El‘ Aborát o PKH 2012

Milan Svinčo Svinařík

27. - 29. 1. 2012

Než se rozepíšu zeširoka o našich udatných skutcích, musím prvně poděkovat penzionu Klášterní Jizba v Brandově, který nás na poslední chvíli vzal pod svá křídla po té, co nás nepěkně vyšplouchli z hotelu Lesná. Stejně tak patří dík strýci Jiřinovi, který ač pro nemoc nemohl jet, vše zorganizoval a dělal nám osobního taxikáře. A nyní již k věci.

epizoda 1 – Rozpink do Brandova

Již pěknou řadu let se poslední lednový víkend vydáváme s kámošema do bílé stopy na hřeben Krušných hor. A protože už to začalo zavánět stereotypem, změnili jsme letos radikálně trasu a rozhodli se jet východní část hřebene. S tím ovšem nastávají různé peripetie s hledáním vhodného ubytování, zajištění dopravy a hledáním trasy. Nu což, všechno je jednou poprvé. A tak poslední lednové páteční ráno probíhá ve znamení výsadku v Hoře sv. Šebestiána. Je nás celkem sedm statečných (Milan s Petrou, Luboš, Kánis, Zdena, Mates a já). Pořizujeme obligátní skupinové startovní foto, pak nám Jířa ještě poradil kudy tudy a zanechal nás svému osudu. Dnešním cílem je Brandov, cca 25km, což není tak daleko, pokud bude stopa. A tak šustíme kolem Patzeltova pomníku, míjíme Novodomské rybníky a u Nového domu uhýbáme z magistrály do panenského terénu po žluté směrem na Kálek. Byla to výborná příležitost pro hyperaktivního Milana, jak vybít přebytečnou energii. A tak zatímco Milan produpával na čele kolony stopu, já jsem ho ze zadu povzbuzoval písní „Milan, Milan jede, je tady, je s námi, a to je dobře…“ Na vrcholu stoupání u morového sloupu jsme si role vyměnili, aby mě ten humor přešel. V Kálku jsme pochopitelně zapadli do první otevřené hospody doplnit ztracené kalorie. Kromě nás tam zprvu nikdo nebyl a výčepní byl naším vpádem zjevně zaskočen. Nakonec jsme zde rozseděli tak, že se nám na mráz vůbec nechtělo. Druhá půlka etapy vede podél hraničního potoka a je krajinově velmi působivá. Cesta vede pořád mírně z kopce v údolí těsně vedle potoka, svahy údolí zdobí skalnaté hřebeny. Moje obavy, že zde nebude stopa se ukázaly liché. Frčelo to jako o závod. Od Gabrielky byl dokonce urolbovaný čerstvý manšestr. Já a Luboš jsme se pochopitelně zasekli na Káleckých skalách, ale na horezdar jsme si v lyžákách netroufli. Dál po cestě jsme se ještě kochali výhledy na skály na Kladiváku, v Gabrielce a Stosserfelsen. Mezitím nám však pětice našich souputníků dávno zmizela z dohledu. Když jsme s Lubošem dojížděli do Brandova a na čerstvém manšestru po nich nebyla žádná stopa, bylo jasné, že odbočili mimo trasu do údolí Telčského potoka. A tak jsme s Lubošem dorazili do penzionu jako první, něco kolem čtvrté. Kdy dorazil zbytek, nevíme, protože jsme usnuli.  

