Přejezd na kole Krušných hor ve dvou dnech

Blahouš Kluc

Ve dnech 2. – 3. 7. 2012 se uskutečnil přejezd Krušných hor na kole. S myšlenkou na přejezd v trochu rekreačním stylu přišel můj táta, když jsme zase trochu požili ohnivé tekutiny. Kdo by mohl být lepším průvodcem než ten, kdo už má tuhle lahůdku za sebou?! Stanovil jsem termín tak, aby seděl i Broňkovi. Kupodivu se mi k mé radosti začali hlásit zájemci i přesto, že se jednalo o všední dny. Začal jsem shánět auto, které by převezlo kola na start do Kraslic. V tom mi obrovsky pomohl jako vždy Jířa, který přislíbil, že když nebude moci on, tak převeze kola jeho kolega z práce Jarda. Jména v mém seznamu se pomalu přesypávala z „určitě pojedu“ do „se mnou nepočítej“ a zpět, jak písek v přesýpacích hodinách, až do konečného počtu šesti lidí vč. mě. S nimi jsem se sešel den před odjezdem a umístili jsme kola do auta.

Letoš šel spát ke mně, Radka měla druhý den jet v autě a s tátou, Oldou a Mírou jsme se setkali ve 04.00 hod. na nádraží v Chomutově. Broněk mi těsně před odjezdem oznámil, že si špatně spočítal šichty, tak se nějak připojí později. Jsem myslel, že ho praštím. To, že nám kola veze Jarda, jsme nejvíce ocenili, když jsme zjistili, že je ze Sokolova do Kraslic vlaková výluka. Sotva bychom dali kola do autobusu.

V 07.30 hod. jsme vytvořili startovní foto před nádražím v Kraslicích a vydali se na pouť. Hned od začátku jsme začínali mnohakilometrovým krpálem. Radka se ujala vedení a já jsem čekal, jestli se utrhne a zrealizuje sólo přejezd v jednom dni. Nakonec se spokojila s tím, že víceméně táhla skupinu. Já jsem se držel táty a snažil jsem se mu vnuknout naději, že za další zatáčkou kopec už končí. Pravdou je, že jsem asi oprávněně slyšel tátovy komentáře něco v tom smyslu: „Ty blbče, proč jsi mi neřekl, že je to tak do kopce. Kdybych měl sílu, tak tě praštím!“ V tomto veselém duchu plném mezilidského porozumění jsme po 14-ti km zcela zpocení vyjeli konečně na hřeben, který nás hned odměnil krásnými rozvlněnými loukami. Když jsme dorazili do Jelení, tak nás čekal Luboš, který vyrazil sám z Nejdku. Hurá, další nadšenec. Dostal, stejně jako ostatní, jakousi žlutou medaili, na které jsem černou tuží napsal „PKH 2012“. Stejně jak mušle u poutníků Svatojakubské cesty měla medaile sloužit jako poznávací znamení, kdybychom se náhodou roztrhali. Každý z nás si plackou okrášlil své kolo. Pokračovali jsme dále loukami a lesy a každý asi ocenil přestávku v Horní Blatné. Do následného kopce jsme se začali trousit postupně dle své chuti a síly. Já jsem uzavíral skupinu. Počasí poměrně přálo, tak se Luboš s Radkou utrhli a jeli po turistické značce na Boží Dar. Letoš si dojel pro razítko na rozhlednu nad Blatnou. Opět jsme se všichni sešli na Božáku, kde se k nám připojila Zuzka, která jela z Ostrova nad Ohří přes Jáchymov. Pravděpodobně vyjela ještě hrozivější strmák než my. Zavřeli jsme se do jedné z hospůdek a plně se věnovali osvěžovačce. Čas byl výborný, něco kolem poledne. Pomalu jsme rozhýbali svá ztuhlá těla a překonali výjezd ke Klínovci. Až na něj vyjel jen Letoš, zase chtěl razítko. Sfrčeli jsme kopec a u jednoho přístřešku čekala Radka s Lubošem a Mírou. Tam jsem se dověděl, že se Luboš zase odklonil a na sjezdovce hodil tlamu. Naštěstí byl v pořádku. Pokračovali jsme ve sjezdu a užívali si až do Měděnce. Zde jsme se opět zastavili na čaj, abychom si zkrátili čas při čekání na Letoše. Na obloze se začala honit mračna a padla i nějaká kapka. Míra se vytasil s meteorologickým modelem v mobilu, kde předpovídali kolem 16.00 hod. déšť. Po příjezdu Letoše nebylo nač čekat a celá grupa se společně vrhla do dalšího úseku. Přísečnickou přehradu jsme objeli zprava ve směru na Jilmovou a Kalek, což se nakonec ze tří tras, které se nám nabízely, ukázala jako ta nejhezčí cesta. Na horizontu vládly pahýly stromů lemující cestu, které musejí odolávat zimě a větru. Když jsme se nacházeli v blízkosti Jilmové, tak Radka včele zahnula na německou stranu do Satzungu. No, proč ne? Přes Německo jsme pohodlně dojeli až k přejezdu u Šebíku. Nabil jsem dojmu, že počasí ještě vydrží, tak jsme se rozumným tempem vláčeli zvlněnou trasou. V Kalku jsme se roztrhali, táta už tlačil kolo, my s Letošem jsme se usadili v odpočívadle s výhledem na Krušky. Ostatní to mastili do kopce, jak kdyby za sebou neměli 100km. Pokecal jsem s tátou, strávil s ním nějaký čas, na který budeme zase pár let vzpomínat, a mně v podstatě výlet splnil, co jsem od něho očekával. Pomalu jsme se s Letošem vlekli dál s představou, že jsou všichni už v cílové stanici Lesná, ale jaké to překvapení, když všichni čekali u Volárenského rybníku. S nimi tam stál „kouzelný dědeček“, alespoň takhle ho každý nazýval. Přestože to byl jódlující Němec přemisťující se na pochybné skládačce, tak každého obdaroval tabulkou čokolády. Nejdříve táta, a pak i Radka jeli dál a my ostatní jsme zahučeli do osvěžující vody rybníka. Po vykoupání jsme ještě překonali výjezd na Rudolice v Horách a při závěrečné cestě dohnali Radku a tátu, jak jdou ruku v ruce spolu vedle kola. To bylo něco pro mě a Letoše, hned jsme si Radku dobírali, že už nemůže, tak musí tlačit kolo. Konečně jsme byli v cíli, v Lesné bylo suprové přijetí. Zde už na nás čekal další zájemce Jakub. Kola jsme si hodili do garáže, dostali jsme ubytování každý dle svých požadavků a mohla začít hodovačka. Lístek jsem si popsal názvem „Kapitán“ a tím jsem se jmenoval dobrovolně na někoho, kdo je zodpovědný za celý chod akce a dal do ruky ostatním tatrmanům někoho, koho div několikrát nezlynčovali, když něco nebylo dle jejich představ. Na večer ještě přijela Verča a Renča, které nám to všechno zpestřily. Asi nemá cenu se více rozepisovat, krajina byla utápěna noční bouřkou a v útulném prostředí Lesné proběhl večírek, jako kdybychom druhý den neměli etapu.

