Rájec, aneb babí léto na písku

Blahouš Kluc

13. - 15. 9. 2011

Kdo by se nezakoukal do prosluněných ploten, ve kterých se významně vyjímá kruh. Spáry lákají k vyzkoušení chlapské odvahy a umění založení uzle. Hlavním znakem pískovcového lezení, alespoň pro mě, jsou pikantní odlezy od posledního jištění, charakteristický materiál a neuvěřitelná pohoda s kamarádem. Lezení na písku je pro mě všechno, jen ne nuda.  Nejsem žádný konzumní a už vůbec ne výkonnostní pískovcový lezec, považuju se zejména za milovníka hor, a proto je pro mě svátek, když si můžu po horolezecké sezóně užít babí léto na písku. Kdysi vedl mé první kroky na písku Svinčo a Květule. Přiblížili mi tu kouzelnou hru, která láká tolik lidí, přesto ve skalách nacházím klid a znovu prožívám dobrodružství jako tisíce lezců přede mnou. I díky nim jsem pochopil, že sportovní výkon je daleko za zážitky s kamarády. Proto už druhý rok v období babího léta vyrážíme spolu s Jardou Halou do Tisé a Rájce. Je to takřka ideální spolulezec – je s ním sranda a umí jistit, vyleze všechno, co já na ostrém konci a mimoto se podstatně líp orientuje v lese než já.

13. 9. 2011

Jarda mě vyzvedá hned po práci v Praze a uháníme pryč. Před Lovosicemi se na D8 dostáváme do zácpy, protože několik minut před námi kamion sešrotoval několik aut. Stojíme trpělivě pár hodin na místě, ale když vidíme, že za námi stojí Favorit, u kterého není řidič a sanitka projela jen s vypětím všech sil, tak se rozhodneme s ním hnout. Beru provázek a snažíme se s Jardou vozítko vyháčkovat. To se nedaří. Lidé kolem se baví pohledem na nás. Až po půl hodině mě napadá, že by mohl být odemčený kufr a opravdu je. Vloupávám se do auta a posouváme ho na kraj, za což nás diváci odmění potleskem. Nakonec je nehoda odklizena a pospícháme do Tisé, kde v Refugiu dokupuju smyčky. Je všední den, horolezci a turisté nikde. Jdeme přes pokladnu a míříme do Rájce na Ostříží stěny. V průvodci se píše, že jsou vhodné pro začátečníky a rekreační lezce. To na nás sedí. Nechápu to, ale chodím furt dokola. Začínám pěnit, rozčiluju se nad značením a Jarda mě poklidně následuje, i když už dávno ví, že bloudím. Až když tluču hlavou o první strom, tak se jímá vedení a za chvíli stojíme na začátku Ostřížích.

Chci už něco vylézt, a tak nic neřeším a vrhám se na Vstupní bráně do Západu slunce VI. Tuto plotnovou linii jsem lezl už před lety. Začínám si užívat tu pohodu. Mraky pomalu mizí a střídá je sluníčko. Vztek mě úplně přejde na Záludné cestě V, na které neshledávám nic podezřelého. Už úplně propadám té atmosféře, vybírám cesty většinou od Běliny kolem roku 2005. Stupnice ve valné většině sedí a kruh bývá na dobrém místě. Přesouváme se od masívu k věžím a labužnicky vybírám cesty, které osloví. Na Vlčím doupěti přelézáme pěkné a dobře odjistitelné spáry Levá spára V a Přes tesák V. Na Dívčí stěně zdolávám opět lahůdku Dívčí sen V. Volám na Jardu, ať vezme sebou toaleťak, že se bude hodit. Po chvíli Jarouš nalézá do cesty a kolem jde skupina kluků z Horské služby. Najednou ten první křičí na ostatní, ať se mrknou na Jardu, že má moc stylový maglajz pytlík. Já na něj moc nevidím, a tak mi zatrne, že by měl parťák u sebe mágum. Když doleze, tak mu na zadku visí igeliťák s toaleťákem. Cítím se rozlezen, a tak den uzavíráme výzvou Tanečnice z Lučnice VIIa, na které se oba vyřádíme. Krásný sokolík k prvnímu a poměrně těžké kroky ke druhému kruhu. Ruce jsou nateklé a s Jardou se smějeme, že v minulém roce jsme za tři dny vylezli 6 cest, tak to máme už odpracováno a můžeme vyrazit domů.

Při zpáteční cestě opět bloudíme a už za tmy docházíme k Rifugio, které je zavřené. Jdeme o několik metrů dál do penzionku, kde natlačíme česnečku a do láhví nabíráme pivko. Pak popojedeme k Atomovi na barák, kde nikdo není, a tak jen sedíme u „mrtvého“ tábořiště a sledujeme zatahující se oblohu. Nakonec uleháme do auta, protože začíná krápat. Kolem půlnoci přestává, a tak se přesouvám vedle auta.

