Schrankogel

Blahouš Kluc

4. - 6. 2. 2011

Severovýchodní stěna Schrankogelu (3497m) popisovaného jako druhý nejvyšší vrchol Stubajskych Alp je působivá, 200 m dlouhá, nicméně jsem ji považoval jen za nutný krůček k vyšším stěnám, na které bych se chtěl zaměřit tento rok.

Už ve 12.30 h v pátek mě vyzvedávají kluci v dodávce, takže je dost místa. Ještě se stavíme u Květy pro skialpy pro Ludvíka a uháníme do kopců. V autě navrhuje Honza, že bychom ještě dnes mohli vystoupat na Amberger chatu (2135m) a odtud hned druhý den zrealizovat výstup na kopec. Pro nás novinka, ale proč to nezkusit?!

Po 20.00 hod. plynulé jízdy zastavujeme na neplaceném parkovišti. Zde už stojí mnoho aut a vychází pár osádek ve směru chata. Máme obavu, jestli se na chatě ještě umístíme, ale jak jsem vyčetl, má tam být kolem 54 lůžek. Nabalíme útočný batoh, snažíme se o co nejlehčí pojetí, ale já si mimo dvou cepínů, maček, helmy neodpustím přibalit lano a další potřeby na ledovec. Lyže si přehazujeme přes rameno v úmyslu, že si je co nevidět připneme. Když už nám ale asi hodinu jen překáží při postupu na rolbou vyježděné „dálnici“, tak je připínám na batoh. Probíjíme se tmou a hlavou se dotýkáme hvězd. Podléhám atmosféře a rozplývám se nad tou nádherou, kterou jsem dlouho neviděl. Honza na to reaguje, že tak to už jsem dlouho nebyl v horách. Tak to má teda pravdu.

Chata, která je ve správě DAV, je perfektně vybavená, provozovaná i v zimě, obsluha milá a pohotová, lůžko stojí 8,5 euro s členstvím Alpenvereinu. Občerstvujeme se pivky a umisťujeme se na povale. To, že chrápe Letoš, už vím, ale že se přidá i Honza, mě nemile zaskočilo. Takže jako obvykle čumím do tmy už dlouho před budíčkem, který je stanovený na 05.00 hod. Z postele ani jeden z nás nepospíchá. Opět odlehčujeme batohy, ale mně to nedá a na postup na ledovci si prosazuju lano, které si dávám do batohu. Honza si nebere ani sedák. Každý má tak litr tekutin a „dvě tatranky“. Přebytečné věci necháváme v sušárně.

Z chaty se konečně vyloupneme v 06.30 hod. a Honza hned skočí do lyží a v částečné temnotě hledá sjezd na ledovec, který je velice blízko chaty. Já se za chvíli připojuju k Honzovi, ale Ludva má problémy s vázáním, tak mu Letoš pomáhá. Honza přechází přes celé plató, které má vyjetou stopu od rolby a dává se po skialpové stopě vlevo a po nějaké chvíli stoupá ve svahu.  Pak si sedá a upravuje si boty. Zatím se přiblížím a i kluci nás začínají dohánět. Kluci si ještě povídají a já začínám kličkovat ve svahu. Stopa je zpevněná a poměrně dobře drží. Opět moje první setkání, tentokrát s tuleními pásy. Kdo by to řekl, že to tak drží. Chladno pociťuju jen, když se zastavím. A tak se snažím pravidelně stoupat. Zastávky si povoluju jen na focení. Po nějaké době mě dohání Ludvík, chvíli se kocháme zasněženými a už sluncem ozářenými kopci kolem. Přeci jenom jsme už dost nastoupali. Něčeho se i napijeme a najíme, vyrážíme dál. 

