Brali jsme to sportovně a s humorem

Deivi Šišovská

     Loni jsem si s Tomem vyzkoušela šestnáctiboj na Eurohrách v Doksech u Máchova jezera a moc se nám toto sportovní zápolení 100 týmů každý o šesti členech líbilo. Tedy rozhodnutí, zda opět jet či ne, bylo jasné. Jenže tým musí mít 6 členů a z toho alespoň jednu ženu a jednoho člena mladšího patnácti let, nebo staršího pětačtyřiceti.

     Nevím, jak u kluků, ale u DeTo (Deivi a Toma) vypadala příprava na Eurohry následovně –po dobu cca tří měsíců jsme si 1x týdně vyběhli do terénu, občas se podívali na kolo,  zajeli na skály, vzpomněli si na bazén či rybník, ale práce na baráčku či zahradě nebo víkendové toulky nebyly tréniku 2x nakloněné. No a co čert nechtěl - v pondělí (ani ne týden před Eurohrami)  jsme vyjeli nad Kálek, že se opět proběhneme, a pak si na Volárně zaplaveme. Jenže mě začala při běhu bolet pata a verdikt lékaře zněl: zánět Achillovy šlachy – možná první projevy sportem opotřebovaného těla. Následovala rychloléčba a žádný klid, neboť bylo třeba si připomenout držení pinčesových pálek a kuželkových koulí.

     Poněkud vyděšený Broňa se teprve ve středu (dva dny před odjezdem) dověděl, jaké disciplíny nás čekají a ježil se hrůzou tlačící sekačku na trávu na zahradě, že nemá nic natrénováno.

      Co naplat – tým pod názvem HoroKoláci (neb část nás holduje více skalám - Broněk, Martin Jech a já a někteří jsou spíše milovníci cyklistiky (Tom Bubeník  a Danek Tesař) či jiných koleček inlinů (Vítek Bozděch) ) a jeho fanklub Broněček Bandas a mamka Šiška Péťa Bandasová s Davídkem (stále ještě dva v jednom) vyráží v pátek 26.8. odpoledne směr Doksy, kde je třeba se zaregistrovat a ubytovat a ještě téhož večera vyslat jednoho týmového hráče do boje na inlinech, proti dalším 99 členům ostatních družstev. V desetičlenné slupině  se na startu objevuje i soupeř Jindřich z Refugia z týmu Tisáků, kteří se Euroher účastní už několikátý ročník. Bylo odstartováno a Vítek nám bere dech – jede báječně, jen v posledních kolech se Jindřich nebezpečně blíží, ale nakonec Vítek vítězí o vteřinu. Obsazujeme celkově 34. místo.

Večer končil a bylo třeba se vyspat na náročný víkend s těmito disciplínami v tomto pořadí:

