Někdo to rád mrazivé - Stubaier Wildspitze

Blahouš Kluc

24. - 26. 1. 2012

Ludvík mě dojíždí na jednom z mnoha horizontů Wilde Grube´n a z jeho gest je patrné, že to není žádná dávačka. „Pořád si říkám, proč tohle dělám, mám to zapotřebí?“ Rozhlížím se kolem sebe: “Já taky, šlapat do kopce, tahat se s dvacetikilovou krysou, ale pak se kouknu kolem sebe na ty krásný kopce a mám odpověď.“
Původně jsme měli vyrazit do Vysokých Tater. Už dlouho jsem se na ně třepal, ale lavinovka 3-4 nás odradila. Jako náhradní plán jsem navrhl výstup na lyžích na ledovec Stubaier Gletscher s možností výstupu na nějakou třítisícovku Schaufelspitze (3332m) nebo Stubaier Wildspitze (3341m). Vzhledem k tomu, že jsme jen průměrní sjezdaři, tak jsem kopce orientoval do míst, kde se nachází sjezdařské turistické centrum. Jen pár dní před odjezdem se ukázalo, že 3. lavinovka vládne i v Alpách. Nicméně jsme uvažovali tak, že vystoupáme na lyžích po upravované zimní cestě známé jako Wilde Grube´n, která vede od neplaceného parkoviště v Mutterbergalmu (1725m), na Stubajský ledovec a dle daných podmínek se rozhodneme dále. Markétka nám zavolala do Rakouska do turistické kanceláře a záchranářům, od nichž získala cenné informace a potvrdila, že námi zamýšlený výstup na ledovec je možný.
A tak 24. 1. 2012 kolem 18.00 hod. vyrážíme s Ludvíkem přes Cheb, Mnichov, Garmisch, směr Stubaital. Vládne dobrá nálada a v Rakousku zimní pohádková atmosféra. Asi kilometr před Mutterbergalmem se nám proti naší vůli zastavuje auto ve svahu a o půlnoci v třeskuté zimě nasazujeme řetězy jako opatření proti namrzlé vozovce. Konečně dojíždíme na parkoviště, kde se Ludvík ukládá se svým péřákem vedle auta. Já si netroufám, a tak přečkám nepohodlný zbytek noci na předním sedadle.
25. 1. 2012 na mě Ludvík křičí, že je čas vstávat. Za namrzlými okny auta je patrné, že bude sluníčko dneska přát. Balíme plnou polní (dva cepíny, lano, lezecký matroš atd.) a vyrážíme na začátek Wilde Grube´n, která se nachází hned v blízkosti lanovky. Vystoupáme několik desítek výškových metrů a Ludva mě zastavuje s tím, že mu nelepí pásy. Sjíždíme tedy k autu pro lepidlo. Já zapadnu na záchod lanovky, který je zadarmo a teče zde teplá voda. Dám se do gala a Ludvík je připraven. Opět stoupáme, jde se mi přes těžký batoh velice dobře. Na jednom horizontu se mi rozpadává vázání. Naštěstí než mě dojde Ludva, tak ho zprovozňuju. Pokračujeme po vyrolbované cestě, čím dál častěji nás míjí lyžaři, kteří narušují upravený povrch cesty. Kolem nás se otvírají výhledy a já upadám do své tradiční euforické nálady. „Jéé, mně vůbec nevadí, že mě bolí kolena a záda od báglu, krásně svítí sluníčko, ten zmrzlý pták určitě jen odpočívá a vítr, po kterém mi zamrzá obličej, určitě za chvíli dofouká. To je ale příjemný výlet na Sněžku.“ Z těchto „růžově zbarvených“ pocitů mě občas probouzejí překvapené pohledy lyžařů, kteří nejsou líní zastavit a ptát se, kam jako míříme. Snowboardisté prořezávají lavinézní svahy nad námi, naštěstí máme alespoň pípáky. Konečně se doplahočíme na konec cesty. Ta ústí na jednu z lanovek. Váháme, kde vlastně jsme, ale nic nezkazíme, když budeme stoupat dále. Už můžeme vidět pyramidu Stubaier Wildspitze. Všudypřítomný vítr víří sníh a kolem projíždějí lyžaři. Jak dva exoti jdeme v protisměru, obličej a končetině omrzají. Kolem 15.00 hod. už přemýšlíme nad místem bivaku. Táhnu to k budově lanovky Rotadl 3015m, kde intuitivně tuším závětří. Nakonec k naší radosti zjišťujeme, že dveře od skladového