Po nějaké době se nacházím na platu, které je z obou bočních stran zavřené strmými vrchy a asi po pětseti metrech uzavřené ledovcovým hangem. Vydám se tedy úhlopříčně doprava, neboť na pravém okraji mi přijde výšvih překonatelný. Mojí domněnku potvrzuje sice méně čitelná, ale i tak viditelná skialpová stopa. V podstatě jsem přešel celé plató, když slyším daleko za sebou pískot. Otáčím se a vidím, jak Letoš s Honzou na začátku plata začínají stoupat do levého hřebínku, který by nás měl přiblížit pod stěnu. Jsou daleko na to, abych se s nimi mohl dohadovat, a tak křižuju plochu pod hangem a směřuju pod svah hřebenu. Ludvík se ke mně připojí a snažíme se nejdříve stoupat šikmo vpravo ve směru hangu a poté úhlopříčně doleva ve směru začátku hřebínku, kde na nás čekají kluci. Vítr nás z ničeho nic bičuje, lyže na přemrzlém sněhu drží jen s vypětím všech sil. S přibývajícími metry se pod námi začíná prohlubovat propast, což by při případném pádu bylo hodně nepříjemné. Ještě tři, dva,  jeden metr a konečně stojím i já u kluků, kteří hned pokračují v postupu. Místy jsou na hřebínku viditelné kameny a na nich červená značka letní cesty. Vede Letoš, který sklouzává několik metrů pod hřebínek, aby nás tolik neatakoval vítr. Ovšem postup se zbrzďuje, když se kluci dostávají k jakémusi žlábku, který je z pravé strany právě uzavřen hřebínkem. Žlábek je zakončen velkým množstvím kamenů, které vystupují ze zmrzlé vrstvy sněhu. Když dojdu ke klukům, tak ti se sotva škrábou ke kamenům. Rozhoduju se zout lyže a dojít ke kamenům, což se mi daří jen velice pomalu, protože se propadám do sněhu, nebo laboruju na zledovatělých šutrech. Vítr do nás zase tlačí. Nakonec lyže strkám na batoh a postup je o trochu snazší. Vidím Honzu přede mnou několik desítek metrů, že opět nazouvá lyže. Už se dostal na plochu, kde sníh opět drží. To mě trochu těší, a po nějaké době s již lyžemi na nohou ho doháním. Domlouváme se na dalším postupu, překračujeme  žlab s hlubokým sněhem a já pokračuju dál. Slunce do mě pere ze všech stran, ale vítr mě opět zchlazuje. Jsme dost vysoko, abychom viděli bíločernou krásu hor kolem. Sníh je krásně vrstvený do vlnek a tvarovaný větrem. Nicméně v dálce na platu vidíme několik skialpinistů, kteří překonali hang právě v pravé straně od plata, kterou jsem původně směřoval. Už jsou na pláni a směřují pod vlastní horu. Traverzuju dále pod horu, až mě kluci dohánějí.

Je evidentní, že nás tato „česká“ varianta stála mnoho sil. Nastoupali jsme něco kolem 1100m. Rozhodujeme se co dál, Honza už před chvíli signalizoval, že půjde na vrchol po hřebenu, pravděpodobně východním, na kterém vidíme stoupat skupinu lidí. Já zvažuju své možnosti. Předchozí úsek mě stál dost sil, ještě mě čeká nějakých 300m výškových, ale co je horší, čeká nás sjezd na lyžích přes rozteklý ledovec, na kterých jsem stál párkrát v životě. Cesta na hřeben je viditelná, exponovaná a evidentně otevřená, když před námi už jde skupina lidí. Na severovýchodní stěnu nevidíme, předpokládám, že podmínky ve stěně nebudou nicmoc, když tam celý den pere slunce. Letoš otvírá diskuzi, co teda dál. Honza na to, že půjde hřeben. Letoš reaguje, že jsme tady přeci kvůli SV stěně. Překvapuje mě otevřenost Honzy, který odpovídá: „Hm, mě to nějak nebere“. Na to není moc co říct, já se přidávám k Honzovi, protože je jasné, že Ludva půjde s Letošem. Tato rozhodnutí jsou vždy pro mě těžká. Mrzí mě, že taky nejdu s Letošem, protože mám pocit, že jsme si tento výstup hýčkali jako svůj sen, který se bude muset obejít beze mě. Ale člověk by měl být zodpovědný nejen k sobě, ale i ke svým parťákům a nevystavovat je rizikům svou nemohoucností. Po nějaké době o tom mluvíme při výstupu s Honzou a ten mi říká, že Letoš je dost zkušený a rozumný na to, aby věděl, že výstup končí až u barové stoličky. Zlatá pravda.

