Mise Gemozac

Martin "Cliffhanger" Jech

31. 10. - 5. 11. 2012

Když jsme na jaře s Jířou vybírali evropské závody, kterých bych se měl zúčastnit, chvíli jsme diskutovali mezi Evropským pohárem ve Skotsku a Mistrovstvím Evropy ve Francouzském Gemozacu. Po chvíli jsme však došli k závěru, že atraktivnější bude Mistrovství Evropy, neboť je to přeci jen větší závod a nachází se v lezecky lákavější destinaci, takže by se tam dalo zůstat nějakou dobu na skalách. Zvolili jsme tedy Gemozac a dál jsme to pár měsíců neřešili.

Na začátku září se však konal Český pohár v Písku, což byla vhodná doba se domluvit s ostatními, jak pojedou a zda mají volné místo v autě. Bohužel všechna auta byla již zaplněná, a tak jsme s Jířou začali hledat varianty, jak se tam dostat po vlastní ose. Po několika dnech mám plán cesty vymyšlený, kupujeme letenku a pár dnů na to odlétáme na Kalymnos, který byl pro mě velmi dobrou přípravou na tento závod.

Z Kalymna se vracíme v neděli, 28.10. a myslím, že nás teplotní změna oproti Řecku dost vystrašila. O to víc jsem se však těšil do Gemozacu, kde bude krásně teplo, v což jsem alespoň doufal.

Návrat do školy byl dle očekávání krutý, ještě krutější jak mrazy, které v té době trápily naši domovinu. Proto jsem rád, že ve středu 31.10. nahazuji batožinu na záda a valím na pražské letiště, kde jsem se značnou časovou rezervou. Plán je následující: doletět do Paříže, přesednout a doletět do Bordeaux, co nejrychleji se dostat na nádraží a odsud do Pons, kde bude naše reprezentace kempovat. Odbavením a bezpečností kontrolou procházím vcelku bez problému, jen jsem se klasicky nevešel do váhového limitu, tak se to bez přebalení neobešlo. Po přistání v Paříži se mi potvrzuje argument o velikosti zdejšího letiště, teď však ale na nějakou prohlídku nemám čas a sedám na letadlo do Bordeaux. Zde se mi daří domluvit s Frantíkem, který má cestu do centra a vezme mě na nádraží. Značně mi tím pomohl, neboť i tak jsem stihl poslední vlak do Pons jen s pár minutovou rezervou. Vlak jede něco málo přes hodinu a do své cílové stanice dojíždím asi v 22:30 h. Daří se mi najít klidné parkoviště a se slovy: „Nebude pršet.“ uléhám pod jasnou oblohu, aby mě o hodinu později vzbudil slejvák. Rychle se přesouvám pod stříšku, kde neprší, smrdí tu ale fest kanál. Po probuzení a snídani ve spacáku si dělám prohlídku města a snažím se najít kemp, což je trochu problém. Ještě v Čechách se ke mně dostala informace, že v Pons je pouze jediný kemp. Po asi 2 hodinách chůze se mi daří najít v Pons 3 kempy, abych pak zjistil, že nocujeme ve čtvrtém, asi 3km od Pons. Má idea teplého počasí se vyplnila, ale díky studenému větru a neustávajícímu dešti jsme všichni rádi, že spíme v odstavených karavanech a ne v podmáčených stanech. Do závodů ale zbývají dva dny, které si krátíme návštěvou města Koňak, a když už jsme 30km od Atlantiku, tak proč se tam nezajet podívat, že?

3. 11. – Mistrovství Evropy juniorů – obtížnost

Samotný závod se koná v Gemozacu v místní sportovní hale, což máme z kempu asi 10km. Zdejší stěna má 16m, což je na tak malou vesnici vcelku slušné. Vstáváme brzy ráno, přesouváme se na stěnu a rozlézáme se. Závodit se začíná v 8:30h a mám obrovskou radost, když zjišťuji, že do 1. kvalifikační cesty jdu jako první ze 43 závodníků. Když nastupuji, zjišťuji, že opravdu asi jsem na nějakém velkém závodě, neboť je co lézt již od začátku. Dolezl jsem asi do třetiny stěny, kde mě zastavil silový krok z malé lišty do oblého bočáko-spoďáku, ze kterého jsem i vypadl.

