Poslední zvonění

Broněk Bandas

Poslední zvonění je v povědomí většiny lidí známé jako studentská recese na konci „Svaťáku“, po kterém rozličně vyhastrošení studenti vyrazí do ulic vybírat peníze na pořádnou oslavu. Poslední zvonění, o kterém vám budu vyprávět, má s tím studentským společné jen to, že horolezci ve svých elasťákách a tričkách většinou připadají ostatním lidem jako hastroši.

Slunce už pomalu mizelo za skalní hradbou čnící na hřebeni a na dlouhých jazycích sněhu, který zůstal mezi skalami, kreslilo podivné obrazce. Okolo stojící mohutné stromy ale ještě stále vydechovaly teplo krásného dne a v tomto pozdním odpoledni se jizerskými bukovými lesy rozezněl stříbřitý zvuk zvonku, připomínající cinkot kapek vody dopadajících na hladinu vody. Zvonek, připevněný k cepínu na vrcholu Zvonu v Jizerských horách, svým jasným zvoněním symbolicky  zakončil tři roky trvající snahu Broňka a Péti Šišky o vstup do klubu The Best Summit  Horoklub Chomutov. Na nějaké oslavy ale nebyl čas ani pomyšlení. Prosté potřesení rukou na vrcholu, pochvala pro prvolezce Jířu a rychlý ústup lesem na Viniční cestu s batohy na zádech a malým Broníkem na ramenou – jak typické zakončení dne.  Od zaparkovaných aut nám překvapivě přichází naproti Pepíno Kotyk, povídáme si, ale přitom spěcháme po cestě. Cesta domů je ještě dlouhá. Na ten prožitek „posledního“ vrcholu, ohlédnutí se za uplynulými roky, pocit malého kroku pro lidstvo, ale velkého kroku pro Bandasky prostě není čas. Až pozdě v noci jsem si mohl otevřít lezecký deník a znovu se ve vzpomínkách vrátit na těch dvacet vrcholů.

Soutěž o vylezení dvaceti určených vrcholů byla vyhlášena v květnu roku 2009. Těžko říct, jestli to bylo tím nadšením z nové soutěže, výběrem vrcholů, spánkem Broníka v pravý čas, mým menším pracovním nasazením nebo Jířovo podporou (asi troškou od všeho), ale v roce 2009 jsme vylezli většinu vrcholů. Já 18 a Šíša 17. Přirozeně jsem se snažil co nejvíc vylézt na prvním, ale pokud to šlo, nevybíral jsem si těžké cesty. Čistým stylem jsme s Šíšou zdolali Dogu, Sťatého Majora, Nevěstu, Taktovku, Kapelníka, Prachovskou Jehlu, Sokolí věž, Císaře a Kryštofa, stylem „prase“ jsem vyvedl ještě Kobylu a Kardinála. Na Milencích, Starostovi, Starostové a Jeptišce jsme se střídali ve vedení s Jířou, ale upřímně musím říct, že větší část tahal Jířa. Na druhém (a rád) jsem za Jířou lezl Ostrou věžičku, Starý hřib a Mravenčí věž. Nejtěžší OS jsem vylezl na Taktovku (7b – je to zároveň nejlehčí cesta na tuhle věž), nejtěžší výstup jsme ale s Šíšou udělali když jsme tlačili kočár s Broníkem pod Císaře v Ostrově. Nejhezčí věž z těch, které jsme lezli s Šíšou sami, byla Prachovská Jehla, ale nejhezčí věž (a zároveň nejobtížnější výstup) byla Starostová v Adšpachu, kterou jsme lezli s Jířou. Asi nejhůř se hledal Starý Hřib u Heřmánek a Kardinál. V roce 2010 Šíša vylezla za Pavlem Bohuňkem Ostrou věžičku a za Jířou jsme vylezli Skříň v Labáku a tím jsme se dostali k číslu 19 a tam také skončili. Už nám zbýval jenom Zvon, ale trvalo skoro rok, než jsme si na něm zazvonili. I tady byla přítomnost lepšího lezce než jsem já potřeba a tak musím poděkovat Jířovi, protože kdybych musel čekat až budu pořádně rozlezený a najdu dost morálu, některé vrcholy by možná mezitím podlehly erozi.

Nevím, kolik z vás se do soutěže The Best Summit Horoklub zapojilo, kolik z členů oddílu si říká, že by to možná zkusili. Když jsem si tu noc po vylezení Zvonu vyndal lezecký deník a zalistoval v něm, viděl jsem v duchu každý ten vrchol. Každý byl něčím zvláštní. Některé jsou těžší, některé lehčí, ale všechny mně utkvěly v paměti. Projeli jsme kus republiky, zjistili, že není lezení jako lezení, není sedma jako sedma. Když se teď podívám zpátky, musím říct jediné : „Zkuste to“. Zkuste to a Zvon si nechte nakonec, abyste se nepřipravili o to „poslední zvonění“.

Zvonění na Zvonu se 30.3. 2011 zúčastnili Jirka Jířa Šťastný, Štěpán Havelka, Míra Bery Beránek, Petra Šíša, Broník a Broněk Bandasovi

Broněk