Ledy v Alpách

Blahouš Kluc

Díky mrazům, který panují v Čechách poslední dobou, můžeme trénovat ledolezení i v Krušných horách.  Příprava je pěkná věc, ale pořádný lezení se nachází až v Alpách. Bohužel se dáváme nakonec dohromady jen tři žíznivci, což skýtá při lezení jistá rizika, ale na druhou stranu je zase větší sranda.  

16. 2. 2012 Honza mě vyzvedá kolem 18.00 hod. před domem, natankovat a vyzvednout Letošáka. Dokupujeme pivo a tvrdej. Honza za volantem svýho fouvéčka se musí na silnici potýkat s liškou, která si dřepí uprostřed silnice, a pak s předjíždějícím psychopatem. Naštěstí se všem karambolům vyhýbá a přes Buďojce, Linz a Ybbs parkujeme po půlnoci auto na parkovišti někde v Scheibbsu. Uleháme na zasněžený parking a s pivem v hrdle si přejeme dobrou noc.

17. 2. 2012 V noci sněží a z romanticky vyhlížejícího městečka se stává marast. Máme promáčený žďaráky a až na mě se nikdo netváří příliš optimisticky. Ne že by mi bylo jedno, že nebudeme lézt, ale jsem spíš rád, že se venčím mimo Čechy. Takže, co teď? Letoš navrhuje popojet jinam. Proto jdu do turistický kanceláře, která je umístěna v Rathausu. Úředníci pozorují mojí rozčepýřenou hlavu a se zájmem se snaží porozumět mý „výtečný“ němčině. Nakonec s uspokojením odcházím s rozpisem počasí pro celý Rakousko. Takže se opět přesouváme po dálnici (viněta na 10 dní za 8 éček) přes Linz, Salzburg do Kufsteinu, kde je polojasno. Bloudíme po Kufsteinu a snažíme se zahlédnout na svazích za městem náznak ledopádu Mitterndorfer Eisfall WI2-3 (250m). Výchozí místo by se mělo podle průvodce nacházet v blízkosti Rodelbahnu. Pořád špekulujeme, co to slovo znamená. Hledáme vlakovou trať, překladiště aut a jiný nesmysly. Nakonec nás intuice dotlačí na jihovýchod města, kde zastavuju chlápka se sáněmi na zádech, jak kamsi pospíchá. Ptám se ho na cestu a na to, co znamená Rodelbahn a on mi ukazuje na sáně. Vydáme se tedy za ním a on v průvodci zahlédne jméno skalní stěny, kterou bychom měli míjet. Ovšem nepozorností nám uniká, že bychom jí měli potkat až při sestupu. No nic. Výsledek takový, že tři hodiny bloudíme po 6km dlouhý sáňkařský trati, různě traverzujeme v zasněžených svazích, ale ledopád nikde. Čas pokročil a řádně vytočení nasedáme do auta a přemisťujeme se do městečka vzdáleného asi 10km, kde cestou potkáváme v blízkosti silnice obrovský ledopád Elbergall WI3+ (235m), který nám svou strmostí vyráží dech. Cíl na druhý den máme a co dál? Je něco po 16.00 hod. a my zevlujeme na parkovišti u čerpačky. Při pohledu na navršený sníh ze silnic plácnu, že bychom mohli vybudovat záhrab. Kluci jsou s nadšením pro, a tak béřu Honzovu plastovou lopatu a odhrabuju první lopaty ze čtyř kubíků udusanýho sněhu. Jde to ztuha, a tak se vždy střídáme. Jeden vysekává cepínem, druhý hrabe lopatou a třetí diriguje. Samozřejmě se lopata rozlomí, když jsem na řadě já, takže je to na mě. Už za světla čelovky po tří hodinové námaze máme léžing jak z katalogu. Kluci nahážou karimatky do díry, jen já váhám. Každý ví, že já pro svou jemnou klaustrofobii nejsem velkým příznivcem stísněných prostor. Ale když vidím, že si ze mě kluci dělaj srandu, tak se kousnu. Před spánkem vegetíme před záhrabem pod hvězdami, jíme v jednom ešusu párky, polívku a nakonec nebarvící čaj. Ve 20.00 hod. uleháme, svorně se bavíme na můj účet, a pak už jen bezvědomí. Kolem 23.00 hod. vyskočím z úkrytu, když zaslechnu nepříjemně známý zvuk odtahovýho auta, který opravdu na parkovišti operuje, ovšem nabírá na korbu jiný auto. Pak se mi už jen zdá, že na mě padá strop a nemůžu dýchat, ale jinak prožíváme nejpříjemnější noc.  

