FONTAINEBLEAU 2012

Milan "Svinčo" Svinařík

Fontainebleau aneb slangově Fontáč je považován za Mekku boulderingu. Je to les plný pískovcových balvanů kousek pod Paříží, o kterém jsem poprvé slyšel v rámci ideové výchovy o úctě k pískovcovým skalám někdy v roce 1985 od našeho cvičitele Jirky Grosmana. Popravdě řečeno, jeho vyprávění o chlápcích z lesů kdesi u Paříže, kteří stojí v posvátné úctě u třímetrového balvanu, čistí ho kartáčkem na zuby a bosé nohy před lezením pečlivě čistí o kobereček, jsem bral jako horolezeckou latinu.  

A není se co divit! Proč by se tenkrát šestnáctiletý pubescent zajímal o nějaké třímetrové kvaky, když se mu hlavou honily padesátimetrové pískovcové věže Česko-saského Švýcarska. Jenže jak čas plyne, mění se i priority.  A tak si doplňuji další chybějící kamínek do mozaiky a o více než čtvrt století později na vlastní oči vidím to, co mi tenkrát formou vyprávění šlo jedním uchem tam a druhým ven. Nutno ještě podotknout, že prvotním impulsem k tomuhle výletu byl dárek od Ježíška – průvodce na Fontáč. Během našeho výletu si pak několikrát moje drahá polovička ironicky povzdechla, že je ráda, že mi nedala průvodce na Patagonii.

Od té doby, co mi čáp nadělil dvojitou porci, se věnuji bouldrování více, než lezení s lanem, a tak nejedu do jámy lvové jako úplný začátečník. Teda nejedeme, neboť jsme to pojali jako rodinný výlet, protože v podstatě kameny oblejzáme tak nějak všichni. Zatím jsme se však na bouldrech placatili pouze v České kotlině, takže jisté nóvum tu je. Naštěstí jsme se přes internet přifařili k další bouldrující rodince, která sem jezdí pravidelně, a tak jsme si ušetřili spoustu času a nervů s hledáním zázemí, oblastí a dalšího užitečného know how.

Naším base campem se stal malý domek ve vesničce Fleury en Bierre a cesta k němu byla 1000km resp. 10 hodin dlouhá. Přiznám se, že cestou jsem myslel na to, že jsem zvyklý po tak dlouhé cestě vzhlížet k alpským velikánům, neboť tisícovka je to do Chamonix nebo do Zermattu. A tady vidím jen rovinu, pole a lesy. Ale v následujících dnech jsem na absenci horských velikánů úplně zapomněl, neboť mě plně pohltilo kouzlo zdejšího lesa a jeho kamenů.

Fontainebleau je název města (historicky významného) nacházející se cca 50 km jižně od Paříže. Kolem něj se rozprostírá skalnatý les (boulderisty přezdívaný Fontáč), který se z boulderingového hlediska a vzhledem ke své rozlehlosti dělí na jednotlivé sektory, přičemž ty nejvzdálenější jsou od města Fontainebleau vzdušnou čarou až 20km daleko. Popolejzat se tu začalo podle historických pramenů už v roce 1889, ale intenzivněji se to tu „rozjelo“ až po roce 1945, kdy vyšel první boulderingový průvodce. Ale ani tehdy nemohli tušit, že se zábava několika výstředních podivínů stane téměř masovým sportem. O víkendech bývá v některých populárních sektorech doslova přecpáno bouldruchtivými výletníky. Vzlínat tady najdete všechny věkové kategorie od batolat až po vetché stařečky. 

Jak už to bývá, v každém sektoru je skála a potažmo i klasifikace trochu jiná. Obecně platí, že čím starší sektor, tím tvrdší číslování a oklouzanější skálu v něm najdete. Popravdě řečeno, nikdy bych nevěřil, že pískovec může být uklouzaný jako vápno, což je zde běžný jev. Takže boty s dobrou lepičkou jsou základ úspěchu. Když už jsme u toho pískovce, je to takový hodně jemnozrný, tvrdý šutr. Nesolí, neláme se. Povrch některých skal je perforován tak, že to z dálky připomíná sloní kůži (např. sektor Elephant). Jinde jsou naopak balvany rozlámány do pravidelných hranatých tvarů (např. sektor Trois Pignons 95.2) s četnými „mramorovými“ plotnami.  Jak už z výše uvedeného vyplývá, zdejší lezení je hodně o tření a tudíž o technice. Nástupy ze sedu se tady vyskytují jen výjimečně, protože kameny jsou dostatečně vysoké až po 12-ti metrové hajbóly. Místní oblíbenou specialitkou jsou tzv. bouldrové okruhy. Je to taková obdoba našich značených turistických cest. V praxi to znamená, že člověk jde od balvanu k balvanu, přičemž na každý vyleze příslušný boulder dané barvy. Např. modrý okruh znamená modré šipky, oranžový oranžové atd. U šipek bývají ještě uvedena i čísla, takže se člověk snadno zorientuje v průvodci. Jeden takový okruh mívá 30 až 50 boulderů, takže při průměrné výšce boulderu 4m člověk naleze docela dost metrů. Pokud se vám tedy ten okruh podaří zkompletovat, což mně se nikdy nepovedlo.

Okruhy se podle obtížnosti boulderů, které obsahují, odlišují barvou, podobně jako sjezdovky. Žlutá je nejlehčí (2A až 3A), pak je oranžová (3A až 4A), pak je modrá (4A až 5A), následuje červená (4C až 6B) a konečně černá (5C a výše). Když jsem se poprvé vrhnul do zdejších okruhů ve starých sektorech, musel jsem se překalibrovat směrem dolů, protože místní pravá FB stupnice je znatelně tvrdší než u nás (mluvím o bouldrech do 6A). A tak jsem se stal nakonec poutníkem po modrých okruzích, kdežto Květa zase naopak slídila po oranžové. Zcela výjimečně jsme se pouštěli do červených a černých šipek. To už ten kámen musel být jó hezkej, aby to mordování stálo za to. Pocitově jako svůj největší úspěch považuji jednu plotýnku, kde parta místních klasiků marně tloukla hadrem s kalafunou do skály (způsob nanášení kalafuny na chyty). Já cizák maglajzák (kdysi tam zuřila žabomyší válka kalafuna versus maglajz) jsem si na tom málem oloupal nehty, ale nakonec jsem to na bambiliontý pokus dal. A to bylo jen 5C! Celkem jsem za těch sedm dní vysápal cca 120 boulderů v sedmi sektorech, což se možná nezdá mnoho, ale můj skelet to vyhodnotil jako dost na to, aby vyhlásil zánět šlach na loktech. Ale jak už jsem psal výše, kouzlo zdejšího lesa zapůsobilo a já nedokázal odolat a hlava nehlava, teda spíš lokty nelokty jsem se sápal na kameny, dokud to šlo. A na kulturní vložky jako je Paříž, Eifelovka, zámek Fontainebleau v tom zápalu boje nějak nezbyl čas. Možná se zeptáte, co děti, jak ty to překlepaly. Inu geny dělají své. Děti popolejzaly s námi na „dětských“ okruzích, nebo se rejpaly v písku, a v basecampu někdo chytře nastražil trampolínu, takže jsme o nich skoro nevěděli.  Jestli to ale s nima takhle zafunguje příští rok, si netroufám odhadovat. Doufám, že jo, protože z té případné Eifelovky či Disneylandu se mi dělá tak trochu husí kůže. Čímž vlastně tak trochu nenápadně naznačuji, že jet 1000km někam, kde k nebi neční sněhobílé vrcholky Alp, se mi stane asi vícekrát.

(LdS)