Rozdělujeme se a kluci pokračují i s lanem v traverzu pod stěnu. My křižujeme svah na jakousi muldu, kde zapichujeme cepíny do země, připoutáváme k nim lyže a jiné nepotřebné věci, nazouváme mačky a pomocí hůlek stoupáme hřebenem. Už od začátku je cítit jeho sklon kolem 45°, ale jsou zde stopy, které nám ulehčují výstup. Honza vždy vystoupá asi 15 kroků, a pak krátce vydýchá. To mi vyhovuje a stačíme si i povídat. Nijak nepospícháme, protože jak říká Letoš, je „krásný gipfel tag“ a kluci budou asi pomalejší. Asi v polovině hřebene se dostáváme na jeho druhou stranu, že můžeme sledovat severovýchodní stěnu. „Hele, támhle jsou a postupují poměrně rychle“. Jsou ale hluboko pod námi. Jsme na hřebeni ještě s jedním maníkem, který nás dohání a předhání, sami. Grupa před námi, která vystoupala hřebenem, sjela na lyžích SV stěnu. Odhalují se nám nádherné výhledy, pro mě je to omračující krása. Fandíme klukům, ale najednou se jejich postup zastavuje. Odlézají k druhému hřebenu. „Letoš tam snad dělá štand.“ Lano ale nevidíme. Z pozdějšího vyprávění se dovídáme, že ze začátku byl výstup bez problému až k okrajové trhlině, kdy se najednou ze sněhu stala krupice, která vůbec nedržela. Letoš postupoval jen na pokraji možností, Ludvík za ním. Proto se rozhodli pro druhý hřeben se skálami. Když Letoš konečně uchopil jeden šutr, v domnění, že je pevný, tak se mu začal hýbat v ruce. Chytil ho tedy druhou rukou a kámen se zahýbal ještě více, sníh mu ujížděl pod nohami. Ludvík stál přímo pod ním a čekal, kdy mu mačky parťáka i se žudrem přistanou na hlavě. Naštěstí Letoš se z této svízelné situace dostal pomocí cepínu a  kámen nechal na svém místě.

Posledních asi 150 metrů je lahůdkových, kdy směřujeme ke kříži na rozhraní světla a stínu, po hřebenu ostrém jako břitva. Hurá a jsme na vrcholu. Je kolem 14.30 hod. Gratulujeme si, máváme klukům. Honza otvírá vrcholovou knihu a najednou se směje, až se za břicho popadá. Je už únor, ale nikdo se před námi do knihy nezapsal, a tak si pro tu srandu zapisujeme Horezdar a představujeme si, jak se bude Letoš, známý to lovec Horezdarů, zlobit. Samozřejmě víme, že je to takový podvůdek.  Asi po dvaceti minutách jim naznačujeme, že jdeme dolů na chatu. Honza jim to píše i do knihy. Při našem posledním pohledu jsou už kluci ve stěně kousek pod vrcholem. Pomalu scházíme k věcem, tak, aby sebou člověk nesekl, to by se zastavil až na ledovci Schwarzebergferner.