18. 2. 2012 Po dvanácti hodinách spánku se nutíme k akci. Snídáme bublaninu od Éterické sestry Týny, která tak zesměšnila naše manželky, milenky a matky. Přejíždíme na parkoviště, kde se přebalujeme a míříme pod nástup ledopádu. Hned u silnice nazouváme mačky a v podstatě už od začátku lezeme první jednoduché délky. Předběhla nás jedna německá dvojice, což bude po celou dobu lezení dělat nepříjemnosti. Po dvou sólo délkách se navazuje Letoš a vyráží do čelby. Seshora na něj i nás padají kusy odsekávanýho ledu. Spojuje dvě délky dohromady. Lezeme s Honzou skoro současně, snažíme se tomu druhému ani sobě nepřeseknout lano. Klobouk dolů před Letošem, který se musel potýkat se zamrzlou krustou sněholedu, která brání pořádnýmu zaseknutí hrotů. Na štandu se nikomu do čelby nechce, a tak předseda pokračuje opět 60 metrů už příjemnějšími délkami. Cestu ukončujeme už jen jednou délkou. Rozhlížíme se po krásným horským okolí orámovaným modrou oblohou. Nádhera, až na ten sníh, do kterýho se člověk občas propadne po pás. Těch pár stovek metrů jsme přelouskali nad očekávání rychle, takže sbíháme k autu a přejíždíme přes Kufstein do Glemmtalu. Tady už opravdu vládne zima, a tak se vláčíme v hlubokém sněhu víc jak půl hodiny údolím. Dostáváme se do míst, kde se nachází wasserfaly, ale ty jsou nateklý vysoko ve stěnách, kde pokrývka sněhu čeká jen na odstartování. Rozhodíme matroš u ledopádu Übungsmőglichkeit WI2 (50m) v blízkosti potoka, který budu vyvádět já. Než se obléknu, tak se Letoš brodí v nástupovým sněhu po pás, a pak sólo překoná asi 30m, kde se na jedné z polic uhnizďuje, aby mohl zaznamenat moje odvážný výkony. Taky se brodím nástupem, pak stoupám vyrovnaným terénem. Nadílka sněhu je ovšem značná, proto to chvíli trvá. Na úrovni Letoše přemýšlím, kde umístit štand, ale táhne mě to přes jemnou krustu ledu a vysoký sníh doleva ke stromu, kde nakonec nacházím erární smyčku. Honza je za chvíli u mě. Ptám se Letoše, jestli bude slézat sólo žlabem, nebo bude slaňovat s námi. Letoš se přemístí k nám, chvíli třídíme lana a najednou nás vyruší hnusný zvuk sesouvajícího se sněhu. Lavina! Gejzír sněhových koulí o velikosti hlavy se řine ze svahu nad námi a míří přes žlab, kterým vyšplhal Letoš. Lavina trvá tak dlouho, že stačím vyndat z bundy a z pouzdra foťák a ještě jí zachytit. Roztéká se pod nástupem a s napětím sledujeme, kam až doteče. Nakonec se zastavuje půl metru od mého batohu, který jsem nechal na prorocký pokyn Letoše na začátku lesa. Když okolí utichne, tak se začneme od srdce smát, protože máme čemu. Všichni jsme kratší nebo delší dobu byli v působišti laviny a pro vysoký sníh můžeme jen pochybovat, že bychom utekli z chtivých čelistí sesuvu. Tak to by pro dnešek stačilo. Slaňujeme na nadílku, balíme věci a brodíme se k autu. Je ještě světlo a máme spoustu času. Rychlé rozhodnutí, skočíme do auta, který řídím do Achensee. Světla protijedoucích aut oslňují, na sjezdu z dálnice je nehoda, tak objíždíme mnohakilometrovou zácpu, čímž si zajíždíme. Další zajíždka nás čeká, když je celé údolí zavřené pro „Lawine gefahr“. Konečně jsme v blízkosti Buchenwaldu a Honza mi říká, ať to hodím na tohle parkoviště. Rychle zahnu a ocitám se na začátku běžkařské dráhy. Tak ať to přesunu o dva metry dál, čímž zajíždím do vyrovnanýho sněhu od rolby a není cesty zpět. Kola se točí a sníh se tlačí až na motor. No, super. Zase za to můžu já. Mysleli jsme si, že si pro dnešek ušetříme házení lopatou. Všichni tři dřeme přes hodinu, vykopáváme auto, tlačíme, ničíme zbytek lopatky a já běžím do nejbližšího stavení – hospody pro pořádný lopaty. Všichni si oddychneme, když auto opět stojí na pevný vozovce. Jsme totálně promočení, tak jdeme svou vyvoněnou přítomností obšťastnit osazenstvo hospody.  Po dvou pivkách a uschnutí věci se ukládáme na parkoviště vedle auta. V noci je mi kosa, tak si do spacáku beru ještě péřovku, která výrazně pomáhá.

19. 2. 2012 V noci se z pronikavých hvězd na nebi stalo kydání. Přesto popojíždíme asi 200m pod další ledopád Glasshütte Eisfall WI2 (60m), který se nachází v blízkosti silnice. Honza je na řadě, tak vede. Alespoň si zkouší v lehkém terénu zavrtat šroub. Letoš leze sólíčko. Kluci nemají dost, volíme tedy přesun autem do vedlejší vesnice pod ledopád Bayerwald Eisfall WI2-3 (150m), který bychom měli vidět od silnice. Jezdíme sem a tam, obíháme kdejaký pangejt, ale led nemůžeme najít. Být na mně nebo Honzovi, tak už frčíme domů, ale Letoš po hodinovým pročesávání nalézá ledový hřiště. Letoš situaci zvládá takticky, abychom mu nerozbili kušnu a nechá lehčí délky vyvádět mě. Pak se pod asi 12m vysokým kolmým výšvihem rovná Honza. S Letošem se zatajeným dechem sledujeme, jak se Honza se stěnou suverénně vyrovnává. Je nahoře, hurá. Po dobrání sestupujeme lesem ve sněhu nad kolena, kde si to opět říká o nějaký sesuv. Uff, konečně u auta. Přebalit a frčíme do Čech. Opět se setkáváme s neprodyšnou zácpou, tak si zase zajíždíme. Nakonec šťastně dorážíme kolem 20.00 hod. domů.

Sice jsme nevylezli bůhvíco, ale ty zážitky, který byly naplněný kamarádským duchem, stojí zato. Díky bando. Blagodan