Do 2. Cesty jsem šel trochu s nadějí, neboť mi parťák René z kategorie řekl, že tam jsou madla, a že mi to půjde. Ihned po nástupu jsem byl na pokraji infarktu. První chyt je vždycky madlo, druhá byla oslizlá boule, třetí ještě větší hnuska. Silové kroky, hnusné oblé chyty, žádné odšlapy, takže jsem vyčmáral už od 3. expresky. Ano, za tímhle jsem jel těch 2000km. Hned na to jsem šel tomu pitomci vysvětlit, co je madlo. Za hodinu již visí výsledky, kde zjištuji, že v 1. cestě jsem 33., ve 2. 42. Celkový součet je 39. místo, což mě zas usvědčuje ve faktu, že opravdu je co zlepšovat. Jedeme se do kempu najíst a vracíme se na večerní finále, které je svou atmosférou velkým zážitkem. Při pohledu na finalisty a cesty, které se lezou, si však připadám jako totální amatér.

4. 11. – Mistrovství Evropy juniorů – Rychlost

O den později se konal závod v lezení na rychlost, kterého bych se normálně neúčastnil, ale díky tomu, že se nám nepodařilo sehnat zpáteční letenku na neděli, ale až na pondělí, nezbývá mi nic jiného, než v Gemozacu zůstat o den déle, a když už jsem tu a nikdy jsem na rychlost pořádně nelezl, tak proč si to nezkusit na ničem menším, než je ME. Scénář je poměrně stejný. Ráno na stěnu, protáhnout se, rozlézt se, ale tady již podobnosti s obtížností končí. Leze se na tzv. certifikované 10m cestě, která je na každém závodě stejná, a proto se mohou započítávat rekordní časy do žebříčku. Pro mě je to ale věc nová, tak jsem rád, když mi Honza Kříž, náš nejlepší mládežnický lezec na rychlost cestu vyradí a každý má 2 nesoutěžní pokusy v cestě, aby si „zvykl“ na místní standartku. Už od začátku mi bylo jasné, že nějaké super umístění z toho nebude a ve skrytu duše doufám, že bych mohl být do 20. místa, když je nás v kategorii 21.

Když  už se začne opravdu závodit, uvědomuji si, že ambice být předposlední byla až přespříliš vysoká. Vítěz kvalifikace měl čas 4,94s, já 14,98s, tedy  jsem opět poslední, ale tentokrát mi vůbec to nevadí. Je to prostě atletika. S ostatními sleduji finále, kde si Honza Kříž dolézá pro 4. místo, které bylo trochu zklamáním, neboť si v každém zásadním kole, ve kterém mu šlo o bednu, vedl skvěle a záleželo vždy na malém zaváhání.

Už při zařizování všeho kolem závodů jsem říkal, že jsou důležité jen 2 věci. Dostat se tam, a pak i zpátky. Závody samotné mě příliš neznervózňovaly. Teď  když však bylo po závodech, začal jsem řešit návrat.

Vlak, kterým jsem jel do Bordeaux, odjížděl z Pons v pondělí po šesté hodině. Na nádraží dorážím bez problému a vše jde jak na drátkách až na to, že už mi z těch Francouzů tečou nervy. Horší projev vlastenectví, než ignorace ostatních jazyků snad být nemůže. Díky tomu, že jsem na ně zkoušel jen angličtinu, a ne němčinu, jsem vyvázl živ a mohl jsem pokračovat na své dlouhé cestě. Po dvou hodinách vlakem jsem v Bordeaux a po další hodince busem na letišti. Zde ještě potkávám několik lezeckých týmů z jiných zemí a po nějaké hodince čekání konečně vzlétáme. Během dvou hodin přistáváme v Paříži a díky tomu, že tu mám asi 3 hodiny na přestup, mohu si zdejší letiště trochu prohlédnout, ale i kdybych tu byl celý den, asi bych to neprošel. 8 terminálů, přičemž jeden místní terminál je asi stejně velký, jako celé pražské letiště, zastávka TGV, bezpilotní autobusy pro přepravu mezi terminály, no prostě šílenost. Po příletu do Prahy jsem v rychlosti trochu minul zastávku MHD, ze které jezdí spoj do centra, tak jsem se ještě pěkně prošel. Bohužel touto procházkou ztrácím asi hodinu, díky čemuž nestíhám vlak, tak vyčkávám na vlak v půl jedenácté a ve dvě ráno jsem konečně doma.

Projekt je podporován Ústeckým krajem