epizoda 2 - Večírek

Do hospody je třeba chodit včas! Tohle zažité pravidlo mě burcuje z pelechu. Je něco kolem sedmé večer. Prorocky říkám Lubošovi, že jestli chce v klidu povečeřet, musí si pospíšit, než dorazí ta naše zvěř. A dorazila! Sotva jsme polkli poslední sousto, rozrazily se dveře a dovnitř vpadl Bláža s bagáží a kytarou a za ním horda tatarských nájezdníků. Nechci psát prezenční listinu, kdo všechno se vylodil z Jířovo konvoje, ale bylo nás tu najednou tuším sedmnáct. Dalo by se říct, že od tohoto okamžiku nepoklesla hladina hluku v místnosti pod 80dB. Nemohl jsem si nevzpomenout na slova režiséra Jana Trošky, když se ho ptali reportéři, proč ty jeho pohádkové postavičky tak pořád křičí. On jim odpověděl, že vycházel z pozorování dětského pískoviště, kde děti tímto způsobem normálně komunikují, jsou 5 cm od sebe, řvou na plný pecky. Takže svým způsobem byl lokál jedno velké pískoviště, pominu-li to, že chyběl písek, a že dítka byla jaksi přerostlá. V tomto ohledu nelze nezmínit Párka, který si dal rekordní čtyři malá piva a řádil jako smysluzbavený. Slíbil jsem mu, že jeho Žížale řeknu, ať ho pouští ven častěji anebo raději vůbec. Luboš s baskytarou a já s kytarou jsme během večera plnili roli jukeboxu a spokojili jsme se s tím, že jsme slyšeli alespoň sami sebe. Taneční sekce našeho Horoklubu se na omezeném prostoru pokoušela tradičně o taneční kreace, ale byl jsem k nim zády, tudíž jsem ty odpíchnuté Ritbergry neviděl, a tak nemohu hodnotit. Programovým zpestřením večera byl silácký kousek Bláži, který na svém hrbu unesl najednou pět ženských, přičemž jednu pak nemohl sundat dolu. Těsně po půlnoci pak Bláža dostal k narozeninám místo hobla koupel ve sněhu a čokoládu. Po tomto půlnočním reji mi došel repertoár, a tak jsem se po anglicku vytratil v předtuše, že zítra bude perný den a tudíž je třeba šetřit síly.

