Jak jsem lovil botu, aneb Horezdary též

Ludvík Kostka

Leden 2012

Bylo nebylo. Opět začal nový rok a já se vydávám sám na lov. Beru to nejkratší cestou do mého blíbeného údolí. Zastávka na „Skoro věži“ je úchvatná. Údolí zalité sluncem, teplé paprsky se opírají do stromů. Otevírám s očekáváním vrcholovou krabici a tuším, že už tu někdo byl. Ha, a ono ne. Polije mě pocit radosti, že jsem opět vyfouknul Horezdar. Začínám tušit, že jich dnes bude ještě více. Srdce se mi rozbuší a rychlejším tempem vyrážím vstříc další vrcholovce. U potoka se dostavuje dilema. Přebrodit? Přeskočit? Či to obejít sice delší cestou, ale zato … . Vyhrává má dobrodružná povaha a volím skok. Samozřejmě se to neobchází bez namočení. Ihned sundám botu a vysušuji. Voda je sice studená, ale mně to nijak nevadí. Točím botou, abych z ní dostal co nejvíc vody, ale povedl se mi pravý opak. Bota mi vyklouzla z ruky a nasměrovala si to do potoka. Urazila tak 2m, a pak jsem jí naštěstí dostal ven, uff. Na sluníčku vysušit a pak hned k věži U cesty. Věž zlézám sólo středem a opět nedočkavě sahám po krabici. Vrcholovka se na mě směje a Horezdar ještě víc. Nikdo mě nepředběhl. Makám dál a zjišťuji, že na ostatních mě předběhl další lovec Párek. Jdu se ještě podívat do obory na Citeru. Tam lezu SZ kout a nahoře se už Horezdar nachází, ulovil ho Martin Jech. Jsem rád, že jsem nějaké Horezdary uloupil, a tak pro tento rok Lovu zdar Horezdare ... .

                                                                                                                                                                    Ludvík