Sfingy 2012 - Zimní metodika

Broněk Bandas

Motto : Metodika je obecně pracovní postup (metoda) nebo nauka o metodě a souhrn doporučených praktik a postupů.                                                                                                                                               Zdroj : Wikipedie

Horoklub Chomutov již od roku 2001 pořádá Metodické dny. Někdy s větším, někdy s menším úspěchem. Je logické, že zimní metodika pořádaná ve Vysokých Tatrách má mnohem větší „šťávu“, než metodika na Sfingách u Měděnce, ale principielně se jedná vždy jen o ukázání „obecných pracovních postupů“.

Zimní metodika se každoročně zahajuje v tělocvičně, kde se mnohem, mnohem lépe vysvětlují negativní účinky chladu na člověka a postup první pomoci, než v chladu reálném. Také zásady práce s cepínem, navazování na lano pro přechod zrádného ledovce a vytvoření kladkostroje k vytažení kamaráda z trhliny se v příjemné atmosféře tělocvičny vysvětlují úplně jinak, než v mrazivém objetí Krušných hor. Přesto nácvik těchto základních věcí není procházka růžovým sadem a instruktoři jsou přísní, protože vědí, že druhý den při praktických ukázkách není na vysvětlování a opravování chyb moc času.

Pokud si dobře pamatuji, za těch 11 let zimních metodik nás počasí zradilo snad jen dvakrát a tehdy jsme improvizovali vytvářením kotevních bodů ze stromů a zabodáváním cepínů do hlíny. Byly ale i velmi dobré a na sníh úrodné roky, kdy jsme jako štand používali velkou rukavici napěchovanou sněhem a zahrabanou do návěje. V té souvislosti ale musím zdůraznit, že rukavice bezpečně držela, protože byla uložena metodicky dobře – a byl kvalitní sníh.  V letošním roce se ale zima také snažila a na zimní podmínky jsme si rozhodně nemuseli hrát. Dokonce (a to bylo myslím poprvé) se nám  kvůli velikým sněhovým jazykům na silnici z Měděnce do Klášterecké Jeseně nepodařilo dojet ani na malé parkoviště u Velké Sfingy a my jsme z Měděnce museli dojít pěšky. Účast nebyla veliká. Nechci nijak zvlášť spekulovat proč. Za sebe si myslím, že náš oddíl není v současnosti příliš orientovaný na zimní výstupy a přechody a je otázka času, než se zase vytvoří skupina „zimních“ lezců nebo skialpinistů a na zimní metodiku přibude víc lidí. Nakonec se také ještě ukázalo, že vzhledem na panující podmínky (silný, nárazový vítr) nás bylo akorát, abychom včas ustoupili do základního tábora a neprojevily se na nás účinky chladu.

Na závěr článku se ještě na konkrétním případu, který se stal členům Horoklubu, vrátím k definici metodiky. V červenci 2006 podnikla trojice členů Horoklubu ve složení LeToš Dvořáček, Jarda Zetek a Honza Franc úspěšný výstup na vrchol Dufourspitze (4 634 m.n.m) v masívu Monte Rosa. Výstup byl bezproblémový a za krásného počasí. Při sestupu skupina došla na okraj ledovce, kde se všichni předpisově (dalo by se říct i metodicky) navázali. Také musím zdůraznit, že trojice byla na přechod ledovce a případnou záchrannou akci dostatečně vybavena. Protože v životě i v horách je vždy něco za něco, krásné počasí „na oplátku“ způsobilo, že sníh na ledovci byl měkký až kašovitý. Díky tomu byly trhliny v ledovci dobře zřetelné a družstvo postupovalo velmi opatrně a vyvarovalo se chyb (Častou, a nedá se říct, že jen  nováčkovskou chybou je, že při pochodu přes ledovec družstvo neudrží rozestupy a místo toho, aby mezi členy bylo mírně napnuté lano, jdou všichni za sebou, povídají si a lano se jim motá pod nohama. Případné propadnutí jednoho člena družstva pak má fatální následky). V jednom místě LeToš jdoucí první překonal trhlinu a Honza se jako druhý chystal jí přeskočit, když v tom se okraj trhliny utrhl a Honza se propadl. Jarda okamžitě zareagoval, zalehl cepín a začal zakopávat špičky nohou do sněhu. Díky kašovitému sněhu to nebylo těžké, ale to samé – kašovitý sníh, způsobilo, že se klukům přes veškerou snahu nepodařilo vytvořit pevný kotevní bod!

(Pro nováčky v tento okamžik končí prostor zimní metodiky Horoklubu a přichází realita toho, že souhrn obecných pracovních postupů na samostatnou akci v horách nestačí. Že metodika je nutný základ, který je určitě potřebné mít a pravidelně si ho opakovat, ale navíc je potřeba získat zkušenosti z akcí se zkušenějšími lezci a nepodceňovat další pravidla pro lezení ve vysokých horách.) Protože kluci neměli s Honzou kontakt, trhlina se pomalu rozevírala směrem k Jardovi – v tu chvíli jedinému pevnému bodu a přiblížit se k hraně trhliny nebylo bezpečné, požádali telefonem o pomoc Horskou službu. Skupině záchranářů s trojnožkou vybavenou velkými podložkami pro rozložení zátěže se podařilo Honzu vytáhnout docela rychle. Díky tomu, že kromě telefonu s uloženým číslem Horské služby působící v této oblasti měli všichni tři i kvalitní pojištění, nezpůsobila jim problémy ani cena záchranné akce, cca 120 000 Kč.

Já vím, že už jsem avizoval konec článku, ale pro velký úspěch a ohlas na metodice si vám dovolím na úplný konec připojit „Pravidlo mrtvé partnerské dvojice“.

Muž a žena se chystají na přechod ledovce. Pečlivě se připraví a navážou na jedno lano. Ona má 56 kg, on 92. Protože je to muž gentleman, vezme do svého již tak velkého batohu většinu vybavení, aby milovaná partnerka nenesla těžký bágl a místo nekonečného remcání si výlet užívala. Propadne – li se do trhliny žena a nestane se jí žádný vážný úraz, skončí nepříjemná událost sprškou výčitek a nadávek na hlavu „toho, co tu blbost vymyslel“ a jde se dál. Propadne – li se do trhliny muž, zůstane zpravidla jako jediný důkaz přítomnosti partnerské dvojice brázda vyrytá v ledovci zoufale a marně brzdící ženou, která plynule pokračuje přes hranu trhliny. Jaké je z toho poučení? Naložte babě tolik, že se váhy vyrovnají – zachráníte tím životy obou. A taky je dost možné, že jí s pořádným báglem přejde to remcání.

Zimní metodiky 2012 v tělocvičně gymnázia v Kadani a na Sfingách pod Měděncem se zúčastnili : Bohouš, Jířa, Honza Jansa, Libor Neliším, Ivana Samková, Lenka Marte, Martin Jech, Tomáš Hyksa, Radek Benda, Richard Sůra, Ludva Kostka, Honza Unger a Týna, Julka Řeháková, všechny Bandasky, LeToš, Svinčí, Honza Stütz, Pája + Pája Koukolíčková, Blahouš, Markéta a Standa z Ústí a Aleš

Broněk