epizoda 3 – Etapa smrti aneb když je žízeň, tak je trýzeň

Předtucha byla správná. Personál se nám pomstil za včerejší orgie tím, že jsme ke snídani dostali uzený polopárek. Je mi jasný, že ho budu krkat ještě u Flájské přehrady. Rozhlížím se po lokále a zjišťuji, že po včerejším večírku mají někteří jedinci obličej o číslo větší. Největší ho má Radůza, která se v noci porvala se sanitární keramikou. Ze souboje si odnesla natržené obočí, monokla a uražený zub. Nu což? Chlapa zdobí jizvy! Po snídani se auty přesouváme o 10km dál do Nové Vsi, kde začíná další etapa. Cílem etapy je chata Mikuláška v Mikulově. Počasí je ponuré, neveselé, truchlivé. Než jsme prošli Novou Vsí, dojel nás Broněk s Atomem, Ungříkem a Radkou, kteří odstartovali ráno z Lesné. Teď už to vypadá na masový závod branné zdatnosti, je nás přes dvacet. Na konci vesnice zahajujeme pěkně zostra po zledovatělé silnici, pak prošlápnutým remízkem, abychom se napojili na proklatě dobře urolbovanou trať, která nás až na výjimky neopustí až do večera. Šestý smysl mi říká, abych si dal pivo na benzínce v Mníšku, kde na sebe ještě všichni kolegiálně čekáme.  Dobře jsem udělal. Když jsem pak na pokraji sil vyplahočil strmý a dlouhý kopec za Mníškem, na jehož temeni mi ukazatel sděloval, že do nejbližší hospody na Dlouhé Louce je to 20km, udělalo se mi mdlo a dostal jsem opět strašnou žízeň. To, co jsme zde pracně vystoupali a na druhé straně kopce hned sjeli, Atom objel efektně po vrstevnici. A nyní se dostávám k jádru pudla. Zvláštností této etapy bylo to, že se naše expedice samovolně rozdělila na A-tým a B-tým a nezařaditelného Atoma. Tempo A-týmu určovali sportovní ambice jednotlivých členů, v B-týmu to byl chvílemi spíš boj o přežití, a Atom? Když se dva perou, třetí se směje. Atom se stal absolutním vítězem, protože na začátku nasadil konstantní tempo, ani rychlé, ani pomalé, nikde nezastavil, nepromluvil, a jel a jel a jel až do Telnice, což z Lesné činí něco přes 60km. Spojil dvě etapy do jedné. Zřejmě slušnej oddíl! A to Atom není zrovna z těch, kdo v elasťákách krouží o víkendech na okruhu. Ale zpět od elementárních částic k všední realitě. Byl jsem velmi šťasten, když jsem se na chvostu Áčka doplandal do hospody na Dlouhé louce. Bylo tu sice narváno, ale kdo si počká, ten se dočká. Zdena, která dojela chvíli po mně, přišla se supr nápadem, pít vaječňák. Škoda, že posléze došel. Kde se vzal, tu se vzal Pája Bohumínek a férově se přiznal ke svému hodnotnému sportovnímu počinu, když se pokusil o únik z B-týmu. Coby vášnivý vyznavač bruslení si totiž vzal s sebou na tuto akci lyže na bruslení. A podle hesla:  „Sláva nebo smrt“ bruslil, bruslil, bruslil až v kopci na Dlouhou Louku padl vyčerpáním. Dobří pocestní mu věnovali hroznový cukr, mandarinku, půjčili stoupací vosk, aby už nemusel bruslit. To však nevěděl, že svůj kalich hořkosti nedopil ještě do dna. Nedalo mi to, abych si nevyfotil, jak si Pája léčí svůj hypoglykemický šok vaječným koňakem, pivem, svařákem, kofolou a zelňačkou – to vše konzumováno najednou. Též jsme se dozvěděli, že B-tým se pokusil zkrátit si cestu přes oboru, avšak neúspěšně, jelikož je prý po několika kilometrech vyhnali zpět myslivci. Takže dosáhli přesně opačného efektu – cestu si prodloužili. Nasyceni, napojeni a rozsezeni vyrážíme dorazit dnešní etapu. V okamžiku, kdy jsme vylezli z hospody, přikvačilo Béčko. Je těžké odolat pokušení zůstat tu s nimi, ale chci to už mít za sebou, a tak plandám za chrty. K mému překvapení občas na špici tempo udává mladej Mates, zřejmě rodící se běžkařská hvězda. Na chatu Mikuláška to nakonec bylo blíž, než jsme předpokládali a těsně před soumrakem jsme tam definitivně zapíchli lyže do sněhu a zalezli do hospody. Máme za sebou cca 35km, vyjma Radky, která startovala z Lesné a tudíž má o 7km více. Béčko dorazilo nad očekávání brzy, a tak nastal v malé hospůdce trochu mumraj. I když několik lyžníků to otočilo hned na začátku etapy (Bláža, Květuška, Agnes s Petrem, Párek), je nás tu víc než dost, tuším 15 kousků. Zajímavá byla povinná jednotná večeře, která však nebyla v ceně. Víc mě však mrzel fakt, že zase došel vaječňák, kterému jsem začal důvěrně přezdívat vosí hnízdo. Původně jsme s Radkou uvažovali o odjezdu, ale nakonec jsme se nechali unést davem a zůstali jsme, což se ukázalo jako dobrá volba. Večer proběhl tentokráte v poněkud tlumenějším režimu, přeci jen toho každý měl po včerejšku a dnešku dost. Jen Letoš pařil jako by se nechumelilo a hýřil humorem. Celý večer strašil Radku, že s ní bude spát na posteli. Ačkoliv nevěděl, jaké číslo pokoje má, neomylně tam při svém ústupu z hospody do peřin trefil. Postel však zabral Lubošovi, který si s bezvládným Letošem nevěděl rady, a tak musel jít spát někam jinam. Když jsme se i my ostatní uložili k spánku, začal Letoš lehce chrápat, ale naštěstí toho záhy nechal. To však nebyl jeho poslední veselý kousek. Kolem půldruhý nás probudily rány do nábytku. Broňa rozsvítil čelovku a zřel Letoše, jak se pokouší opustit místnost skrze skříň. Inu dveře jako dveře. Raději jsem ho doprovodil, protože záchody jsou fikaně ukryty v mezipatře. Cestu zpět jsem nechal na něm, ale to jsem ho přecenil. Po chvíli slyšíme, jak dělá domovní prohlídku v pokojích o patro výš. No srandy kopec.

