Nazdar trempe, nazdar kamaráde!

(Hoher Dachstein, 16.6.2012)

Milan "Svinčo" Svinařík

Brácha, mám problém – já nevidím! Tahle věta mi uvízla v paměti jako jedna z nejvýraznějších vzpomínek, na můj již třetí neúspěšný pokus o Pichlovu cestu v jižní stěně Dachsteinu. Tentokrát sněhu bylo tolik, že i ten nejlehčí alternativní plán B, což byl výstup normálkou, se stal docela dobrodružným podnikem. Když se nyní ve vzpomínkách ohlížím zpět, abych zachytil nějaký ten výraznější moment, vybaví se mi hlavně dlouhá monotónní dřina. Z tohoto převládající dojmu však přeci jen vyčnívá několik výjimečných okamžiků, jako třeba panorama Alp, které se před námi otevřelo ihned po té, co jsme přejeli hraniční horizont Šumavy. Zasněžené vrcholky se zdály být tak blízké, že jsme nemohli uvěřit tomu, že cesta k cíli potrvá ještě tři hodiny. Ten pás hor na nás působil zvláštním magnetismem. Nemohl jsem od něj odtrhnout oči a soustředit se na řízení. Nicméně ani tohle volání divočiny, ani  záludná objížďka ve Schladmingu, nám nezhatila šťastné půlnoční přistání na parkovišti u Türlwand hütte pod jižní stěnou Dachsteinu. A ačkoliv byla půlnoc, bylo parkoviště dosti plné a rušné. Z každého druhého auta bylo slyšet češtinu. Mnohem méně příjemnější překvapení nám však přichystal sníh, který nočním šerem prosvítal z okolních stěn, žlebů a kuloárů. A tak náš plán „A“ skončil ještě dříve, než stačil začít.

Je ráno, pěknej den, jako nejeden, a brána k štěstí otevřená… . Tak nějak by tu ranní idylu vykreslil, tedy spíš vyzpíval Robert Křesťan. Civilizace se přes nás převalila do lanovky a do okolních svahů, parkoviště osiřelo a já s bráchou jako posledníčci v poklidu vyrážíme po normálce směrem k vrcholu. I když zprvu to vypadalo, že nikam ani nevyrazíme, než Přemek konečně přemluvil mačky kladivem, aby pasovaly na jeho pohorky jak se sluší a patří. „Normálka“  je už odspodu pěkně vysněžená a já vím, že nám tentokrát bude setsakramentsky scházet „krumpáček“.  Ale zaplať pánbůh, že aspoň ty stoupací železa máme. Bez nich bysme byli v řiti úplně. Pro Přému to bude křest ohněm, protože s mačkama ještě nikde nebyl. Ale snad to nějak ustojíme. A tak s plnou polní kráčíme pomalu, ale jistě vzhůru vstříc zasněženým srázům. U chaty Südwandhüte dlouze pozorujeme jižní stěnu a přístup k ní. Početná družstva feratistů směřují k jejímu úpatí a jsou vidět jako drobné tečky uprostřed sněhových polí pod úpatím stěny. My však jdeme opačným směrem do kuloáru Schwadrinn, kde se pěšina záhy ztrácí pod rozsáhlým sněhovým polem. Před námi jde asi pět turistů, kteří se rozhodli překonat sněhový kuloár zprava napříč polem, a pak bezpečně po skalní ostruze.  My s bráchou volíme přímý výstup sněhem ve spádnici vrcholu Hünnerkögelu (horní stanice lanovky). Cestu nám z poloviny prošlápli dva horolezci z jižních Čech, Ondra a Honza. Došli jsme je zhruba v polovině kuloáru a po zbytek dne spojili svoje síly. Shodou okolností také chtěli lézt původně Pichla a také táhnou na hrbu  plnou polní. Abych se necítil úplně tak bezbranný v tom sněhovém poli, vzal jsem si do ruky dlouhou skalní skobu, coby ledovcový bodec. U kluků to mělo úspěch zejména v okamžiku, když jsem ji dával do kapsy se slovy: „Uklízím cepín.“ A tak od půlky pole postupujeme jako jedno družstvo, byť  nenavázaní. Já vpředu, uprostřed Honza s Ondrou a karavanu uzavírá brácha. Sklon není příliš strmý, sníh nese zatím dobře, a tak hýříme humorem a fotíme se tak intenzivně, až Ondra upustil futrál od foťáku. Utěšuju ho, že je to oběť hoře, a že každý musí něco obětovat, aby výstup dobře dopadnul. Na to konto jsem si vzápětí prokopnul mačkama kalhoty. Kousek před úpatím stěny respektive začátkem feraty se svah napřímil a sníh už tak dobře nedrží. Jednotlivé vrstvy po sobě jezdí a já s nimi. A tak musím kopat nohama hluboké stupy a rukama se rochnit ve sněhu. Turisté, kteří přišli po ostruze zprava, užasle zírají, jak jsem kousek popojel s jednou sněhovou deskou a raději to obchází dalším obloukem zprava po skále. Sice měli na rozdíl ode mě cepín, ale zas jim chyběly mačky. Traverzová část feraty je pod vrstvou sněhu, a tak je třeba překonat několik ošemetných traverzů, kterým důvěrně přezdívám „Kokotyho traverz“. Toto rčení se u kluků hned ujalo, neboť expozice v traverzech v kombinaci s vidinou parádní tlamy do údolí namíchala každému dokonalý adrenalinový koktejl. V kolmé části feraty jsem zjistil, že s železy na nohou se po železe blbě leze. A tak chca nechca je musíme sundat, což u šňůrkových maček je vždycky tak trochu vopruz. Bez želez to pak jde očividně lépe a rychleji. Na konci feraty po té, co jsme se přehoupli přes okraj stěny na ledovec, jsme po čtyřech hodinách relatitvní samoty stanuli paradoxně uprostřed pulzující civilizace, kterou sem během našeho výstupu importovala lanovka. Tak trochu užasle zíráme na zástupy lyžařů, snowborďáků a pěších výletníků, kmitajících sem a tam po svazích ledovce. Protože ten kilometr převýšení nás docela zmohl, tak po zásluze odpočíváme v suťovisku mezi balvany a o sváču se dělíme s přidrzlými kavkami, kterým přezdívám Lábus alias Rumburak.