V 06.30 hod. už Letoš opravoval konstrukci obřího stanu, tak jsem mu šel pomoc. Zuzka a Míra na nás zírali dost nechápavě. V 08.00 hod. jsme se opět všichni sešli u jídelního stolu a tlačili do sebe převážně vajíčka. Úmysl odjet v půl deváté vzal rychle za své. Broňka jsem třikrát proklel, neboť byl nekontaktní a kolem 10.00 hod. jsme vyrazili do mrholícího rána na Novou ves v Horách. Táta se s námi rozloučil, protože ho bolelo asi všecko. Ještě si vyměnil s Oldou kolo, protože v Oldově kole pochybně vrzalo. Za chvíli jsme byli před Novou vsí, kde jsem obdržel SMS od Broňka, že má defekt a tlačí kolo do Nové vsi. Za chvíli jsme se setkali. Už regulérně pršelo a Letoš mu pomohl s opravou. Když mi Broněk vyprávěl, co všechno absolvoval, aby vůbec dorazil, cesta z dovolené, práce, díky dětem nespavá noc, tak jsem ho ještě rád politoval. Mohli jsme pokračovat a po lehkém stoupání do Mníšku jsme uvízli pro déšť na benzíně. Když déšť polevil, tak jsme pokračovali, a nakonec jsme byli odměněni sluníčkem. Cesta už bezproblémově pokračovala kolem Flájí a Nového domu až na Vitišku, kde jsme se utábořili. Číšník byl vtipálek a k tomu nás hostil dobrým jídlem, takže nikdo pořádně nespěchal. Až z pozice funkce kapitána jsem musel zvednout otálející mužstvo na další kilometry. Když jsme dorazili na Cínovec, tak začalo pršet a už nepřestalo. Chvíli jsme čekali pod stromy, ale to nikam nevedlo. Opět jsem si nadával, že nemám blatníky, přesto jsme frčeli ve velmi dobrém tempu až do Nakléřova, kde konečně přestalo lít. Původně jsme chtěli sjet do Ústí nad Labem na nádraží, ale když při mnohakilometrovém sjezdu první skupina vč. kapitána nezabočila (kapitán si tím vysloužil zničující kritiku) tak se už pokračovalo až do Teplic. Na posledním úseku nás míjelo tolik aut, že i přes dostatek sil jsem se rozhodl jet z Teplic vlakem. Na nádraží jsme se poplácali po ramenou a Letoš s Oldou pokračovali na kole až do Jirkova. Luboš, kterému jel vlak později než ostatním, se někam vytratil. Kola nám do zavazadlového prostoru přibrali bez objednání. Zuzka vystoupila v Mostě, Míra v Jirkově a Jakub, Radka, Broněk  a já jsme uzavřeli akci v Čekárně.

Na závěr můžu jen všem zúčastněným poděkovat, že mi zpestřili těch 210 ujetých kilometrů a vytvořili mi další nezapomenutelnou vzpomínku na dobrou akci s dobrou partou.  

Blagodan

Účastníci: Radka Štejnarová, Zuzka Konrádová, Míra Kubík, Olda Zeman, Luboš Třeba, Letoš Dvořáček, Blahouš Kluc st., Blahouš Kluc ml., Jakub Kotula, Broněk Bandas