Bábovky na Pidláči aneb výlet na rampouchy

Milan Svinčo Svinařík

4.1. 2012

Mezi strmými skalnatými svahy Jedláku a Jezerky se nachází jedno z nejmalebnějších zákoutí Krušných hor. Trampové mu říkají Mufloní dolina, zřejmě kvůli početnému stádu muflonů, které v tamních lesích žije. Kdosi kdysi postavil v této uzoučké dolině přehradu s kamennou hrází, aby zachytil bouřlivé vody Vesnického potoka, řinoucí se z hřebene Krušných hor. Hned za přehradou dolina prakticky končí, neboť cestu dál uzavírá strmý svah Homolky. Tři obři, Jedlák, Homolka a Jezerka chrání dokonale tohle hnízdo ze tří stran. A právě tady, na konci doliny, na jediném rovném plácku u bývalého malého lomu postavili trampíci kdysi srub, jemuž se odpradávna říká Pidláč. Svoje nejlepší léta už má za sebou, prakticky z něj zůstalo jen torzo střechy. Ale to místo na svém kouzlu nic neztratilo. Zejména v zimě je zde iluze aljašské divočiny naprosto dokonalá. Jednou za čas sem vyrazím nafotit křehkou ledovou výzdobu a zadovádět si na ledem obalených skalách. Vždycky to byly však jen osamělé výpady. Letos tomu však bylo úplně jinak.

Jednu únorovou sobotu Pidláč zažil nápor zcela nevídaný, jako za svých nejlepších let. Bláža nejprve vylákal Bábovky z Prahy na výlet do Chomutova. Pořád mumlal cosi o nějaké procházce, a tak mě napadlo, ukázat jim něco z rodinného stříbra. Ostatně, vždyť si to zaslouží. Poctivě jezdí na klubové akce a vesměs vždy v tom nejhorším počasí (na rozdíl od jiných tvrďáků horoklubáků), takže pejorativní označení Bábovky se pro ně vůbec nehodí. Mimochodem Bábovky = Jarda, Marcela, Adélka a Zuzka. Abych necoural po lesích pro nic za nic, tak jsem vpašoval do programu vycházky i cepíny a mačky, neboť jsem doufal, že nějaký ten rampouch určitě u Pidláče v těchto mrazivých dnech musel vyrůst. Na tuto vějičku se nakonec chytil i Letoš a Ízy.  Takže nás nakonec dolinou stoupalo devět sáhibů, z toho dvě děti. Bábovky dodržely svoji tradici co se počasí týče. Bylo sice slunečno a jasno ale kosa jako prase, tuším, že jsem naměřil -14°C. Po cestě se zastavujeme na chvíli u Kuní věže a vzduchem lítají silácká slova, že při návratu padne na ní horezdar. No uvidíme! Pokračujeme podél přehrady a záhy stojíme u Pidlova srubu a trošku ropačitě koukáme na skromné ledové smrkance v lomové stěně. Letos bohužel panují suché mrazy, a tak je ledová nadílka menší. Kluci se hned jako malé děti vrhají s krumpáčkama k prvnímu ledu a oklofávají jeho úpatí. Holky většinou fotí, malé holky se snaží probořit do potoka, Ízy se snaží nezabít při slanění v Dülferově

sedu a já se snažím někomu uzmout krumpáčky, páč svoje nemám. Letoš udělal novou zkušenost s trubkovým hrotem. Myslím, že si ho už nikam nevezme. Já jsem zase udělal novou zkušenost s vrtulí omega, kterou si naopak vezmu všude. Co se vlastního klofání týče, tak něco jsme lezli sólo a něco jsme jistili na rybu. Kdysi dávno před lety jsem tyto ledy sám přeskákal a zmapoval. Nicméně letos jsem se musel nechat potupně sundat z jedné svých cest, po té, co jsem vylezl na temeno ledové boule a nedokázal jsem sám slézt, ani výstup šotolinou dokončit. Květa s Marcelou lézt odmítají a naše počínání pozorují z povzdálí a zpoza hledáčku fotoaparátu. Nakonec utekly i s dětmi za sluníčkem na protější svah. Nejde mi do hlavy, že i když je taková kosa, mám rukavice durch promočené. S mizejícím sluncem nás to pomalu přestává bavit. Beztak jsme tu vylezli, co se dalo, a tak jako na povel hromadně balíme a sestupujeme zpět k přehradě. K mému překvapení kluci, tedy hlavně Letoš, se skutečně pokouší zdolat Kuní věž, leč neúspěšně. Přeci jen boty do ledu nejsou na tuhle ekvilibristiku úplně to pravé ořechové. Utěšujeme se tím, že horezdar stejně už určitě vyfouknul Ludvík van Kostka Beethoven. A tak s přimrzlým úsměvem na tváři pokračujeme údolím zpět do civilizace k ústřednímu topení rozehřát to, co nám přes den zmrzlo. A co říci závěrem? Snad jen to, že na Pidláči je fajn a Bábovky rozhodně nejsou žádný bábovky.

LdS