14. 9. 2011

Brzy ráno přijíždí auto a já tuším, že je to Atom. Mě ze spacáku nikdo nedostane, ale Jarda se jde přivítat s kámošem. Když odjíždí, tak mě a i celé okolí řádně vytroubí. Pomalu se probíráme, jdu si koupit do jednoty snídani a Jarda jako vždy žvýká svou vánočku. Rozhodujeme se pro osvědčené Ostříží, ale tentokrát po silnici. Je krásně a fouká vítr, doufáme, že skály budou suché. Podmínky jsou ideální. Na Dámské věži, kterou po následném boji o život ve spárách Přímé cesty III, přejmenováváme na „Lakomou děvku“, rozhýbáváme svá zatuhlá těla. Na této věži se mi nedaří, už před lety jsem zde bojoval v nezajistitelné klasice Stará cesta II. Dále následují samé hezké kousky. Na Větrné hůrce Lupen VI. Na pohled nepřístupná, ale krásná zajímavost na Havranpírko Mufloní lávka IV se dvěma kruhy. Přesouváme se k Lidskému masívu, kde zdoláváme příjemnou plotnu Návštěva z Prahy V a odvěšuju svůj loňský pytel Boj s časem V. Jarda si pochvaluje, že už mám odhad na cesty a naučil jsem se smyčkovat. Jarda se chce posunout dál, ale já nervózně podupuju pod vyzývavou hranou s jedním kruhem Orel nebo Panna VIIa. Kdyby se mi nepodařilo zajistit kruh, tak by pád byl bolestivý. Parťák odchází a já si sedám na vyhřátou jehličnatou zem a představuju si, co mě v cestě čeká. Ta cesta mě vzrušuje. Když se druholezec vrátí, tak se pouštím do prvních kroků. Úplně tomu propadám, postupuju maximálně soustředěný. Cítím na zádech parťákův pohled a snad i jemné chvění přes lano. Když zajistím kruh, tak je vyloženě znát úleva na druhé straně špagátu. Já se ovšem cítím skvěle a užívám si i další opatrné kroky. Nádhera, po které si zasloužíme oběd a odpočinek. Přesouváme se k Čudluvo uchu a pozorujeme zase kluky od Horský, kteří zde bojují přes rybu. Nakonec oba na sluníčku usínáme, což nám ostatní lezci závidí. Rozhýbám tělo, nijak neřeším obtížnost cesty, vidím borhák a až později zjišťuju, že jsem přelezl Bobek na cestě VI. Posouváme se pod Listonoše na Ledové květy IV s borhákem. Slunce se pomalu sklání za obzor a moje sebedůvěra vzrostla. Vybírám na první pohled obtížnou cestu Jižní pilíř VI. Už ke kruhu jsou jemné kroky, ale pak následuje otevřená spárosokolík. Asi dva metry nad kruhem provazuju hodinky, což mi dá trochu klidu do dalších delikátních kroků. Po několika metrech stačím jen v rychlosti založit malý uzlík. To je radosti na vrcholu, sotva jsem dnes lezl těžší cestu. Jsme dostatečně unavení a potkáváme Martina Švece a Radku Krumplovou, jednu z prvovýstupců  poslední cesty. Viděli mě v ní bojovat a Radka mi říká, že si myslela, že jsem nějaký starý dědula - klasik, a že cesta je asi těžší než šestka. Každopádně se cítím uspokojen a míříme do Refugia, kam dochází Pavel Bohuňků, Mára Holeček a jiní chrti. Atom už nás čeká u svého ohniště, a tak doléváme pivko a přesouváme se. Usínám pod hvězdnou oblohou. Jarda s Atomem jdou do domu. Nakonec mě probouzí bílá záře měsíce, který mi nahlíží do spacáku. S uspokojením, že vše je, jak má být, znovu usínám.

15. 9. 2011

Počasí nám opět přeje, jen je poměrně chladno. Po snídani se opět vytrestávám v Ostrově pirátů IV na Parníku Primátora Ditricha. Pod nohami se mi lámou stupy, přesto cestu přelézám. Jardovi se moc nelíbí. Procházíme kolem skal a já mířím do Rájeckého údolí k Blížencům, abych se podíval, jestli už jsem dorostl na vylezení Severní hrany VIIa, která mě láká jak malinovka vosu. Když pod ní stojím a dívám se na to sporé zajištění, tak přijímám fakt, že musím ještě trochu dorůst. Jarda je jen rád. Abychom se zorientovali, tak překonáváme Starou cestu II na Jubilejní kámen. Odtud je krásný výhled na masív Blíženců. Už víme, že to nebude s námi žádná hitparáda, tak už jen pro formu vytahuju Východní spáru III na Klec bláznů. Ruce bolí, morál je fuč, je čas jet domů. Loučí se s námi krásné věže a masívky. Otáčím se po sličných spárách a vábivých stěnkách a slibuju si, že zase příště … .