Na vrchol zbývá ještě asi třista metrů převýšení a dlouhý několikahodinový úsek po ledovci. A tak si další etapu pochodu zpestřujeme výstupem krátkou novou feratou přímo na terasu stanice lanovky. Jde se nám mnohem lépe, protože jsme s bráchou schovali přebytečný matroš v suťovisku pod bivakovým balvanem. Kluci hodlají nechat věci v úschovně na lanovce, a tak jdeme s bráchou napřed, vstříc vrcholovému výšvihu Hoher Dachstein. V poledním žáru se po urolbované dálnici šineme krok sun krok a já jsem tak koženej, že během chůze podřimuju. Mým vrcholným výkonem této etapy bylo, že se mi po úporném snažení podařilo předejít dva seniory. Díky foťáku však nemám o důvod k přestávkám nouzi, a tak fotím a fotím, a nikdo vlastně neví, že už nemůžu. Kluci nás došli na začátku vrcholového výšvihu. Opět oblíbená šňůrkovaná s mačkami. Pro jistotu si beru na hlavu i škopek, když vidím ty hrozny feratistů visících nahoře na štandech. Přéma pro jistotu nemá ani kšiltovku, natož helmu, neboť kromě sedáku nechal vše pod balvanem. Inu, jak praví klasik: „Co nemáš, nepotřebuješ!“ Sněhovým polem vede hluboká brázda, kudy proudí na vrchol a zpět spousta výletníků. Některé z nich též evidentně zaskočila mimořádná sněhová nadílka. Nabízím pomoc sestupující dvojici, kde paní v botaskách co chvíli klouže a padá. Chlapík usoudil, že už to nějak dokloužou, a tak stoupáme dál, k čím dál více zřetelnějšímu vrcholovému kříži. První hrozen feratistů jsme chytli na tom nejpitomějším místě a to u odtrhové trhliny. Přéma se při obcházení štrůdlu lidí do ní propadl, ale ani to nezaregistroval. Vzápětí vesele ručkoval po feratě a téměř každého bujaře zdravil svým oblíbeným: „Nazdar trempe, nazdar kamaráde!“  Myslím, že náš lehký útočný styl působí na ostatní, předpisově vybavené výletníky, tak trochu jako antimetodika. Ale co, hlavně že je sranda. Na vršku jsme se vyskytli něco kolem jedné hodiny po poledni a shodou okolností nás tam bylo asi patnáct Čechoslováků, a nikdo další z jiné národnosti. Byl to takový slovanský vrcholový dýchánek. Vzájemně jsme se fotili, svačili a kochali dalekými rozhledy. Kolem vrcholu kroužili větroně, padáky, a vyhlídková letadla. Alpská víkendová idylka, ze které se jen nerad nechávám vytrhnout, ale je třeba zahájit sestup dříve, než se trasa zase ucpe. Navzdory našemu úsilí se stejně ucpala. Různě uhýbáme stoupajícím družstvům, obcházíme po sněhu pomalá sestupující družstva a díky tomu se nám nakonec daří z toho blázince utéct. Zpátky k lanovce je to většinou z kopce, a tak se nám šlape snadněji a rychleji. Dali jsme si s klukama sraz u začátku sestupové feraty. Mezitím jsme s Přémou vyzvedli uschované věci pod balvanem a já nafotil motýlí slet. Nechápu, kde se vzalo na ledovci tolik motýlů. Když kluci přišli, naložili jsme i my na hrb plnou polní a hurá dolů tudy, kudy jsme ráno vylezli. Společně slézáme feratou až k začátku kokotyho traverzu. Párkovo heslo: „Co vylezeš, musíš umět i seskočit“ bych tady věru nerad praktikoval. Sníh je na kaši, a tak se navazujeme a dvě délky traverzu jistíme. Po předskalí podél ocelových lan sestupujeme až k začátku velkého sněhového kuloáru, kterým jsme ráno vytýčili nábližkový direkt. Zatímco filozofujeme o tom, kudy tudy dolů, tak Honza našel na hraně odtrhové trhliny Ondrovo ztracený futrál od foťáku. Těsně před tím si však Ondra prokopnul kalhoty, takže to byla od hory vlastně taková výměna. Futrál za kalhoty. Čtyřsetmetrovým sněhovým kuloárem, který končí mohutným prahem s vodopádem, jsme nakonec sestupovali každý jinudy. Přéma, nezatížen metodickými poučkami o tvrdosti sněhových desek, to drze seběhnul jako první přímo dolů k začátku pěšiny. Ondra a Honza to vzali také přímo, nicméně již obezřetněji a s „krumpáčky“ v pohotovostní poloze. Já už něco ve sněhových polích nalítal, a tak jsem tobogán s respektem sestoupil dvěma traverzy a po skalní ostruze. Na chatu Südwandhütte jsme nedošli, ale spíš doplandali. Unaveni jsme se rozvalili v odpoledním žáru na terase pod slunečníkem a brácha hned objednal pivo, na který jsem se po čertech těšil. Hodit umakartový čelo by pro nikoho z nás asi nebyl žádný problém. Nicméně ještě nám zbývá posledních dvacet minut na parkoviště, kde máme náš base camp. A tak po dvou pivech zvedáme krovky a pohledem se loučíme s jižní stěnou a v duchu doufáme, že příště to už konečně vyjde.

