulderové stěnky Čerstvý vítr VI. Jedná se o krásnou cestu. Nikam nespěcháme, furt se něčemu tlemíme a po dosažení vrcholu civíme do zalesněného okolí. Co může být víc?! Na západě pomalu začínají nabírat mraky, ale to nás nijak výrazně nezneklidňuje. Přesouváme se pod Havranpírko a já doporučuju Květě Muflonní lávku IV přes dva kruhy. Což je samo o sobě podezřelé, ale jedná se o poměrně jednoduchou a dobře zajištěnou cestu. Květa nezaváhala a dobírá Jakuba. Já fotím. Jsem na řadě a vrhám se do Cesty pro dceru V. Dále zkouším Volte číslo 13 VI na Lidský masív, což zapytluju po prvních třech metrech. Moc se to nedá zajistit a vůbec se nám to nějak nelíbí. Vybíhám tedy Návštěvu z Prahy V, kde si zlepšuju chuť. Jdeme pod Jezevčí skálu a je jasné, že bude pršet. Proto se nezdržuju a vylézám Překvápko IV, kde mě naštěstí nic nepřekvapuje. Jedná se o dobře odjistitelnou cestu. Jakub má trochu problém se silovým nástupem, ale jinak se výtečně bavíme. Zpestřením je pro Jakuba trochu vzdušné slanění, ale zvládá bez problémů. Už od minulého roku mě svrbí ruce na Klikatou spáru VI, a tak sbírám odvahu. Nenechám raději Květuli ani dožvýkat rohlík a už se vleču spárou. Nakonec se jedná o jednu z nejhezčích cest. Obloha nad námi je tmavá, ale já jdu „na krev“. Rychle přebalit a šup do cesty Má za ušima V na Čudlovo ucho. Nic tam nevymýšlím a s přehledem přelézám. Jakub má na všechno dost času a Květa ví, že bude lít, tak už odmítá lézt. Než se ke mně Jakub dosápe, tak už kolem nás zuří vichřice. Vzhledem k tomu, že je Jakub navázán na lano „na půlku“ přes liščí smyčku, je vyproštění z lana docela adrenalin. Lano lítá ze strany na stranu a do hlavy nám buší kroupy. Sjíždím dolů a čekám, až si Jakub přes brýle připraví slanění. Když dopadají jeho nohy na zem, tak jsme uprostřed fujavice. Házím lano do díry pod skálu a zdrhám pod malý nedaleký převis. Tam je díra a něco mi padá na hlavu, čímž mi jí rozbíjí. Po dvaceti minutách je po všem a všude se válejí centimetrové kroupy. Dívám se na své promoklé parťáky a očekávám brekankování. To jsem se ale dost spletl. Oba se na mě usmívají a úsměv je neopouští, ani když zjišťujeme, že máme i věci v batohu promočené. Co teď? Domlouvám se s Atomem, že se sejdeme u něj na baráku v Tisé, kde přespíme. Atoma tím zachraňujeme od rodinných povinností. Pára se zvedá ze silnice v podvečerním slunci a my se přesouváme do Kačáku, protože je v Rifugiu plno. Před setměním jsme u Atoma a otvíráme první pivka. Děláme táborák a buřty. Já se učím na kytaru a Květule na housle. Takže hrajeme, co umíme, a když nám dojde repertoár, tak s Květou improvizujeme k radosti sousedů. Nás to ale dost baví a zdá se, že i kluky. Kolem 01.00 hod. Atoma napadá, že bychom konečně mohli vypít polskou vodku, kterou jsem přivezl před dvěma roky. Nevím, jak je to možné, ale Květě to vyloženě chutná.

Ráno se necítím zrovna fit, a tak je start poměrně pomalý. Po buřtech vytahujeme kytaru a housle. Atom se schovává někam do domu a předstírá práci, Jakub se umyje, nají, naseká dřevo, a pak přešlapuje. Konečně nástroje pouštíme z ruky a frčíme na Sněžník, kde očekávám suchou skálu. Nemýlím se a společnost nám na Stěnách pod rozhlednou dělá několik jiných dvojek. Následuje rozlez na Lapce v cestě Sladký pomeranč III. Pak váhavě nalézám do Libové hrany V na Velbloudu, která se mi za odvahu odvděčí dobrými možnostmi jištění a hezkými kroky. Je horko a parťáci se už moc na další cesty netváří. Přesto se vracíme k Lapce a já zkouším Sambiliong VIIa, což celkem v klidu dolézám ke kruhu přes umolousané chyty, ale následné nakřáplé sokolíky mě odradí úplně. Vzdávám a hned zkouším Všežravec IV. Jedná se o koutovou ramenní spáru, která mi dá co proto, ale zvládám bez pádu. Když jí lezu, tak přijíždí Letoš s rodinkou. I s dětmi si vylezou Sladký pomeranč. Je už podvečer, tak se rozhodujeme pro odchod. Naše trojka zapíjí naše výkony v hospodě pod Sněžníkem, a pak se unaveně vlečeme domů. Neuvěřitelná pohoda, která vládla, mě navnadila snad na další víkendy na písku. Díky kamarádstvo.