Tam, kde horám vládne růžová

Broněk Bandas

Alexander von Humboldt je přirovnává k horám z pozadí Da Vinciho obrazu Mona Lisa, podle Le Corbusiera tu máme co do činění s nejkrásnější přírodní architekturou. Řeč je o Dolomitech, které byly pro svou krásu a jedinečnost zařazeny v roce 2009 na Seznam světového dědictví UNESCO. Přírodní katedrály Latemar, Marmolada, Brenta a Catenacio, tyčící se majestátně k nebi, jsou jeho chloubami. Dolomity nesou jméno francouzského geologa z Grenoblu Déodata de Dolomieu, který v roce 1789 objevil ojedinělé chemické složení zdejší horniny, později nazvané dolomit. Při pohledu na zkamenělé fosílie na trentinských horských vrcholcích nedá velkou práci představit si, jak se toto pohoří zvedlo před 200 milióny let z moře. Kamenné sloupy Palle di San Martino di Costrazza byly kdysi dokonce korálovými útesy. A aby těch zvláštností nebylo málo, za úsvitu a při západu slunce se vrcholky díky přírodnímu fenoménu "Enrosadira" rozehrají všemi tóny růžové a červené.

IMST
Protože jsem zažil i roky, kdy nás na každoroční klubovou akci „Dolomity s mládeží“  jelo dvacet, celou cestu mně připadalo nějak nepatřičné, že jsme se letos vešli do jednoho auta.  Každou chvíli jsem se přistihl,  jak vyhlížím další auto s českou značkou a v něm kamarády. Bohužel, žádné další auto nebylo. Až později jsem si uvědomil, že mně tohle zvláštní a trochu smutné rozpoložení způsobila Jířova navigace, která nevěděla, že Jířa nemá ekologickou známku potřebnou pro průjezd Mnichovem a naší výpravu protáhla skrz centrum německé metropole. Jízda kolem Olympijského stadionu mně v myšlenkách vrátila o roky zpátky, když jsme do Dolomit jezdili ještě s Honzou Jansou a Bohoušem Dvořákem přes Garmisch – Partenkirchen.  Stačila necelá hodina jízdy z Mnichova a já se jako tenkrát kochal pohledy na třítisícové vrcholy, které nás obklopily, aby posléze úplně sevřely silnici, která se zařízla do údolí. Po těch letech jsem ale už marně pohledem hledal vrchol 2963 metrů vysoké Zugspitze, který mně kdysi ukázal Míra Beránek, a tak jsem jen nasával genius loci Tyrolska, kde splývají vrcholky hor s oblohou, hospodářská stavení jsou v takové výšce, že připomínají orlí hnízda a voda z hor padá desítkami vodopádů a protéká skrz neskutečně zelené louky.  Důvodem, proč jsme po letech ježdění přes Brennerský průsmyk zase jeli směrem na Ga – Pa,  bylo malé „odskočení si“ do nedalekého Imstu, kde se konaly závody Evropského poháru mládeže v lezení na obtížnost a s námi v autě jel český reprezentant  – Martin Jech.