Na parkovišti jsme se s bráchou převekslovali ke klukům a jali se požírat zásoby a vstřebávat dojmy. Mezitím se postupně vraceli ostatní krajánci, většinou feratisti, kterým sníh rovněž udělal čáru přes rozpočet. Musím konstatovat, že tentokrát byly podmínky ve stěně spravedlivé, že vytrestaly nejen horolezce, ale i feratisty a turisty. Jen lyžaři z tohoto duelu vyšli vítězně. Ondra s Honzou se soumrakem odjeli na nějaký další kopec a my s  bráchou jsme osiřeli. Ležíme pod širákem vedle auta a snažíme se po tom zatraceně dlouhém čundru usnout. Když už jsem skoro zabíral, všimnul jsem si svitu čelovky v Kokotyho traverzu. A tak po očku sleduju, jak se světýlko pohybuje a doufám, že se nerozbliká o pomoc, protože jsem tak vytavenej, že bych nedošel ani k lanovce. Nezablikalo a já zvolna upadám do říše snů. Ne však na dlouho. Z dřímoty mě vytrhává Přéma neustálým převalováním a šustěním spacáku. Ptám se, co mu je, a on na to suše: „Brácha, mám problém – já nevidím!“ A tím se dostáváme ke konci respektive na začátek našeho příběhu.

 LdS

Sumasumárum:

kdy:                        16. 6. 2012

kdo:                       Svinčo, Přéma, Ondra, Honza

vrchol:                   Hoher Dachstein, 2997 m.n.m.

trasa:                     Normálka přes Schwadrinn

obtížnost:               částečně ferata A/B, částečně sněhy - většinou do 40°, kousek 50°

převýšení:            1300 m

čas:                        7hod nahoru, 5 dolu (včetně přestávek)

poznámka:            Co nemáš, nepotřebuješ!