Nedokonaná snaha dosáhnout cíle

Broněk Bandas

Březen 2012

Na levé tváři nám teple tančí paprsky zapadajícího slunce, na pravé už se ukládá chladný stín předjaří. Pochodovým tempem kráčíme vstříc horám na obzoru a hádáme, který z vrcholů jsou Babky. Místo, kde chceme začít přechod hřebene Západních Tater – Roháčů. Je konec března a kolem silničky, po které jdeme, zurčí potůčky vody. Tu a tam se na stinných místech objevují koláče starého sněhu, ale není ho moc. Nepřemýšlíme o tom, jestli tohle brzké jaro bude mít vliv na naše plány, protože hřeben před námi i všechny vrcholky, které vidíme, jsou pokryté bílou peřinou.

Vcházíme do údolí ze všech stran obklopeného lesem. Vzduch se citelně ochladil, ale díky velikosti našich batohů bychom teplo mohli i rozdávat. Úměrně odvážnosti našich plánů totiž také rostlo množství výzbroje a výstroje, které mělo co možná nejvíc eliminovat rizika této akce. A že riskantní bude, jsme vůbec nepochybovali. Závěr údolí sebou přinesl kromě změny stoupání z mírného na nemírné, také chvíli vtipkování. Během jízdy autobusem z Liptovského Mikuláše jsme totiž opustili obec Bobrovec, chvíli poté jsme ale znovu vjeli do obce Bobrovec a z konečné autobusu, což měl být Jalovec, se opět vyklubal Bobrovec – Jalovec. A teď, po necelé hodině chůze, jsme stáli u místního značení, kde stálo – světe div se – Bobrovec. „Blahouši, kam mě to vedeš“, povídám z legrace, „jestli ještě jednou uvidím Bobrovec, tak tě snad přetáhnu hůlkou po zádech“.

Stoupali jsme výš a výš. Rychlým výstupem z údolí se nám chvílemi i dařilo obehrát stmívání o pár zlatých slunečních penízků v místech, kde cesta procházela západním úbočím. Došli jsme do pásma sněhu. Netrvalo to dlouho, snad jen pár kroků, když se nám poprvé probořila noha zmrzlou krustou a postupně to bylo horší a horší. Během pár minut se naše velké plány scvrkly na snahu mít lehký krok, vysledovat, kde je sníh nejtvrdší a na pocit zklamání, když se noha opět probořila. Přestože jsme byli plní sil, vysvobození se s plným batohem z takové sněhové pasti nebylo jednoduché. Zepředu, kde si Blahouš razil cestu silou rozjetého ledoborce, se čím dál tím častěji ozývalo jeho oblíbené „madr fakr“ a dokonce i (pro mě úplně nové) nadávky tak strašlivé, že jsou nepublikovatelné.  Stmívání nás dostihlo v místech, která už jsme měli mít dávno za sebou. Za svitu čelovky, mírně deprimovaní předešlým broděním se v rozměklém sněhu jsme došli k odbočce na hřeben. Vrchol zvaný Babky byl necelou hodinu od nás. Přesto se nám vzdaloval. Dělila ho od nás nezměrná dálka těžkého rozhodnutí. V cestě nám totiž stála velká žlutá tabule s nápisem „Avalanche“.  

