Májové pískování

Jířa Šťastný

O tom, že se letošní květen z hlediska vhodných podmínek pro lezení na pískovci docela povedl, jsem psal již v minulém úvodníku.  Tentokrát bych to rád trochu více rozvedl, protože cesty, které jsem měl šanci si vylézt, za to určitě stojí.

                Začalo to vlastně ještě v dubnu, kdy s Marťasem ze závodů v Jablonci nejedeme domů, ale rovnou do Tisé.  V neděli 29. 4. tak můžeme hned ráno vyrazit lézt na písek.  Pro dnešek volíme Rájec, konkrétně okolí Blíženců.  Marťas si chce dát na rozlezení něco lehčího, už delší dobu má v merku Kalamárku VIIIa, ale až dnes se rozhoduje, že to zkusí.  První kruh je totiž hodně vysoko, je k němu celkem nepříjemný dolez a dopadiště je díky erozi svahu také dost nepříjemné.  Cvaká ho ale s přehledem a ve stylu OS to valí přímou variantou až na vrchol.  Nabídkou na vylezení této úžasné stěny samozřejmě nepohrdne ani Maruška, ani Šiška a i já si jí po těch letech rád vylezu znovu, tentokrát ale na druhém konci lana.  Pak ještě Martin zkouší nějaké těžší věci, ale nějak se mu dnes nedaří, a tak si nakonec alespoň spravuje chuť v oblíbené Tatrmánii za VIIc.

                Jelikož v úterý je svátek, vzali jsme si na pondělí volno, a tak můžeme opět do skal.  Tentokrát míříme do velkých Tisských stěn.  Marťas nám vyvádí na rozlezení Heuréku VIIIa na Bílou stěnu.  Kdysi jsme Kýsovi dělali jeden z prvních přelezů této krásné cesty a jak je vidět, je pořád stejně pěkná.  Akorát holkám se moc nelíbí silová pasáž ve střední části.  Marťas pak dává na OS i narovnání této cesty, které se jmenuje Neznámá VIIIc.  Potom se přesouváme na vedlejší věž Krejčí, kde mám už dlouho vyhlídnutou Cestu pro Šugiho VIIIc, ale nikdy se mi do ní na prvním nechtělo.  Kdo jste viděl film Ostrov čarodějů, tak víte, o co jde.  Marťas cestu dává opět na OS a mě taky parádně sedla, takže si jí asi někdy zkusím vyvést.   Aby si holky taky trochu zalezly, tak jim vyvádím oblíbenou Eliášovu jízdu VIIb na Lokomotivu.   Marťas pak ještě dává na OS cestu Hogo fogo IXa na Tunelovou věž.   Večer u Atomovců na chalupě pálíme čarodějnice a užíváme si parádní letní atmosféru.

                Na prvního máje jdeme místo do průvodu opět do skal.  Jelikož je stále vedro, opět míříme do skalního města.  Bandasky prý ještě nelezly Zelený zázrak VII na Janusovu hlavu, tak jim to vyvádím.  Než to všichni vylezeme, tak si Marťas dává na rozlezení Krále krysu VIIIc ve stěnách.  Pak přichází davy „lezců“, a tak raději prcháme od pokladny dál.  Vybírám Bandaskám a Marušce další lahůdku – Cestu na chobot VII na Slona, kterou jsem kdysi lezl.  Je to krásné sokolíkové lezení, ale docela to tahá.  A dokonce už to je i psané za VIIb, což docela sedí, podle toho, jak všichni funí.  Marťas potom zkouší Tušení stínů IXa a jen o kousek mu uniká OS.  Na druhý pokus to už ale dává RP, za což má můj obdiv, protože výlez solivou spárou na vrchol není nic moc.  Pak ještě Marťasovi radím, aby si dal Bílou ligu IXa, což hned činí (opět na OS) a já mám opět možnost po letech si jí znovu přelézt.   Přesouváme se k Herkulovým sloupům, kde je několik lehčích cest pro mlaďochy.  Postupně je všechny přelézáme a různě se v nich střídáme.  Marťas ještě nemá dost, a tak si na závěr dává Olgoje chorchoje VIIc na Tunelovou věž, a pak ještě zkouší Evženovu Ameriku Xa, ale v tom horku bez maglajzu nemá na RP šanci, tak snad někdy příště.  Pak už balíme, ještě jedeme uklidit na chalupu a hurá domů.