Přiznám se, že jsem byl na závody v Imstu hodně zvědavý z několika důvodů. Kromě toho, že jsem světové závody nikdy neviděl, jsem taky před odjezdem zjistil na internetu, že Imst má necelých 10 000 obyvatel a moc mě zajímalo, jakou lezeckou stěnu můžou na takové „vesnici“ asi mít. Jak už asi čtenáři tohoto článku vytušili, v Imstu mně spadla brada. Vlastně už kus před Imstem, protože venkovní lezecká stěna vyčnívala z městečka jak chrám a to jsem ještě neviděl sportovní areál zblízka! Postavili jsme stany v kempu. Zatím jen na jednu noc s tím, že kdyby se Martin probojoval do finále, zůstali bychom déle. Tom s Matesem a Julkou našli v propagačním letáčku, který jsme dostali na recepci, namalované nějaké lezecké sektory na okraji města a vydali se „okusit místní vápno“. Já s Jířou a Martinem jsme šli opačným směrem. Najít na zítra cestu ke stěně, zaregistrovat Martina a pokud to půjde, tak okouknout stěnu a cesty připravené na závody. Asi po 15 minutách chůze jsme došli k druhému kempu (stěhovat se nám ale přišlo zbytečné, i když byl na okraji sportovního areálu) a pak to přišlo  – venkovní koupaliště, dětský zábavní areál, fotbalové hřiště (samozřejmě trávník a osvětlení), multifunkční hřiště, areál na lukostřelbu, venkovní kluziště, slack  line areál, dětské hřiště s lanovkou, vnitřní lezecká stěna, ohromná venkovní lezecká stěna a k tomu čtyři parkoviště a sociálky a parčík s fontánkou. Dost dobrý na „vesnici“. Komu by to nestačilo, na všechny strany z Imstu vedly cyklostezky a plakáty zvaly na nejdelší letní bobovou dráhu s délkou přes 3,5 km a převýšením 500 metrů. Nás ale nejvíc zajímala lezecká stěna a stavěči, kteří ještě montovali kameny do cest a krokovali už vytvořené linie. Zůstali jsme tam docela dlouho, ale s jistotou určit, která cesta patří k té které kategorii mládežníků, se nám stejně nepodařilo. No nic. Cestu na sportoviště známe, Martin byl zaregistrovaný a zítra se uvidí. Chvíli poté, co jsme se vrátili do kempu, dorazila i druhá půlka naší výpravy. Ani oni nebyli moc úspěšní. Mapka, kterou jsme dostali, nebyla až tak úplně přesná. Tedy přesněji – chybělo jí měřítko. A to, co v mapce vypadalo jako nejbližší okolí, bylo ve skutečnosti „zatraceně“ nejbližší okolí. Takže se s lezeckými batohy parádně prošli, ale místní vápno neokusili.

Dřív, než Vám něco řeknu k závodům, se pokusím reprodukovat, co Martinovi řekla vedoucí mládežnické reprezentace, když se Martin pod její vedení dostal. Znělo to asi takhle: „Nějaký čas budeš pořád poslední, tak se z toho nezblázni“. Myslím, že tam zazněla i nějaká jadrnější slova, každopádně věděla, o čem mluví. Já taky lezu a říkám si horolezec, ale tohle, tohle je jiná liga. Samozřejmě jsem si našel zdůvodnění, proč to tak je (ty děcka na překližce pravidelně trénujou a dřou, cesty jsou záměrně těžké, aby se závodníci rozřadili), přesto mě nijak netěšilo pomyšlení, že můj největší úspěch na těchto závodech by možná bylo cvaknutí první expresky. Neumím popsat, jak musí být závodníkům, když do takové cesty nastupují. Já jen viděl, jak v cestě označené Chlapci A (tedy Martinovo) spadl kousek od Topu dokonce i předlezec a stavěč cesty v jedné osobě a ztěžkly mně nohy a ruce se zpotily. Martin v prvním kole dolezl do místa, kde padala většina závodníků. Podle mě docela vysoko. Neznalý nebo nepozorný divák by z výrazu tváří a pohybu závodníků ani nepoznal, jak těžká ta cesta byla. Ale stěna byla převislá od nástupu až na vrchol a my jsme viděli jen tři lezce, kteří překonali přechod z trojůhelníkovité převislé struktury dlouhým nátahem do malé šedivé lišty a jen dva, kteří pokračovali dál. Půlka naší výpravy (Tomáš, Mates, Julka) šla lézt na vnitřní lezeckou stěnu a my s Jířou čekali na druhé kolo závodů. Bohužel ve své druhé cestě vypadl Martin relativně brzo, a kdyby ve stěně existovala lehká místa, dalo by se napsat, že v lehkém místě. Věděli jsme, že tím závody pro Martina končí. Pro jistotu jsme počkali na průběžné výsledky, ale vše bylo jasné. Ještě dnes budeme pokračovat v jízdě do Canazei. V konečném pořadí skončil Martin 43. ze 46 závodníků, a jak sám říkal: „Nebyl jsem poslední, tak to je vlastně zlepšení“.