Směrovník na této křižovatce ukazoval ještě rovně, směr Červenec - Chata Pod náružím. Původně jsme vůbec na chalupě spát nechtěli, všechno potřebné jsme si nesli v batozích. Přiznám se, že já jsem ještě naivně nechtěl náš plán výstupu a přespání na hřebeni opustit, ale Blahouš (a tady se ukázala jeho zkušenost) mě dobrými argumenty přesvědčil, že chalupa je rozumné řešení, které nám umožní nastoupit na hřeben a neriskovat víc, než je zdravé. Bylo rozhodnuto. Ještě k jedné, zdánlivě nevýznamné epizodě u tohoto rozcestníku došlo. Blahouš nesl i stan a lano a už před odjezdem jsme se domluvili, že se o tyhle společné věci budeme střídat. Po předchozí námaze, sice ne moc radostně, jsem se tedy nabídl, že teď společné věci ponesu já. „Není potřeba“, řekl Blahouš (a tady se podruhé projevila jeho zkušenost) „tuším, že teď už na tom nesejde.“ S tím jsme se vydali hledat místečko k odpočinku na chalupu. Chviličku se zdálo, že se nám nějaká vyšší moc odměnila za naše rozhodnutí. Pevný sníh na cestě krásně nesl. Chviličku. Než se nám poprvé a podruhé a potřetí a … propadla noha slaboučkou krustou firnu. Po další půlhodině únavného propadání se před námi světlo čelovky otřelo o velkou informační tabuli. Byla na ní jakási mapka a vévodil jí velký nápis – Bobrovec. Tak tohle už bylo moc! Hbitě jsem popadl hůlku, že Blahouše přetáhnu, jak jsem slíbil, ale to si vyžadovalo udělat krok směrem k němu, a tak jsem si řekl, že se radši propadnu při kroku směrem k chalupě. A propadl jsem se… .

Po otevření dveří chalupy na nás dýchla ta neopakovatelná a přece známá směs vůní propocených bund, mokrých bot, horkého čaje, smrkových polen, alkoholu a tabáku. Blahouš zmizel kdesi v chalupě, že jde zjistit, jestli nás tady nechají přespat aspoň na lavici v jídelně a dají nám slevu pro horolezce. Za chvíli se vrátil s bodrým chlapíkem, který na nás přes hluk v jídelně tiše řval, že na „povale“ je místa dost a slevu nedávají, protože 5 Euro za noc je i tak super cena. S tím se nedalo než souhlasit. Pak nás poslal do kuchyně, kde na kamnech byl volně k nabrání čaj. V jídelně bylo asi 30 lidí, čili plno a při letmém pohledu po stolech jsem si připadal jak v supermarketu v oddělení lihovin. Všechno to byli skialpinisti a samozřejmě si nás po očku prohlíželi. Sedli jsme si na lavičku ke krbu, kde nám dříve příchozí uvolnili místo a začali si sušit propocená trika. Chatař si přisedl k nám a stručně nás všem v jídelně představil : „To sú bratia Česi“. Reakce byla nečekaná. Chlapi, s kterými jsme se viděli sotva pět minut, nás přišli pozdravit, poplácat po zádech a samozřejmě dát si panáčka. Byli zvědaví (odkud jsme, kam jdeme, jak se jmenujeme) a byli tolerantní (když jsem panákovat nechtěl, bez řečí mně přinesli čaj). Nejvíc se o naše plány zajímal chatař a my jsme zpočátku pravý cíl naší cesty tajili, protože část hřebene se přecházet nesmí. Ale nakonec jsme v přátelské a vstřícné debatě probrali i tohle. Přiznali jsme, že se brzy ráno, dokud bude sníh zmrzlý, pokusíme nastoupit na hřeben. K našemu údivu si chatař dělal větší starost o naši bezpečnost, než o zákaz přecházení části hřebene. Podle něj se teplotní podmínky určitě nezmění a dojdeme maximálně na Sivý vrch. A poprvé jsme ten večer slyšeli cennou a jistě dobře míněnou radu: „A hlavně nemluvte česky!“

Blahouš jen velmi nerad opouštěl jídelnu, kde byla rozjetá pořádná pařba. Kytara hrála, zpívaly se samé české folkové písničky a každou chvíli si k nám někdo přisedl na kus řeči, kdy se probíraly smělé plány naše i skialpinistů. Při tom plánování už mně ale Blahouš přišel nějaký vlažný. Připisoval jsem to destruktivnímu vlivu té pohostinnosti a pohody na náš záměr mrznout ve stanu na hřebeni. Popravdě, jaké nadšení pro náročný pobyt na horách, bych ležící pod připravenou dekou, na pohodlné posteli, ve vyhřátém pokoji, s polštářkem pod hlavou, mohl čekat.

