Slovinsko

Jířa Šťastný

1. - 10. 7. 2012

            Původně jsme chtěli jet ze závodů v Linzu do Finale, ale když jsem zjistil, jak je to daleko, začal jsem raději hledat jinou alternativu, kde by se dalo spojit lezení s koupáním v moři.  Volba nakonec padla na Slovinsko, kde jsem nikdy nebyl a toto byl důvod k nápravě.

            Jelikož i v Linzu je koncem června neskutečné horko, jedeme po Martinovo druhé kvalifikační cestě zpět k jezeru, kde se až do večera koupáme.  Až když se trochu ochladí, vyrážíme na cestu do Slovinska.  Podle průvodce by v okolí Bohinjského jezera mělo být lezení vhodné na horké letní dny, a tak míříme tím směrem.  Po půlnoci odbočujeme na polní cestu, vedoucí k lezeckému sektoru Bitenj potok v oblasti Bled.  Dvě zaparkovaná auta u cesty dávají tušit, že jsme asi správně.  Parkujeme tedy vedle nich, Martin s Tomem si berou karimatky a spacáky a jdou spát do skal, já s Maruškou a Filípkem uleháme v autě.  Jelikož jsme po cestě docela unavení, moc nevěnujeme pozornost tomu, že v jednom z aut se občas rozsvítí světlo, a v klidu usínáme.  V noci matně registrujeme, že jedno z aut odjíždí, pak se zase vrací a nakonec odjíždí obě. 

Až když nás ráno v půl sedmé budí místní policie, nám dochází, že to nebyli lezci, ale že jsme vyrušili nějaký místní páreček při milostných hrách.  Snažím se policistům vysvětlit, že jsme přijeli v noci, ale se slovy, že kemp je prý otevřený celou noc, nám vystavuje blok na pokutu ve výši 40 Euro.  To nám ten výlet pěkně začíná.  Když už jsem tedy vzhůru, tak se jdu porozhlédnout kolem a zjišťuji, že parkoviště pro hledaný lezecký sektor je asi o 300 m dál, tak tam přejíždím a dělám snídani.  Po chvíli přichází i kluci a začíná být pěkné vedro.  Po snídani jdeme do skal, kde zjišťujeme, že na hlavní stěně oblasti se nedá kvůli slunci vydržet, protože je otočená na jih.  Raději se tedy přesouváme do severních stěn, což jsou ale malé kvaky v lese, nápadně připomínající Orasín.  Kvůli tomu jsme opravdu nemuseli jezdit tak daleko.  Ale když už jsme tady, tak přelézáme aspoň všechny rozumné směry, které tu jsou.  Odpoledne přejíždíme k Bohinjskému jezeru, půjčujeme si loďku a užíváme si trochu chladné vody.  Na večer se jedeme podívat do oblasti Bohinj, abychom věděli, jestli má cenu tu ještě zůstávat.  Tady to kupodivu vypadá docela pěkně, skály tvoří pěkné plotny, pod skalami je prima plácek, kam se dá dojet autem, takže super.  Akorát je tu zákaz kempování.  Tak tam kluky necháváme a s autem přejíždíme raději do nedalekého kempu.

Ráno se vracíme za klukama, snídáme u auta přímo pod skálama a je tu fajn.  S lezením začínáme v pravé části sektoru, kde je trochu stín.  Zjišťujeme, že pětka na rozlezení není úplně zadarmo, a tak další cesty volíme opatrněji.  Klasifikace je tu velmi proměnná, i trojky v centrální plotně vypadají na slušné lezení.  Na večer volá Deivina, kde jsme.  Dáváme si sraz u jezera a zjišťujeme, že tam, kde jsme včera parkovali, se dnes prý rozdávají pokuty, a tak raději všichni odjíždíme do kempu.  Kecáme u stanu a užíváme si nebe plné hvězd. 

Ráno se z kempu nejprve nenápadně vytrácí Deivina s Tomem, a pak i kluci.  Já pak platím pouze za nás a vychází to.  Jedeme opět lézt do Bohinje, kde nám ještě něco zbylo.  Přelézáme zbývající pětky a dokonce nás pouští i několik 6a, což je vzhledem k tvrdosti místní klasifikace úspěch.  Odpoledne se loučíme s Deivinou a Tomem, kteří se vracejí do Rakouska, zatímco my míříme k moři.  Již za tmy dorážíme na parkoviště do Črni kalu, které bude naším útočištěm pro zbývající dny.

Ráno nás budí přijíždějící auta nedočkavých lezců, co si chtějí zalézt dopoledne ve stínu, ale nikdo nic nenamítá na náš bivak v autě, což nás těší.  Po snídani jdeme okouknout skály a zjišťujeme, že je to moc pěkný pás skal, otočený k jihozápadu, což je v tom vedru super.  Dopoledne lezeme, přes poledne si dáváme siestu ve stínu u auta a odpoledne přejíždíme zhruba deset kilometrů do Koperu k moři.  Je tam sice jen malá pláž hned vedle přístavu, ale na zchlazení horkých těl to bohatě stačí.  Takto plyne jeden den za druhým a my se postupně rozlézáme a zvykáme si na styl lezení na místním vápenci. 

Odpočinkový den trávíme v nedaleké jeskyni Postojenska jama, což je neskutečný jeskynní komplex, ze kterého je zpřístupněný přibližně 5 km dlouhý okruh, jehož převážnou část absolvujete vláčkem.  Je dobré se pořádně obléct, protože ačkoliv je venku na slunci přes 40°C, v jeskyni je nějakých 12°C, což je sice po vstupu příjemné, ale po hodině a půl trvající prohlídce se už člověk zase těší na sluníčko.  Vracíme se zpět pro kluky, kteří se šli podívat na skály do Ospu a Mišja peči.  Cestou mi přichází zpráva, že je máme vyzvednout v Terstu, kam je odvezli nějaké Španělky.  Přejíždíme tedy do Itálie a děláme si vyhlídkovou jízdu tímto městem, protože kluci jsou až úplně na druhé straně města.  Večerní koupání nám kazí přicházející bouřka.

Další dny opět lezeme v Črni kalu.  Mně s Tomem se daří přelézat už i nějaká 6c, Marťas dává i 7b.  Poslední den si jdeme vyzkoušet lezení v Mišja peči.  V pravé části amfiteátru je sice stín, ale vůbec tu nefouká, a tak je tu pěkné horko.  Dáváme si na OS pěkné dlouhé 6b+ a 6c a já jsem spokojen. Marťas zkouší i něco těžšího, ale moc mu to nejde.  Nakonec je rád, když vybojuje na OS jedno 7a po „hadech“ a můžeme jet k moři.  Místňáci zkouší nějaké 8a a vedro jim evidentně tolik nevadí.  Po ochlazení v moři si dáváme poslední zmrzlinu, nakupujeme dárky a vyrážíme k domovu.  Po půlnoci zastavujeme u Mnichova na odpočívadle, kde přespáváme do rána a dopoledne se vracíme domů.

Jsem rád, že jsme poznali zase nové oblasti, které určitě stojí za návštěvu na podzim, kdy tu budou na lezení mnohem příjemnější teploty, ale i tak to stálo za to.  Akce se zúčastnili Marťas Jech, Tom Hyksa a Happy family.

Jířa