                V sobotu 20. 5. dostávám doma opušťák, a tak neváhám a po dlouhé době opět vyrážím lézt do Saska.  Volíme Schmilku, oblast okolo Bussardwand, kde by si mohl zalézt i Tom s Julkou.  Já tu mám vyhlídnutou cestu Sockelwand VIIIc, kterou mi Marťas slíbil vytáhnout.  Je to parádní linie v mírně převislé stěně.   Marťas opět valí OS až do klíčového místa, které je pod šestým kruhem, kdy pátý kruh máte asi 3 m šikmo pod sebou a dolez ke kruhu je pěkný boulder.  Chvíli tam přešlapuje, ale pak mu dochází, že to za něj nikdo jiný stejně nevyřeší a pokračuje dál až na velkou polici.  Tady dobírá nejprve Štěpána, a pak i mě, abychom následně mohli dolézt až na vrchol.  Je to nádherná cesta, ale na můj vkus příliš vytrvalostní, takže jsem rád, že jsem si ji mohl dát na druhém konci lana.   Tomáš si mezitím vyvádí sousední Südwand VIIc, který je rovněž parádní.  Pak se přesouváme na nedaleký Muschelkopf, kde jsem v roce 1988 vyvedl své první osmy na písku. Marťas vyvádí Štěpánovi Talwand VIIIb, a pak si dává hned vedle Direkte Ostpfeiler IXa.  Je to moc krásná hrana.  U posledního kruhu se již nestaví, ale dolézá se to čistě, trochu více zleva, což Martin zjišťuje až po pádu, kdy to zkouší od kruhu přímo.  Škoda, mohl mít další pěkný OS.  Na závěr si ještě dáváme Perle VIIIb, a pak už balíme a vracíme se domů.

                Další víkend vyrážím do Saska i s rodinou, jede s námi ještě Štěpán a Marťas.   Parkujeme opět ve Schmilce, a pak už poměrně strmě stoupáme k obrovské věži Rauschenstein.  Vede na ní hvězdičková cesta Gondakante VIIIa, kterou Karlheinz Gonda udělal v roce 1948.  Pokud vám to jméno nic neříká, tak tento člověk vylezl v roce 1953 sólo Severní stěnu Cima grande a SZ stěnu Civetty, ve stejném roce zemřel v severní stěně Eigeru.   Ačkoiv má cesta v názvu hranu, nastupuje se přes převis vpravo od hrany a obloukem vede ke kruhu zhruba v polovině stěny.  Od něj se leze šikmo vlevo, stále mírně do kopce po krachlích až na velkou polici, kde je dodaný druhý kruh (borci tu asi kdysi stáli a stavěli z čisté pozice!!!).  Docela vytrvalostní úsek, dost dobře nechápu, jak to s tím vybavením, co tenkrát měli, mohli vylézt.  Od kruhu se již nestaví, ale přes stabilní smyčku se leze kousek nahoru, a pak se traverzuje doprava na hranu.  Po ní následuje několik metrů úžasně exponovaného lezení po „dračím hřbetu“ až k poslednímu kruhu.  Asi nejpikantnějším místem celé cesty je odlez z malých chytů několik metrů nad kruhem do solivého žlábku, na který bude asi každý prvolezec dlouho vzpomínat.  Kdo jste tuto cestu ještě nelezl, vřele doporučuji, je to opravdová Saská klasika, stejně jako její autor.   Po slanění a obejití celé věže ještě Marťas vyvádí cestu Stirnkante IXa, která vede po spodní části hrany Gondakanty a nahoře vede vlevo od ní stěnou přímo na vrchol.  Je to neskutečných 70 m lezení s tím, že nejtěžší je to k poslednímu kruhu a dolez na vrchol.  Nechápu, jak to mohl Marťas dát na OS.  Já se s rodinou balím a jdeme se opláchnout k řece, Marťas ještě vyvádí Štěpánovi nějaké hvězdičkové VIIIb, a pak přicházejí za námi k autu.  Přejíždíme na náš oblíbený bivakovací plácek do Rathenu, kde po večeři a pár pivkách spokojeně uleháme.

                Marťas chce využít ranního chládku, a tak se Štěpánem vyráží do skal hned po sedmé hodině.  Bohužel si volí jako první cestu Südpfeiler IXa na Eule, která je ale na sluníčku, takže místo chládku se Marťas pěkně peče na slunci a u třetího kruhu věší pytel.  Vyvádím tedy Štěpánovi vedle vedoucí Südweg VIIb z roku 1931, který docela slušně prověřuje mojí vytrvalost. Abych to neměl moc jednoduché, tak místo komínu dolézám krachlovou stěnou, která je sice moc hezká, ale také tahává, takže na vrcholu mám docela slušné bandasky.  Marťas se mezitím přesunul na vedlejší Raaber Nadel, kde vede krásné IXa od Arnolda Achterbahn přes osm kruhů.  Marťas ho dává opět na OS, já si musím u sedmého kruhu odpočinout, protože je to sem pekelně do kopce a moje vytrvalost není nejlepší.  Jelikož Filípek se už pod stěnou nudí, balím věci a odcházím s ním a Maruškou k Labi.  Jak se později dozvídám, Marťas dal po té na OS cestu Finish IXc na Gansscheibe.  My jsme si zbytek odpoledne užili na druhém břehu, kde je krásný model železnice Eisenbahnwehlten a další dětské atrakce.

                Jířa