Lézt nebo nelézt, to je, oč tu běží

Pavlína Fridrichová

Každý,  kdo se skály dotkne, odolává tomu stěží…

Pohled z venku: Jak jsem otvírala skály

Nejsem členkou  Horoklubu  a ve své lezecké  kariéře jsem vlastně na praktickém začátku. Skály mají pro mě velké  kouzlo    ve všech svých podobách,  a co hlavně, ve všech svých obtížnostech.  Rozhodla  jsem se vyslyšet jarní vábení  a přidala se k té chomutovské  horoklubácké sebrance, která v sobotu 24. 3. rozhodla vyrazit na steč do skalní oblasti u Šemnic.  Jak je jen možné, že jsme se neocitli někde u Chomutova, ale vypravili se na “Otvírání skal“  právě  sem,  je otázkou vábení  jiných lezců.

Sluníčko mě ráno pálí do tváře. Bude krásný den.  Svinča, Květa a Letoš mě nabírají  „ U Tipu“.   Cílová stanice dosažena za dramatické scenérie. Řeka i nebe překryty mlžným  oparem a ranní mrazík leze za nehty. Jsme tu první. Ne na dlouho. Veselá společnost je brzy po kupě.  Rozhodně si nepřipadám navíc.  I skály se na mě tváří vlídně.  Nebo je to jen můj pocit?   No, uvidíme.  Slunko  se rozhodlo, že  se nám přeci jen ukáže, skály si nás spravedlivě  rozdělily, prvý , druhý  a   řeka  nám šumí za zády.

Letoš  do toho jde se mnou. Dle mého má odvahu navázat se na jedno lano s bábovkou jako já … . Chci tím říci, bez zkušeností. I na malé skále, i v malé výšce, i v náročnosti nedosahují  vysokých čísel  je potřeba  nic  nepodcenit.  Jdem na to.  První Letoš, druhá Pavlína, první Letoš,  druhá Pavlína. … Prvá Pavlína, druhý Letoš. ANO!  Zcela nečekané se stalo realitou. Nemyslím, že by to byl světoborný výkon vzhledem k té cestě, ale i tak to přišlo. A všichni včetně mě jsou vysmátí. Sluníčko svítí, skály jsou shovívavé k tomu, jak se na nich pasem, a řeka nám šumí za zády.

Přijeli se na nás podívat domácí z Ostrova, pár důležitých instrukcí,  pár  bodrých rad, úsměv na rtech a radost, že i nám se tu líbí. Pohodová atmosféra pokračuje v tempu, které nestíháme vnímat. Řeka, která nám šumí za zády, vozí  vodní dobrodruhy na těch svých. Ahoooj! Zdraví lezouchy. Ahoooj! Zdraví lezouši. Prostě pohodička.

Stěhujeme se ze sektoru Sluneční na Hlavní masiv. Čeká nás tu pěkně vykutálená dvojka, Dařbuján a Pandrhola. Posilujeme se, ale jitrničky na stromě to nebyly.  Dařbujáne, pustíš mě nahoru?  Prvý Letoš, druhá  Pavlína. Přiznám se a Květa to viděla,  trochu se mi klepaly  startky  (tak  familiárně oslovuji své nohy), ale plotýnky, na kterých by se klidně ty jitrničky daly smažit, mě nakonec pustily.     Pandrhola už pak tolik cavyků nedělal. Přece jen nemá takovou páru a kuráž jako Dařbuján.

Sluníčko se začalo naklánět, svačinka  byla snědena,   moje kolena byla dostatečně otlučena  - nevím, jestli to tak mají i jiní, ale já rozhodně ano.  Skály v  Šemnici byly ke mně vlídné, otevřely mi svou náruč  a já  strávila skvělý den v dobré společnosti … a za zády nám tekla řeka.

Pavlína