Ajajaj, sestup hřebene máme úspěšně za sebou, ale teď stojím na lyžích a mám sjet muldu. Honza jede přede mnou. Hned na svahu muldy sebou praštím dvakrát. Honza přejede celé plató až k žlebu v hangu. Já s několika pády za ním. Vidíme kluky jako tečky, které už sestoupili severovýchodní stěnu a teď sjíždějí na ledovec. Parťák frčí vždy několik desítek metrů, a pak čeká na mě. Já se s bezpočtem pádů dostávám k němu. Snažím se zvládnout lyže na rozbředlém sněhu, který je ještě ke všemu zvlněn jak moře. Vítr se na sněhu pěkně vyřádil. Právě přilítnu k Honzovi a hlavu bořím hluboko do sněhu. A mám toho dost. Parťák sjíždí, a když vidí, že zouvám lyže, tak sjíždí do údolí, protože na čekání je zima. Nicméně ujdu dvacet metrů a je mi jasné, že nemám na výběr. Síly kurevsky rychle dochází. Opět nazouvám lyže. Každý sjezd, kdy se vyhýbám kamenům a prudším úsekům je utrpení. Občas se mi tak rozhodí kopyta, že už už mám pocit, že jsou vazy v kolenou v tahu. To přechází veškeré hranice slušnosti a  odpovídá tomu i můj slovník a hlasitost mého projevu. Někdy zkouším prostě sestupovat a třeba se i válet. Ale nejlepší je prostě se rozjet, modlit se a narvat to do protějšího svahu. Chvílemi i „brečím“ a říkám si, ať mě kluci už vyzvednou a ukážou mi nějaký způsob, jak sjet. Psychice zrovna taky nepomáhá, že má člověk pod nohami rozbředlý ledovec. To ale jen tuším, že Ludva doprovázený Letošem, prožívá něco podobného jako já. Nakonec se asi po dvou hodinách přeci jenom doplahočím na vyrolbovanou cestu. Sníh vyhazuju i z trenýrek a slibuju si, že na lyže už nevlezu. Už jsem mockrát zažil těžké okamžiky v horách, ale takový pocit zoufalství z mého neumětelství jsem už dlouho nepolykal.

Honza už na mě čeká za stolem v chatě a já si objednávám polévku, hlavně horkou a pivo, hlavně velké. Asi za hoďku se doplahočí kluci. Všichni toho máme po krk, jsme mokrý všude, a tak se rozhodujeme pro další večer na chalupě v romantickém prostředí. S Letošem rozjíždíme náš klasický kolotoč piv pro doplnění tekutin, a když přijde „paní domácí“ s nějakým panákem na účet podniku, tak jí Letoš vrací stejnou mincí – slivovicí. Kolem 23.00 hod. se plácám na svůj poval k ženským, kde jsou beztak jen chlapi. Kluci dostali Lager – pokoj jen pro tři lidi.

Otevřu oči do hluboké tmy. Všechno mě bolí i v krku. Přede mnou vyvstane krásný obraz – Anička vylezla sama svůj první schod v životě a Ewka jí jistí, aby nespadla. Už neexistuje žádné ego, hádky, boj o peníze nebo starosti v práci. Výkony mám v pr…. . Pocity jsou v horách čitelné, ničím nezahalené. Cítím jen stesk a touhu být součástí mého obrazu.

Ráno nacházím kluky stejně unavené jako já. Další plány třeba na ledy padají, když se Letoš pochlubí se svými dvěma puchýři na kotníkách o velikosti mexického dolaru. Bude rád, když sjede k autu. Opět sjíždíme po dvojicích, Letoš s Honzou se nezdržují a frčí k autu. My s Ludvou se s tím pereme přeci jenom o trochu více. Nejhorší je nervózní začátek, aby se člověk vyhnul strži. Po nějaké době mi však přestává i vadit plně naložený batoh na zádech a snažím se obloučkovat nebo plužit. Povrch je přeci jen příznivější než předchozí den. Ludva si to odplužuje až dolů. Konečně jsme dole u „barové stoličky“, jsme šťastní a frčíme domů. Téhož dne v 16.30 hod. mě kluci vyhazují před domem a já hned pokračuju za svým obrazem do Polska.

Vedoucí: LeToš Dvořáček, řidič: Honza Žižka, člen: Ludvík Kostka, kronikář: Blahouš Smrtihlav Kluc