 Ráno jsme vstávali první. Pohled na teploměr na verandě chalupy ale moc veselý nebyl. Nula. Všechno jsme měli připravené a bez dlouhého zdržování jsme začali stoupat. Konečně zase na cestě. Hory před námi, za námi a kolem nás. Myšlenky dostaly volno a toulaly se, kde se jim zlíbilo. Jak dlouho to trvalo, než jsem zase uslyšel Blahouše sprostě zanadávat? Nevím, jestli to byla půlhodina nebo míň, vím jen, že od té chvíle přišlo dlouhé trápení. Pevná místa se střídala s absolutně nenosným sněhem, v kterém často mizela ne jedna noha, ale obě až do pasu. Nezbývalo pak nic jiného, než lézt po kolenou nebo se převrátit na záda a z díry se vykutálet. S velikým batohem na zádech, samozřejmě. Ani hůlky moc nepomáhaly. Bezcílné poletování myšlenek a opájení se geniem loci hor bylo pryč. Zbyla jen námaha ulehčovaná tím, že jsme se jeden druhému chechtali při obzvlášť vydařeném „sněžném praseti“ a občas jsme se zastavili s pohledem upřeným na daleké obzory.  Stáli jsme na Malém Sivém vrchu. Kus před námi byla pyramida Sivého vrchu a dál na východ další a další vrcholy. Sivý vrch je známý tím, že má svahy hustě porostlé kosodřevinou. Tahle informace pro nás při přípravě túry nebyla důležitá, takže zůstala zasutá hluboko v podvědomí. Ve chvíli, kdy jsme začali stoupat západním svahem k vrcholu, vyplula na povrch. Asi jako když se nad hladinu vynoří atomová ponorka. Kosodřevina, důvěrně nazývaná „kosovka“, obratně zachytávala naše končetiny i hůlky, bránila jejich vyproštění, a když je podléhajíc škubání a trhání nerada pouštěla, zanechávala na holeních autogramy, jak nějaká celebrita. Za námi se objevili první skialpinisti a rychle se blížili. Chvíli jsme litovali, že jsme si nevzali sněžnice, ale změnit už to nešlo. Podle předpovědi měly být vrcholky zledovatělé. Měli jsme cepíny a mačky. Ale možná, že by nám ani sněžnice nepomohly. Nic jiného bychom teď nechtěli. Jít. Cítit pevný sníh pod nohama, zúročit trénink a pohybovat se vpřed.

Na vrcholu (1805 m.n.m.) jsme se všichni sešli. Skialpinistů bylo jen pár. Když jsme se ptali na zbytek jejich party a na smělé plány ze včerejšího večera, se smíchem nám jeden z nich odpověděl, že z nich mluvila kořalka. A z batohu vytáhl láhev bílého vína. Posezení na vrcholu bylo neskutečně zvláštní. Takové slavnostní, zarámované okolními vrcholy a hlubokými údolími. Pro nás i trochu smutné. Blížila se desátá hodina a slunce devastovalo už tak měkký sníh. Naše cesta byla u konce. Vydali jsme se zpět na chatu a skialpinisti se s námi loučili dobře míněnou radou: „A hlavně nemluvte česky!“

Lopotná a velice únavná zpáteční cesta na chatu byla jen potvrzením, že naše rozhodnutí nepokračovat bylo správné. A tím se vyplnilo Blahoušovo tušení. Přicházeli jsme s pocitem, že jsme nic nedokázali. Ale na chatě nás přivítali jako hrdiny. Okamžitě jsme byli pohoštěni pivem a talířem zelňačky. „Chlapci, dojít bez lyží nebo sněžnic v takových podmínkách až na Sivý vrch, to je výkon! Jste vážně dobří.“ Chatař s námi hned začal probírat podrobnosti. A pak jsme se dozvěděli, proč v Tatrách nemáme mluvit česky. Jak všichni čekali, jestli jsme horalové nebo jen dobrodruzi, jestli si necháme od místních poradit, jestli hory respektujeme nebo dobýváme, jestli zvolíme bezpečnost nebo hazard. Protože díky špatným zkušenostem s některými Čechy se v Tatrách z legrace říká, že když v dolině zazní čeština, spadne lavina i tam, kde nikdy předtím nespadla.

