Hirtstein aneb toulavé nohy

Blahouš Kluc

2. 2. 2012

V jeden slunný mrazivý den spojujeme s Ludvou opět síly. Parťák našel cíl našeho výletu – Hirtstein. Hirtstein je dominantou města Satzung nacházející se ve výšce 890m.n.m. Zajímavý je čedičovými varhanami, které podle obrázku upoutaly Ludvíkovu pozornost. Já jsem pro každou špatnost, a tak parkujeme auto na náměstí obce Hora Sv. Šebestiána. Nejsme žádní vyznavači upravené bílé stopy, proto docházíme na konec vesnice ve směru hranice s Německem. Přecházíme dálnici a sjíždíme na planinu, kde prorážíme stopu a přecházíme přes sněhové mosty potoků.  Od začátku jsme okouzleni patvary, které vytvořil sníh a vítr. Docházíme na kraj lesa do blízkosti elektrického vedení, které srší. Zde se nachází neupravená stopa po běžkaři, tušíme cestu v našem směru, a tak jí následujeme. Potkáváme běžkaře – staré pány, kteří nám upřesňují směr. Odkláníme se od el. vedení. Docházíme k seníku, kde se těšíme pohledem na stádo srnek. Na konci lesa narážíme na německou polorozpadlou stavbičku, která sloužila jako vodárnička. Už vidíme Satzung, prorážíme cestu přes pole. Nejvíc se bavíme při přejezdu mostu přes výrazný potok. V centru Satzungu se chvíli orientujeme a následujeme modrou barvu a šipku na Hirtstein. Kamenný útvar se nachází v blízkosti několika větrných elektráren a hospody s dětskou sjezdovkou. Dle očekávání je celý zasněžený, ale odměnou nám jsou nádherné výhledy na všechny strany Krušných hor. Ludvík usrkává čaj a mně to nedá, jdu vylézt několikametrovou zasněženou stěnku, což se mi nakonec daří. Pak sjíždíme po promrzlé dětské sjezdovce na druhou stranu, než jsme přijeli. Směřujeme opět k el. vedení v dálce. Pomocí gravitace přejíždíme sněžné vlny na vyfoukané planině. Nakonec se dostáváme na konec Satzungu, kde se snažíme přejít potok. Mně se to daří, ale Ludva mi málem hází lyži do potoka. Prozměnu svou lyži do potoka opravdu hází, ale nakonec jí pomocí hůlek vytahuje. Opět si tvoříme stopu a vžíváme se do pocitů R. Messnera, který denně urazil kolem 30km v touze přejít Antarktidu. Narážíme na stopu skútru, který zničil běžkařskou stopu. Jouda. Více méně sledujeme el. vedení až do lesa. Prokluzují mi lyže a myslím si své, ale těžko se můžu ubránit povzneseným pocitům. Nakonec se dostáváme z lesa a tušíme vlevo na horizontu Šebík, a tak míříme přes rozlehlou planinu, kde nám zamrzají úsměvy. Konečně u auta a jucháme nad povedeností výletu.

                                                                                                                                                         Blagodan