Otevírání skal v Nízkých Tatrách 2011

Blahouš Kluc

20. - 22. 5. 2011

V normálním životě nás obklopují každodenní nesmysly, ale je na ně jeden lék. Hory. Takhle jsem si labužnicky vychutnal jeden květnový víkend v Nízkých Tatrách.

Moc neváhám a kývu Honzovi Žižkovi na nabídku, ať se k němu a jeho ženě přidám na výlet na skalky Machnato do Demänovské doliny na úpatí Nízkých Tater. V pátek mě v Praze vyzvedá a necháváme všechno za sebou. I když jsem ze šichty unavený, tak spoustu hodin prokecáme. Taky se nám podaří špatně zahnout a cestu si prodloužit, ale to nikdo neřeší. Chvíli se i prospím v nákladovém prostoru auta.

Nakonec kolem v 17.30 hod. dorážíme pod skalky, potok je zkalený, a tak dojíždíme ještě do vsi pro pitnou vodu a hlavně Nutellu. Konečně do vápencových skal a Honza se pustí hned do první cesty. Bezhlavě si to dám za ním na druhém a ejhle, po dvou metrech padám. Po dalších dvou cestách chápu, že se mi z těchle čtyřek a pětek bude ještě dlouho točit hlava. Nicméně linie jsou zde pěkný a dobře zajištěný, i když už poněkud oklouzaný. Už za tmy zkoušíme dojít do blízké knajpy Lúčky, ale ještě nemá sezónu.  Vracíme se k seníku pod skály, Jana hned zalehne do sena, ale my ještě dlouho kecáme u ohně a buřtů.

Ráno se probouzíme kolem 08.00 hod. a já se vydám na ranní očistu do blízkého potoku. Plácám se v chladivé vodě jak pstruh a nasávám svěží vzduch rána. S Honzou se přesunem ke skalám a Janča se vydá sama na výlet na Ďumbier (2043m). Hned první cesta mě opět uzemní, ale i tak si užívám. Nad Chopokom lítají mraky a jsou slyšet hromy od bouřky. U ohniště zaslechneme hlasy horolezců z   klubu Jasná, kteří zde mají Otevírání skal. Po dvou cestách seběhneme k nim a Honza se setkává se svým starým kamarádem Péťou, kterého neviděl od studentských let. Mě mezi slovenskými pohodáři zaujme jeden starší kolík, a když se mi přijde představit, tak nadšením před tatranskou legendou Jánem Ďuranou málem skáču dva metry vysoko. Povídáme si o všem možném, co se týká lezení, ukazuje mi fotky, a pak se vydá ve svém věku vysoko přes 70 let ještě zalézt, když svými hláškami koření už tak skvělou atmosféru. Honza se navazuje na lano s Péťou a já je nechám zavzpomínat a rozhoduju se, že si vyrazím na Chopok. Beru jen bundu a vodu a už si to peláším do kopců. Počasí je pěkný, ale v dálce jsou stále slyšet hromy. Snad to ještě vydrží. Když vystupuju z lesa, tak mě trefí pár kapek, ale i tak pokračuju od uzavřený lanovky Rovná hoľa dál po tatranským chodníku až do výšky 1670m k lanovce Luková, kde se druží masňáci. Počasí se začíná kazit, tak už pospíchám na vrchol Chopok (2024m), kde mi jeden dobrovolník udělá vrcholový foto. Na tyči zaražený v zemi srší statická elektřina a já nemeškám a mílovými kroky pospíchám nazpátek. Za lanovkou Luková už mě chytá pěkná buřina s kroupami, tak se zabivakuju pod zavřenou lanovkou a rozjímám. Asi po hodině buřina poleví a já využívám její chvilkové nepozornosti a nořím se do nacucaného lesa a sbíhám kvaltem těch zbývajících 500 výškových metrů.  U první osady Zahrádky opět déšť slévá okolí se svým předchozím nadšením, ale to už se schovávám pod střechou jednoho domu. Zrovna mi volá Honza, kde jsem, a pak již přijíždí s Péťou a jeho dcerou. Auto naštěstí řídí Péti žena, protože chlapi už si něco přihnuli. Čekáme, až Jana sejde k nějakému baráku a zadá nám souřadnice, abychom jí mohli vyzvednout. Nakonec jí po dvou pivech v hospodě nehospodě vyzvedáme v Biele Púti, kam sestoupila po překonání Ďumbieru a Chopoku.

Všichni pak sjíždíme do údolí do pěkný hospůdky, kde Péťa objednává všechno možný od tvrdýho až po šampáňo. No, nedá mi to a otáčím, až jsem o pár éček lehčí. Ženy trpělivě čekají, až se chlapi po těch letech vykecají. Nakonec se dočkají a Péťova rodina jde do hotelu a my zase do svého seníkového království.

Ráno mě opět čeká koupel v potoce a po vyzvednutí zapomenutých Honzových věcí u Péti a v Liptovském Mikuláši se přesouváme do Čech.

Blahouš