Schwarzenstein 3369m

Blahouš Kluc

21. – 23. 4. 2011

Ve čtvrtek přijíždím domů z práce kolem poledne, stačím se jen najíst a už mi zvoní Letoš s Ríšou pod domem. Rodinné auto pro tři lidi zajišťuje dostatek pohodlí, v Chebu si dokupuju jídlo a ukládám se ke spánku po probdělé noci. Před Mnichovem střídám Ríšu za volantem, Letoš tlačí do CD jeden osvěžovák za druhým. Chvílemi se kvůli zácpám i zastavujeme, proto dojíždíme přes Mayrhofen v Zillertalských Alpách k Breitlahner hütte (1.070m) až kolem 21.00 hod. a tím nám padá úmysl dojít ještě večer na Berliner hütte (2042m). Domlouváme se se šéfem chaty, že si na parkovišti necháme auto do soboty, za to platíme 7 éček. Rozebíráme Letošem vybraný kopec Schwarzenstein a na obrázku se zdá býti tím správným cílem. Ne příliš obtížnou túrou, zejména s ohledem na to, že se jedná o Ríšovu premiéru v Alpách. Rozhodujeme se, že půjdeme hodně nalehko, budeme brát jen věci na ledovec, nikoliv však lano a sedák. Dáme pivko a odebíráme se ke spánku. Už se těším na noc pod hvězdami.

V pátek nikdo z nás nepospíchá ze spacáku, které máme rozhozené na zatravněném parkovišti. Až kolem 09.00 hod. vycházíme. Všude kolem nás se rozprostírají strmé svahy hor, působí to na mě dost tísnivě. Vyšší vrcholy jsou ještě pod sněhem. Nicméně za chvíli svítí nekompromisně slunce, což mně vůbec nevadí. Za každou zatáčkou se odhalí něco nového, jednou tůňka, podruhé obrovské plotny, támhle zase dřevěná chata. Míjíme Grawand chatu a Alpenrose chatu, které jsou ještě uzavřené. V blízkosti druhé odpočíváme. Je až překvapivé, do jak strmého svahu Rakušáci dokáží vtěsnat cestu. Každopádně se napájím potůčků a užívám si vůně prosluněných borovic. Kolem 13.00 hod. docházíme konečně k Berliner hütte. Jedná se o velkou chatu s kapacitou lůžek asi 200 ks, nicméně teď je uzamčená. V blízkosti stojí winterraum s kapacitou asi 16 lůžek. Ještě, než se dohrabou kluci, tak studuju vystavenou mapu okolních hor, nicméně se nedokážu zorientovat. Zůstávám v klidu, protože za chvíli přijde Letoš a nějak to dáme dohromady. Po příchodu kluků si ukládáme věci do winterraumu a na prosluněné terase si dojídáme řízky, které Ríšovi připravila jeho žena Vlasta. Asi ani neví, že tím nakrmila tři chlapi J. Konečně přijde řeč na to, kde je jaký vrchol. Letošovi dochází, že zapomněl mapu v autě a hlavně fotku kopce. To jsme docela v řiti, protože kolem nás se rozprostírá hřeben plný velikánů a my se můžeme jen domnívat, že náš kopec je přímo před chatou. Svlékáme se do trenýrek, protože jsme zde sami, opalujeme se na dekách a děláme blbosti ve sněhu. Když se nabažíme sluníčka, tak mi to nedá a zvedám kluky. Jdeme se podívat po cestě směrem k Swarzensee, kam ukazuje šipka na Swarzenstein. Přecházíme rozbředlá sněhová pole. Kluci zůstávají někde vzadu, stoupám po chodníku výše a výše a uvědomuju si, že vůbec netuším, jaký kopec je ten náš. Mám pár tipů, ale ty jsou jen součástí hřebenu a přístup k nim je minimálně pochybný. Nakonec ztrácím i cestu, jdu svahem a přecházím ledová pole. Snad jsem nastoupal 200 metrů, když se rozhoduju pro návrat. V poloviční cestě potkávám Letoše a zjišťuju, že v tom má stejný bordel jako já. A co teď? Naše rozhodování má rychlý spád. Půjčujeme si od páru, který přišel do winterraumu, mapu, ale i tak nevím, co je co. Já si už dávno slíbil, že nebudu zbytečně riskovat a kvůli brdku v hlavním hřebenu jsem k tomu ochotný o to méně. Ríša nechává rozhodování na nás. Po „X“ variantách se rozhodujeme sejít k autu s tím, že si druhý den vyjdeme na jinou chatu, případně kopec. Kolem 20.30 hod. si chladíme nohy a vaříme polívku u auta. Pěkně jsme to podělali a já se snažím brát moje neúspěchy se stoickým klidem.  Co  naplat?!

V sobotu koukám kolem 04.00 hod. na hodinky a nikdo nevstává. To se opakuje každou hodinu. Sotva můžu chtít po Letošovi, aby si huntoval koleno, se kterým má už dlouho problémy, kvůli turistice bez šance na vrchol, protože v neděli má být už špatné počasí. V klidu snídáme a nakonec se rozhodujeme pro cestu domů. Zastavujeme se v městě Kufstein a jdeme se podívat na pevnost, která se vypíná nad městem. Nicméně pevnost je zavřená, a tak už neodkladně pospícháme do ČR. Na českých hranicích mě střídá za volantem prozměnu Letoš. Doma jsme v 16.00 hod.

Večer se všichni scházíme u pivka a rozebíráme výlet. Letoš říká, že není o čem psát. Já jsem jiného názoru. Poměrně zkušení horolezci podělali celkem jednoduchý výstup jen kvůli nedostatečné teoretické přípravě. Opět jsem se mohl přesvědčit, že mimo nohou člověka dostane na vrchol hlava. Respektive, když chybí jistota a dostatečná motivace, tak se nic nevyleze. I tak to byl parádní vandr, díky.