epizoda 4 – Konec štace aneb Sněžník na obzoru

Na budíčku není nic veselého. Ne tak s Letošem! Sotva otevřel oči a zřel Radku na protější palandě, pronesl rozšafně: „Radko, ty sis spletla postel, ne?“ Když pak defiloval po pokoji v bledě modrých jégrovkách a přes ně přetažený bílý trencle, to už jsem se fakt musel tlemit. Versace by zíral. Snídaně byla opět megabiotická, čili pro makrobiotiky vražedná. Párky s hořčicí  plus ždibec míchaných vajec. Radka nakonec ukecala vrchního a dostala chleba se sýrem. Po snídani se zčista jasna objevily posily, které dorazily po vlastní ose. S halasem sobě vlastním vpadla do hodpody Dejvina, naopak Ctirad se slečnou postávali tiše ve vestibulu. Je čas vyrazit. K mému potěšení se venku vyjasnilo a je naděje, že budou dobré rozhledy a tudíž i fotky. Cíl dnešní etapy je Nakléřov, což je cca 25km. Startujeme po skupinkách, já v jedné z prvních, a tak spoustu lidí dnes vlastně ani neuvidím. Před Cínovcem fotím svítání. Z protisměru mě míjí turbo-Milan, který se vrací na chatu pro zapomenuté věci. Na Cínovci jsem dojel Zdenu, a protože vím, že zná cestu, tak se jí držím jako klíště až na Komáří vížku. Tam na nás v  hospodě už netrpělivě čeká hyperaktivní turbo-Milan s Petrou, Matesem a Radkou a drží nám místo. A to je dobře. V zápětí se totiž hospoda zaplnila do posledního místa a ve vestibulu čekalo dalších dvacet hostů, až se někde místo uvolní. Navzdory tomu, že je zde narváno, obsluha odsejpá, a tak netrvá dlouho a jsme opět „on the road“.  Z Komáří vížky je to sešup, to dá rozum. A pak už je to pohoda po pláních, vesměs po rovině až do Adolfova, kde jsme coby dup. Turbo-Milan s Nejdeckou sekcí jedou kamsi doleva, my s Radkou a Matesem pokračujeme přímo na Nakléřov. Stopa je též vyrolbovaná a kopíruje okraj lesa, a tak si lebedíme. Pak jsme ji náhle ztratili, a tak bereme zavděk turistickou stopou přes pláně, přelézáme při tom ohradník, sněhové bariéry u silnice, trochu kufrujeme, ale nakonec díky kouzelnému dědečkovi nacházíme správný směr. Poslední metry jsou velkolepé. Do našeho cíle k penzionu Napoleon v Nakléřově sjíždíme přes velikou pláň a přímo před námi se otvírá nádherný pohled na Děčínský sněžník. Krásná tečka na závěr etapy, potažmo celé akce. Postupně v nevelkém časovém rozpětí dorazil do hodpody i zbytek naší expedice, a tak měl vrchní opět plné ruce práce. A to měl kliku, že ústecká sekce sjela do Telnice. Doplňujeme ztracené kalorie a sdělujeme si čerstvé dojmy a zážitky. Teprve tady se od Broňka dovídáme, kterak oddílový šampion Pája Bohumínek neslavně přejezd zakončil.  Ani prý z Mikulášky nevyjel, protože si rozbil botu, a tak mu nezbylo, než sednout na vlak, kde však posléze zjistil, že klíče od bytu má jeho drahá, kterou jako na potvoru zanechal na hřebeni.  Že jsme se na jeho účet natlemili, není třeba dodávat. Zanedlouho se zde objevil náš strážný anděl a taxikář v jedné osobě - Jířa a pro Nejdeckou sekci přijel jejich bodyguard Olaf.  Tím naše sněhobílé putování, které začalo před dvěma dny v Hoře svatého Šebestiána, zde v Nakléřově zcela prozaicky skončilo. Nevím sice, jestli to byl hodnotný sportovní výkon, ale sranda rozhodně byla.

Ve stopě účinkovali:

Zdena, Mates, Luboš, Kánis, Milan, Petra, Svinčo, Broněk, Radka, Ungřík, Atom, Letoš, Bláža, Květuš, Agnes, Petr, ten Pája, ta Pája, Radůza, Jana, Honza, Dejvina, Ctirad a jeho slečna?

V hospodě a při transportu jim sekundovali:

Jířa, Olaf, Párek, Šiška

*M*