PKH 2011 aneb Krušnohorská „stovka“ na běžkách

Jířa Šťastný

29. - 30. 1. 2011

         Letos je to již po páté, kdy vyrážíme do bílé stopy se záměrem přejet část hřebene Krušných hor na běžkách.  Útočná skupina odjíždí tradičně v pátek ráno vlakem do Sokolova, odkud ale letos nepokračujeme do Kraslic, jako obvykle, ale tentokrát míříme až do německého Muldenbergu.  Ve vlaku nás je letos celkem šest:  Broněk, LeToš, Mates, Radka, Svinča a já.  Na nádraží vybalujeme lyže, někteří ještě rychle voskují, jiní studují mapu a po chvíli už vyrážíme za vesnici, kde by měla být stopa.  A opravdu tam je, parádně projetá skútrem, ale vede na druhou stranu, než potřebujeme my.  A tak vyrážíme přes pláň k přehradě a po její hrázi se dostáváme na parkoviště, kde začíná ta správná stopa, vedoucí ke Kammloipe.  Je azůro, trochu fouká, ale myslím, že lepší počasí jsme si snad ani nemohli přát.  Po pár kilometrech se napojujeme na Kammloipe, po které jedeme dalších více než dvacet kilometrů.  Není sice tak upravená, jak jsem normálně zvyklý, ale pořád lepší, než prošlapávat :o).  Cesta ubíhá celkem rychle, takže kolem třetí hodiny odbočujeme na Jelení.  Po krátkém stoupání následuje příjemný sjezd k hospodě, kde se potkáváme s Nejdeckou sekcí v obligátní sestavě Petr, Agnes, Luboš, Vladimír a Milan s Maruškou.  Doplňujeme tekutiny, sacharidy, tuky a vše potřebné, abychom zvládli zbývající část etapy do Horní Blatné.  Z hostince se nikomu nechce, ale čím déle vyrazíme, tím to bude horší.  Stoupák na Čihadlo letos docela jde, stejně jako závěrečný sjezd do Blatné za svitu čelovek.  Obsluha v Modré hvězdě je pořád stejně tragická, ale s tím už po těch letech tak nějak všichni počítají.  Postupně přijíždějí další a další kamarádi (Šiška s Broníkem, Květuška, Pája, Blahouš, Jarda, Atom … ) až se celkový počet lidí u našeho stolu zastavuje na čísle 17.  Kluci vyndavají kytary a začíná večírek.  Unavenější jedinci jdou spát ještě před půlnocí, ostatní pak pijí „na ježka“ asi do půl druhé.  O následné fernetové smršti a pokusu o spaní v autě vypráví Blahoš v samostatném článku, protože to je kapitola sama pro sebe.

         Ráno se opět scházíme v hospodě, tentokrát ale u snídaně.  Nejvíce natěšený do stopy je Atom, a tak vyráží s Radkou z hospody jako první.  My ostatní snídáme s námořnickou rozvahou a více méně společně vyrážíme pěšky směrem k Blatenskému vrchu.  Počasí je stále ukázkové.  Sice zase trochu fouká, ale sluníčko krásně svítí.  V poledne se skoro všichni potkáváme na Božáku v hospodě Na špici, odkud se po dobrém obědě opět nikomu nechce zvednout.  Ale čeká nás ještě pěkných pár kilometrů na Měděnec, a tak není zbytí.  Na Neklidu fouká jako blázen, ale na traverzu už je zase příjemně.  K Meluzíně jedeme po nové stopě, která se všem moc líbí.  Čekáme, jestli bude stopa i dál a kupodivu je.  Sjezd přes muldy prověřuje naší stabilitu, pak ale děláme chybné rozhodnutí a místo po stopě jedeme podél silnice.  Po dvou dnech „azura“ vjíždíme do mlhy, ve které je někde ukryt Měděnec.  Opět špatně odbočujeme, a tak do vesnice jedeme „zkratkou“ přes šachtu.  Za setmění přeci jen dorážíme do Měděnce a jdeme se ubytovat.  Slabší kusy odjíždí s Broňkem autem, zůstává pouze sedm statečných.

         V neděli nás čeká závěrečná etapa na Horu Sv. Šebestiána.  Venku je stále mlha, ale doufáme, že z ní zase brzy vyjedeme.  U Rusové to bereme azimutem mezi větrné elektrárny, a pak podle GPS-ky hledáme správný směr k silnici u Přísečnické přehrady, protože v mlze není vůbec nic vidět.  Velice nás všechny těší, že za silnicí stopa pokračuje dál.  V lese jsou sice tradiční muldy, ale potom už přicházíme na lesní cestu, kde je stopa zase normální. Po chvíli míjíme odbočku na Výsluní a najednou jsme u závory, za kterou již následuje jen závěrečné stoupání na Novoveský vrch.  Všichni jsme mile překvapeni, jak jsme tady letos rychle. Následný sjezd na Šebík je již za odměnu.  V hospodě se opět vydatně posilujeme a užíváme si ten pocit, že už není kam spěchat.  Po obědě nás totiž čeká jenom závěrečný sjezd Bezručákem do Chomutova, který je letos ale také v pohodě, protože sněhu je relativně dost, a tak se dá jet od třetího mlýna po nové cyklostezce až k Povodí.  Pak už dáváme lyže na ramena a pěšky jdeme do centra, kde se loučíme a rozcházíme.

         Musím říct, že letos nám počasí opravdu přálo, tak krásně jsme snad ještě nikdy neměli.  Sněhu bylo také dost, lidí ještě víc, tak co si více přát?  Snad jen aby nám to příští rok zase vyšlo.

                            Jířa

PS: Podle údajů z GPS-ky měla první etapa 35,9 km, druhá 33,5 km a třetí 30,5 km, což je  dohromady krásných 99,9 km.