prostoru jsou otevřeny, protáhnu se škvírou a s funěním odstraním lopatou sníh tak, abychom mohli protáhnout bagáž. Sice je zde nafoukaný sníh, ale jsme chráněni před větrem, který se s narůstající temnotou ještě zvyšuje. Začínáme vařit na plynovém vařiči, protože jsme za celý den vypili sotva litr čaje. Tlačím do sebe slaninu a snažíme se vyházet sníh, abychom mohli rozložit stan. Sice jsme chráněni před větrem, ale teplota je hluboko pod bodem mrazu. Už mám kamenné nohy. Rychle do sebe naleju litr teplé polévky, kterou Ludva uvařil. Já si pod karimatku skládám lano, abych měl lepší izolaci. Jen se setmí, soukáme se do stanu pro dva. Prostor nicmoc, ale nám to nevadí, hlavně, abychom se už ohřáli. Do spacáku házíme všechno, co budeme potřebovat – nějaké jídlo, baterky, mokré rukavice, termosku. Pod hlavu a nohy zasouvám boty, svršky. Tak, aby je teplo mého těla udrželo v ohebném stavu. Budova je opatřena velkými vraty, se kterými neustále lomcuje vítr, jak kdyby někdo řezal palicí do hrnců. Normálně bych nadával, ale teď jsem upadl do bezvědomí. Kolem 20.00 hod. se probouzím, Ludva taky nespí. Z krize jsme venku, nohy už rozmrzly a ve stanu máme teplotu -1°C. Oba musíme na záchod a opravdu se do mrazu nechce. Pak nastává chvíle, kterou mám v horách tak rád. Asi dvě hodiny si ve tmě povídáme s kamarádem o všem možném. Vrata stále bouchají a vítr spíše ještě přidal. Ani neřešíme, co budeme dělat zítra.
26. 1. 2012 před 07.00 hod. už nemohu vydržet a jdu ven vykonat potřebu. Venku mrzne, až praští, ale je vymeteno. Něco nafotím a na hodinu se ještě schoulím do spacáku. Navrhuju, že bychom mohli vyšlápnout na St. Wildespitze. Chceme uvařit čaj, ale najednou nefunguje vařič, až doma zjistíme, že zamrzl plyn. Máme sotva zbytek čaje, který nám zůstal z předešlého dne. Přesto nám to nedá, rychle se oblékáme a vyrážíme. Hned od začátku nám mrznou nohy a vítr nás bičuje. Přesto postupujeme se sebezapřením po upravené sjezdovce k lanovce Wildespitz 3212m – Top of Tyrol, čímž se dostáváme na jakýsi předvrchol, který je součást hřebene. U lanovky, ze které začínají vyjíždět lyžaři, necháváme lyže a vydáváme se po hřebeni na St. Wildespitze. Po chvíli nás ovšem zastavuje asi třicetimetrový hrb, který je z jedné strany skalnatý a z druhé strany má prudký zasněžený svah. Máme na paměti lavinovou situaci, přemrzlý prašan je nenosný, proto toto místo vyhlašujeme jako nejvýše dosažené. Kocháme se nádhernými výhledy. To stojí za tu námahu. Poté sestoupíme k lyžím a s batohy na zádech nemotorně sjíždíme po namrzlé sjezdovce k bivaku. Zde se rozhodujeme pro úplný sestup. Ověšujeme se kompletní výbavou a snažíme se sjíždět po sjezdovce. V kožených botech a s báglem to je hitparáda. Předvádíme pár výstavních „tygrů“. Když se dostáváme kolem 11.00 hod. na úroveň Gamsgartenu  (2615m), tak už vím, že bych rozježděný terén Wilde Grubenu nezvládl. Ludvík neodporuje, a tak už konečně sjíždíme k budově lanovky Dresdner Hütte (2308m), kde kupuju dvě jízdenky na lanovku za 11,40 euro. Cesta ve „skořápce“ je sama o sobě zážitek, kdy můžeme pozorovat free ridery v nakypřeném sněhu. S otevřenou pusou sleduju, jaké převýšení jsme den předtím zvládli. V autě zjišťujeme, že je zamrzlá chladící kapalina určená do -22°C. Nakonec jí Ludvík přemlouvá. Přemýšlíme, že bychom si ještě zalezli na prosluněné stěně někde za Insbruckem, ale já mám napuchlé palce, takže pak už nerušeně pospícháme dom. Ve 20.00 hod. sahám na kliku od dveří bytu.
Díky Ludvíku za parádní výlet. Blahouš