Jizerský člověk 2012

Pavel Bohuněk

Poslední únorový víkend se tradičně koná akce Libereckého oddílu – Jizerský člověk. Můj původní parťák se na poslední chvíli raději hodil marod, což se mu ani nedivím. O této akci jsem slyšel spoustu historek, ale realita je ještě o něco drsnější. Ukecat se mi podařilo Bédu z Prahy, který se nejdříve kroutil a zkoušel nějaké výmluvy, ale mému nátlaku se nedalo odolat.

Soutěž spočívá ve sbírání bodů ve společenské a lezecké části. Pravidla jsou jednoduchá. Počítají se body za vylezené nebo slezené cesty (I – 1bod, II – 2body atd.). Na jednu věž se počítají pouze dvě cesty. Společenská část je o dost horší (pro někoho ne). Panák, pivo = 1bod, magické oko = 3body, kachna = -5bodů. V jedenáct hodin se sečtou body a vyhlásí se vítěz.

Z Ústí vyrážíme brutálně brzo ve složení Martin Švec, Láďa Vörös, Eva Lopatová, já a ve Žlebu nabíráme Pavla Randáka. Ve voze je veselo, dokud nám Martin neoznámí, že chlastat se může už přes den během lezení. S Láďou jsme spustili paniku a začali se shánět po pivu a zelený. Po několika zastávkách máme dostatek zásob. Před osmou jsme na startu U Kozy. Tady se potkávám se svým parťákem a hned mu oznamuji naší taktiku. Béda kroutí hlavou a zřejmě lituje svého rozhodnutí.

Parkoviště se pomalu přesouvá na Stržovský vrch, kde se leze. Béda to tu naštěstí zná, takže jdeme na jistotu. Bohužel všude už někdo visí, takže musíme poněkud dále. Na Oldříškovi je volno. Bereme tedy věž útokem. Na rozlézání není čas, a tak se rovnou pouštíme do Údolky za VI. Trochu mokrý, ale jde to. Čtyřku pod slaněním dáváme sólo. Mezi tím mícháme nápoj smrti. Do trojpiva v petce tři panáky. Po prvním ochutnání je mi jasný, že se z toho dřív pozvracím, než opiju. Musíme tedy zabrat víc v lezení. Na Morčouna dáváme další šestku. Sestupujeme komínem. Na Okrajový jsem se přiučil praktikám místních borců. Na šestkovou spáru je potřeba lyžařská rukavice olepená páskou. Sestupujeme Údolní stěnou za čtyři. Po dalších významných kvacích se dopracováváme až ke Koblížkovi. Vede na něj vtipný boulder za tři s náskokem do jediného chytu. Sestup po přilehlém stromě je neméně vtipný.

Nápad vylézt na Uhřískou čapku a okolní věže byl taktickou chybou. Po půlhodinovém boji po kolena v mokrém sněhu zjišťujeme, že na věž se vylézt prostě nedá. Ztrácíme hodinu času. Na Frýdlanskou se dereme mokrým komínem. Cestu dolů volíme komínem zledovatělým. Na sobě už nemám vůbec nic suchého. Cestou zpátky dáváme Gorilu, kde Béda excelentně zabojoval ve spáře. Sestup čtyřkovou plotnou je proti tomu pohoda. Na Sněhulákovi je narváno. Vrchol o rozloze 1m² v jednu chvíli obývá osm lidí. Většina z nich jsou ženy, takže mi to nevadí.  Přichází tma a s tím i poslední pokus o dobytí Piku. Tlamou do frienda končí naše lezecké úsilí. Jdeme se pochlapit do hospody.

Martin s Pavlem nám drží místa. Na tu strašnou chuť Magického oka si pomalu zvykám. Někdo to přejmenoval na Očičko. Večer pomalu plyne, očička na lístku přibývají a zábava graduje. Záškodník Láďa mě vystrašil tím, že už je deset. V panice objednávám spoustu očiček. Béda je kamarád a klopí to tam taky stejnou rychlostí. Po chvíli zjišťuji, že je osm. Dávám si Kofolu a Láďa brečí smíchy. U kytar čas utíká hrozně rychle. Vyhlašují se poslední minuty do konce. Béda usnul. Budím ho a objednávám další očička. Tohle nepřežijeme! Velitel je nekompromisní a navíc má megafon. Jako nováčkům na téhle akci se nám podařilo ukořistit šesté místo. Béda okamžitě po vyhlášení zdrhá ven. Je to kamarád. Počkal do vyhlášení!