Skialpinisté odjížděli do údolí. Jeden po druhém se s námi loučili jako přátelé. Na verandě chaty už se na slunci opalovala parta nových příchozích. Chatař nelenil a představil nás jako „správné chalany a dobré sportovce z Čech“. Jedna z dívek úplně radostně vykřikla: “Vy jste vážně Češi! Né, vy si na to jenom hrajete, že?“ Ujistili jsme jí, že si na nic nehrajeme a za okamžik nás vítala celá parta. „Bratia Česi“! A už to jelo nanovo. Oddělení lihovin v supermarketu, povídání, kytary a zpívání českých písniček. Pro snazší orientaci byl Blahouš přejmenován na Jágra a já na Vašuta.

Vašut toho měl od rána dost, a tak se odebral do ložnice. Asi po třech hodinách se Vašut vrátil a zjistil, že po verandě se neřízeně pohybuje klubko lidí. Prkna verandy se prohýbala, až to dunělo, na lavici stáli dva kytaristi a řvali „zatanči, tak jako slunce mezi pomeranči….“ Tu a tam se klubko trochu potrhalo a dal se zahlédnout (Blahouš) Jágr, obklopený třemi dívkami a evidentně unešený krásou okolních hor. „Héééj, Macejko, Macejko…“ a Jágr zase zmizel. Nadšení Blahouše z tiché, majestátné krásy hor,  bylo tak veliké, že ani neregistroval, že jedna z rukou na jeho zadnici není dívčí. Zábava se přelila do jídelny a přišel Darmoděj. Ale pro rozjetou partu byl prostor uvnitř chaty moc těsný a zábava se vrátila zpět na verandu. „Čaba, Čaba neblázni!“ – tentokrát to kytaristi rozjeli v hitu slovenském. Vašut nestíhal ani sledovat dění, Jágr byl zcela evidentně z dobrého oddílu. Vypadalo to na dobrou zábavičku a já byl ten, kdo jí pokazil. Na druhý den brzy ráno se mně podařilo sehnat autobus do Prahy. Zřetelně jsem viděl, jak Jágr váhá, chvíli jsem si i myslel, že nepojede. Ve dveřích pokoje se ještě třikrát otočil, než zalehnul.

Spěchali jsme temným lesem. Strastiplné propadání se do sněhu už jsme měli za sebou, čekala nás ještě dlouhá cesta do Liptovského Mikuláše. První auto, které nás nedaleko Bobrovce míjelo, nám zastavilo. Do kufru jsme ztěží narvali batohy. Nemluvný myslivec zajel přímo na nádraží. Hodinku čekání nám zpříjemnili bezdomovci a pak už jen sluchátka na uši a žlutý bus se pohnul ku Praze.

Nedokonaná snaha dosáhnout cíle je pokus. Aspoň podle slovníku. My jsme tedy udělali pokus. Pokusy se vždycky opakují. Každý další pokus čerpá poznatky a zkušenosti z pokusu předešlého. Dokud není dosaženo cíle nebo se nezjistí, že cíl je nedosažitelný.

Akci, na které jsme skoro ničeho nedosáhli, ale zažili hrozně moc, vyprávěl   Broněk.

P.S. Cestou na Slovensko jsme zastavili v Bílých Karpatech u motorestu Rasová. Před lety se kousek odtud odstěhoval kamarád, kolega hasič a bývalý člen Horoklubu, Míra Trpík. Zkusil jsem mu zavolat, že se poptám, jak se mu daří a co dělá. „Ále, jedu domů z práce, zrovna jedu kolem Rasové“, povídá mně. „Zastav“, zařval jsem do telefonu a utíkal k silnici. Bylo to zvláštně náhodné setkání po letech. A tak si tenhle výlet s Blahoušem budu navždycky pamatovat. Jako akci zvláštně náhodných setkání.