KVAKERSKÁ SEKCE NA LOVU VELRYB

Milan Svinčo Svinařík

Neuvěřitelné se stalo skutečností! V půli března se mi podařilo vylákat na bouldery i ortodoxní pískaře Radku s Oťákem, což považuji za svůj agitátorský majstrštyk. Docela jsem si lámal hlavu, kam je vlastně vzít, abych jim tu žulu hned zpočátku nezošklivil. Nakonec jsem zvolil starý dobrý Mlýnský vrch, na jehož temeni se nachází borový háj se spoustou fotogenických balvanů, jimž dominuje známá „Velryba“. Ačkoliv se na akci dostavil i mrakomor Letoš, vyšlo počasí nádherně. Řekl bych, že jaro předvádělo svoje nejlepší zboží. Shromaždiště osob jsem zvolil hned u prvního balvanu zvaném „Bunkr“, který nelze minout. Když jsme tam s Květuškou něco po desáté dorazili, už tam po lese pobíhal Bláža s toaleťákem, Letoš s Jardou hoblovali skálu a Marcela se slunila. Radostně se tedy též vrháme do oblejzání „Bunkru“ a fotíme se jak Japonci. Asi s půlhodinovým zpožděním dorazila Radka s Oťákem a dětmi. Chápu se tedy role kastelána a než se stačila Radka rozkoukat , už jsem jí naordinoval první seznámení s žulou - boulder „Levá trojka“ na „Bunkr“.  Je to sice krapet vyšší, ale hezký a v podstatě to nejlehčí, co je tu k mání. Po tomto seznámení jsme přesunuli náš cikánský tábor k nedalekému balvanu „Vybíhačka“, který patří ke zdejším nejfrekventovanějším vypečenostem. Zdejší balvany jsou totiž originální svými rajbáky, na který si člověk musí chvíli zvykat, než se v nich naučí „chodit“. No a „Vybíhačka“ je taková trošku past a trošku trenažér v tomhle ohledu. A tak přesně, jak jsem předpokládal, lidi stáli ve frontě za sebou i vedle sebe a dlouhé minuty osahávali krystaly a pokoušeli se nastoupit do zdejších trojek. Dokonce i Oťák neodolal pokušení a pustil se na „šikmou krystalovou plochu“ a zúročil své znalosti z písku a souboj s třením vyhrál. Jediný, kdo se trošku vymykal našemu pojetí hromadného popolézání, byl Letoš, který  kmital jak motorová myš a lezl na kde co, aby pokořil hranici 50 boulderů. K obědu byl „Hamburger“, avšak nejednalo se o jídlo, nýbrž o balvan k lezení. Pro holky na něm mnoho lehkého k lezení není, ale já jsem si zde sundal tříletý pytel zvaný „Namletý kůže“ a v radostné euforii jsem obohatil slovník dětí o několik sprostých slov. Po tomto dietním obědě jsme se přesunuli ke krásnému „soubalvaní“ zvaném „Pýchavky“. S neskrývanou radostí předvádím přespolním místní fotogenické rajbáky jako bych je sám stvořil. Nicméně se ukázalo, že jsem trochu přestřelil. Pro holky byly moc těžké a z noviců jen Jarda dokázal převzlínat na hlavní balvan alespoň „Novou plotnou“. Nutno zmínit, že kolem-kmitající Letoš zde dokázal udolat velmi těžký rajbák zvaný „Huňatý svetr“. Boulder se prý tak jmenuje proto, že je dobré si nějaký takový svetr obléknout a na rajbák se s ním následně přilepit. Bouldrování mělo podle plánu vygradovat na „Velrybě“, která měla být zlatým hřebem celého dne. Jedná se totiž o nejhezčí zdejší kámen s velmi výraznou podobou velrybí hlavy. Už jsem se v duchu těšil, jak se budou holky tvářit, až zjistí, že dolů se musí slézt po přilehlé borovici. Nicméně na tyto kejkle bohužel nedošlo, protože holky na „Velrybu“ nevylezly. Tentokrát je odrazila výška kamene, která je něco přes čtyři metry. Z noviců však slušně zabojoval Jarda a pak i Oťák, kteří vrchol „Verlyby“ zdolali fotogenickou „Velrybí spárou“. Dámská část výpravy si vše vynahradila na nedalekém „Ocasu velryby“, který oblezly ze všech stran a zanechaly na něm poslední zbytky sil a kůže na prstech. Tím v podstatě sportovní část dnešního dne skončila a děti (Ondra + Klárka) se konečně dočkaly kýženého táboráku a buřtů. Během požírání vlastních i cizích zásob jsme u ohně probírali čerstvě nabyté dojmy a zážitky a zkonstatovali, že dnešní výprava velrybářská podařila se, protože nejelo se na velryby, ale na bouldry.                                                                                                                                                                LdS