CANAZEI

Stoupáme a stoupáme. Pak se silnice na krátkou chvíli narovná a před námi je nápis Passo Sella. Po naší levé ruce je ohromný masiv Sella, napravo se majestátně tyčí masiv Sassolungo a pod ním malá salaš. Kdysi jsme v ní přespali na slámě s Bohoušem a Honzou. Už je to pár let a vedle staré salaše stojí nová chalupa, ale díky naší tehdejší výpravě a návratům s mládeží v dalších letech stojím na známých místech. Vyběhli jsme z auta a vzpomínky se mně mísí s plány na letošní rok a očima vyhledávám linie, které jsem už lezl a které bych lézt chtěl. Ne dlouho. Díky čerstvému vzduchu a hlavně hodně čerstvému větru v sedle se nám během chviličky udělala husí kůže velká jak pralinky a my úprkem mizíme v autě. No, tak tohle asi na lezení v tričku nebude! Sjíždíme do Canazei, stavíme stany v kempu a zalézáme do spacáků. Podle předpovědi by mělo večer sprchnout. A vážně sprchlo! Sprchlo tak vydatně, že se nám ve stanu vytvořila vodní postel a z vedle nás kempující české výpravy, po jednom obzvlášť vydařeném úderu blesku a hromu, ženská část zbaběle opustila stany a zavřela se v autech. Usínal jsem s rozplývající se vidinou lezení v masivu Sella.

Pozdní ráno nás uvítalo kousek pod sedlem Sella, na pěšince vedoucí pod Piz Ciavazes. Vycházející slunce se opíralo do jižní stěny a osychající vápno vypadalo lezitelně. Naplánovali jsme si kratší, sportovní cesty. Na seznámení. I když kromě Julky už jsme všichni v Dolomitech lezli. Stěna byla místy ještě mokrá a zateklá, ale s heslem „Vápno drží jako prase“ jsme se pustili do lezení. Jířa s Martinem zmizeli v druhé délce šestidélkové cesty Papa Giovanni Paolo II za 6b, my (Tom, Mates, Julka a já) jsme lezli jednodélkové cesty.  Některé spíš jen půldélkové.  Vedle sebe tady najdete takový nesmysl jako třicetimetrové 4a se 14 nýty, osmimetrové 5a, které sotva přelezete a krásné dvacetimetrové 6a v pevné, kolmé skále s nýty po dvou metrech. Ale to je prostě Itálie. Přestože předpověď nebyla úplně ideální, lezli jsme až do odpoledne a přelezli jsme postupně deset cest. Vida, vida. A ještě jsme si rovnou vyhlédli vícedélkové cesty na zítra.

Ráno bylo zase studené. Až dost studené. Čerstvý vítr vymetl oblohu, ale nepřestával foukat, takže se SZ hrana „Steger“ na I. věž Sella pro mě a pro Julku ukázala být nepříliš dobrou volbou. Podmínky v čtyřdélkové klasice obtížnosti čtyři plus byly trochu zimní a ani v jediném těžkém místě v cestě, totálně vyleštěném mírně převislém spárokomíně v poslední délce, se nám nepodařilo se zahřát. Další dvě dvojice (Jířa, Martin a Tom, Mates) lezli také na I. věž Sella cestou Via Bertholdi za 6b a i když lezli v jižní stěně ani oni nebyli větru a chladu ušetřeni.

Ještě před odjezdem jsme se s Jířou jen tak nezávazně bavili o tom, že masiv Marmolady a hlavně její jižní stěna nejsou z Canazei daleko, a že je to lákavý lezecký cíl. Ale nic konkrétního jsme neplánovali. Já jsem si ale jen tak pro jistotu stáhnul pár nákresů a popisů cest. Co kdyby. Odpoledne v kempu jsme si zas jen tak nezávazně o jižní stěně Marmolady s Jířou povídali a slyšel nás Martin. Reagoval okamžitě. Asi jako sodík s vodou. Kde, co, kam, kdy? A začal mlít pantem a prohlížet nákresy a pořád mlel o nějaké cestě s rybou. Mlel a mlel a druhý den v poledne jsme všichni jeli autem kolem jezera Fedaia do střediska Malga Ciapela (1 446 m.n.m), odkud jsme zahájili výstup pod jižní stěnu Marmolady. Jířa a Martin si nesli batohy s lezením a věcmi na bivak, my ostatní jsme se šli projít. Měli jsme odpočinkový den. (Než budu pokračovat, dám vám malou hádanku, na kterou si i sám odpovím. „Víte, jak v horách poznáte skupinku dětí z Jířovo kroužku? Snadno. V trojkovém terénu, kde všichni půjdou v pohorkách, najednou uvidíte spoustu nožiček v sandálech“. Zvyk převzatý od vedoucího kroužku mládeže.) Ušli jsme od auta asi 100 metrů, když se Jířa zarazil a povídá: „Jé, já jdu v sandálech! Počkejte, já se jdu do auta přezout.“ A odešel. Díval jsem se za ním, a jak jsem se tak díval, padly mně oči na nohy Martina a na nich byly zcela evidentně taky sandále. „Martine“, povídám, „ty máš taky sandále, skoč se přezout“! Martin se na chvíli hluboce zamyslel, a pak mně oznámil, že tady pohorky nemá. Naivně jsem se zeptal, jestli je zapomněl v kempu. Nezapomněl. Žádné jiné boty než sandále prostě neměl. Tím mě trochu vyvedl z rovnováhy. „Martine, vždyť půjdete přes ledovec“! „Já vím“, uklidnil mě Martin, „proto jsem si vzal dvoje ponožky“. Na tak silný argument se slova hledají jen těžko. Vyrazili jsme směrem k chatě Ombretta Falier (2 040 m.n.m). Doprovodili jsme naše dva spolulezce až k chatě Ombretta Falier a cestou si prohlédli i vyfotili slavnou Rybu v jižní stěně Marmolady. Ale zatímco oni pokračovali dál pod stěnu, my jsme usoudili, že těch skoro 600 výškových metrů nám v odpočinkový den bohatě stačí a začali sestupovat zpátky k autu. A jestli Jířa s Martinem uspěli, a jak se jim dařilo, vám Jířa popíše v samostatném článku.

Lezeme opět v jižní stěně Piz Ciavazes. Myslím na Jířu a čekám, jestli mně od něj přijde SMS. Lezeme opět sportovní cesty. Julce včerejší odpočinkový den nějak nesedl a do vícedélky si s ní netroufnu. Tom s Matesem lezou šestidélkové 6b Papa Giovanni a po jejich návratu se všichni společně přesouváme pod masiv Sassolunga, kde je rozházená spousta různě velikých kamenů, na které místní lezci vytvořili spoustu odjištěných cest. Tom leze cestu, jejíž obtížnost je mimo můj vesmír, my s Matesem zkoušíme dvě lehčí cesty, ale díky spoustě lezců, kteří tenhle sportovní sektor navštěvují, je vápno nechutně oklouzané, a tak jedeme do kempu.

Dnes by se měli kluci vrátit z Marmolady. Nechávám mládežníky svému osudu a jedu Jířu s Martinem vyzvednout. Konečně dorazili. Ještě je potřeba dojít pod stěnu do bivaku pro jejich věci a vracíme se zpět do Canazei. Zase jeden hezký, odpočinkový den.

Nový den, nové příhody. A tentokrát veselé! Tom s Julkou jdou společně na sportovní cesty a já s Martinem a Jířa s Matesem lezeme na II. věž Sella Severní stěnu od pana Messnera za VI-. Před námi je jen jedna lezecká dvojka, vypadá to dobře. Martin vyvedl první, nepříjemnou délku a já nastoupil do druhé. Přibližně v půlce docela dlouhého a vzdušného traverzu jsem dolezl lezecké družstvo před námi. Tedy přesněji půlku lezeckého družstva. Dámskou půlku, která dopředu nechtěla, dozadu nemohla a viditelně panikařila. Hodnou chvíli jsem v tom traverzu levitoval z nožky na nožku a hulákal omluvy za zdržování na své tři kamarády mačkající se na štandu první délky. Pak kolem nás všech prošel nějaký sólolezec a paní rezignovala a odlezla ke svému parťákovi, zanechávajíc v cestě jeho materiál. Tak jsem mu karabiny a smyčky donesl a on pochopil vážnost situace a společně se svou spolulezkyní slanili. Tím udělali radost všem, ale nejvíc Martinovi, protože mu do sbírky přibyla karabina „utíkačka“. Tím ale příhody neskončily. Právě naopak. Ve čtvrté délce se štandovalo ve velké jeskyni. Mates, lezoucí za Jířou, si v jeskyni odložil lezecký batoh a nějak přeslechl, když mu Jířa říkal: „Hlavně ho tady nezapomeň“! Až když Jirka fotil Matesa v nejtěžším místě páté délky a v hledáčku foťáku nemohl najít batoh na Matesových zádech, kluci zjistili, kde udělali soudruzi z NDR chybu a Mates si dal pro velký úspěch pátou délku dvakrát. Já jsem od třetí délky nechal Martina vyvádět a lebedil si na druhém konci lana. Osmá délka byl takový lehký trojkový kout, pak Martin zmizel kdesi za rohem a já cítil stálý tah lana. Už mně zbýval stěží metr lana, tak jsem na Martina volal, že jestli nemůže najít štand, kousek popolezu. Martin souhlasil, tak jsem zrušil štand, prolezl celý kout, pak pod balvanem, spárkou, několik ploten a lano mě pořád táhlo dál. Až na vrcholu II. věže jsem zjistil, že Martin pořád hledal slušný štand a nějak ho nemohl najít, tak hledal, hledal, až jsme souběžně přelezli čtyři lanové délky a dosáhli vrcholu. Ale je pravda, že to byly lehké délky. Na vrcholu jsme nervózně čekali na naší druhou lezeckou dvojku, protože se od Sass Porcii blížila černota a byly vidět závoje deště. Nakonec jsme ještě stihli sestoupit, ale na cestě do sedla  Sella už nás přeháňka dohnala. Přesto jsme ještě zašli do sportovního sektoru Sasso delle ortiche, kde jsme našli nový, neoklouzaný sektor, ale kromě Martina už nikdo lezení nezkoušel.

Poslední den. Je sbaleno, je snězeno. Zastavujeme opět v sedle Sella. Jdeme prozkoumat sportovní sektor pod vyhlídkou Col Rodella, který včera v průvodci objevili kluci. Plni nadšení vyrážíme, abychom na místě zjistili, že lezení na vápně je fakt dobrý, ale že nadšení prvních dnů opadlo, máme prolezené prsty, pořádně profukuje a, i když by se tady ještě dalo lézt, těšíme se domů. Vracíme se k autu a za zády máme obrovský masiv Sassolunga, před sebou věže Sella a všude okolo velebný chrám přírody. Sbohem, nashledanou, tak příště zas…… .

Broněk

Soustředění mládeže  Horoklubu Chomutov „Dolomity 2012“ se zúčastnili: Jirka „Jířa“ Šťastný, Broněk „Já“ Bandas, Martin Jech, Tomáš „Tom“ Hyksa, Mates Šťastný a Julka Řeháková