Sobota:     Orientační běh za nás bojovali  Vítek, Danek a Martin

                  Nohejbal :  Vítek, Danek a Broňa

                  Kolečnové křeslo pro handicapované : Deivi a Tom

                  Kopaná: Vítek, Danek, Broňa, Tom, Martin

                  Beach volejbal:  Vítek a Broňa

                  Lukostřelba :  Deivi, Tom, Broňa a Danek

                  Plavání - štafeta : Tom, Broňa, Martin

                  Stěna - štafeta:  Martin, Broňa, Deivi

                  Stolní tenis: Deivi, Tom, Broňa , Vítek

                  Bungee (natahování gumy): Vítek, Danek, Broňa, Tom, Martin

                  Kola – štafeta : Tom a Dan

Neděle:      Kola single - časovka : Tom

                  Tenis – Vítek, Danek, Broňa

                  Biatlon- štafeta :  Deivi, Martin, Danek

                  Jungle (opičí dráha) : Deivi, Broňa, Martin

                  Kuželky : Deivi, Tom, Broňa, Martin

                  Rafty: Deivi, Tom, Broňa, Danek a Vítek

Ráno jsme dofoukli duše našim kolům, které jsme zvolili jako dopravní prostředek na přesuny ze stanovišť různých disciplín (kromě fanklubu, ten se přesouval vozem). Zabalili teplejší věci, lezení, ručník, plavky a běžeckou obuv a vyrazili jsme směr stanoviště na orientační běh, který nám začínal v 7:50, ale ještě chvíli trvalo, než jsem se rozhodli kdo z nás poběží. Danek byl jasný, Martinovi se chtělo, stejně jako do všech dalších disciplín. Počítám, že by si nejraději vše odsoutěžil sám, abychom jej nezdržovali. Nakonec dostal svolení a my si z něj dělali legraci, zda nebude třeba vyhlásit celostátní pátrání vzhledem k jednomu letošnímu výletu s Jířou do skal, kdy jej museli 4 hodiny hledat, ale naštěstí zde šlo jen o práci s mapou bez kompasu.

Třetí byl zvolen  Vítek a o co víc se bránil, o to menší měl naději, že to za něj někdo vezme a dobře jsme udělali. Trochu jsme se po odběhnutí kluků zapovídali a v mžiku byl zpět Dan a cca 3minuty po něm Vítek a jemu v patách Martin, který se dal přirovnat k tryskomyši.

       Tomu se říká dobrý začátek, který Vítek, Broňa a Dan hned zpečetili výhrou v nohejbale a já s Tomem relativně pěkným časem v rychlostní jízdě na křesle pro handicapované, k čemu jsem byla naprosto vhodný adept vzhledem k mému zánětu Achilovky.

        Ale naše radost neměla dlouhého trvání, došlo totiž na kopanou, u které stejně jako u nohejbalu, volejbalu, stolním tenisu či tenisu je volen soupeř náhodně. Tedy jsme doufali v silově vyrovnané družstvo - jinými slovy nuly, ale na hřiště vběhli fotbalisti L. Naši kluci strážili každý jednoho hráče, Broňa na střídačku s Tomem bránu a zdálo se, že pár gólů dostaneme, ale nebude to tak zlé. Ovšem tak tomu bylo, dokud nebyl vpuštěn na hřiště Martin ze střídačky, což byla zelená pro soupeře. Martin se snažil a lítal po hřišti jako splašená kobyla, ale smysl fotbalu zřejmě nepochopil. Možná zaujal taktiku soupeře vyděsit. Nepovedlo se a prohráli jsme 1:8 a na penalty 0:2. Není každý den posvícení.

      Na dalším stanovišti jsem potkali naše známé Tisáky, kteří byli postaveni v plážovém volejbalu proti našemu Broňovi s Vítkem, ale celá akce dopadla tak, že než se kluci rozehráli, byl konec. Téměř každá disciplína až na kola, rafty, plavání (prostě časovky), je pouze na 15minut. Navíc se mi zdálo, že hřiště bylo menší, než na normálním plážovém volejbalu, tudíž našich i soupeřovo míče šly často do outu. Ale dobrá nálada a pohoda mezi námi stále panovala a vše jsme si užívali.

      Na Lukostřelbu nastoupil Tom pln otázek, jak se mu bude dařit, neb předminulý rok zde udělal rekord a loni netrefil téměř nic. Dále jsem střílela já, Broňa a Dan, ale zadařilo se jen Broňovi a mně, ale kluci nám to mohou večer vylepšit na štafetě kol v terénu, kterou já jela s Tomem loňský rok a příliš jim to nezávidím, kord když se právě schyluje k dešti.

      Nedaleko tohoto stanoviště běhají další týmy biatlon (běh a střílení na terč z leaserové vzduchovky) což my máme na programu až zítra. Je to disciplína, kterou jsem si moc chtěla vyzkoušet, ale půjde to vzhledem k mé noze, která za pomoci „vitamínů na recept“ od  lékaře a opatrnosti pomalu rozchozuji?

 Když zvládnu vyběhnout, zvládnu i návrat a k tomu se slušným časem? Jenže s odpovědí mi nikdo nepomůže, ani já ne, a tak čekám do dalšího dne a odreagovávám se průběhem dalších disciplín. 

     Za mrholení se přesouváme samozřejmě kolmo na pláž k Máchovu jezeru, kam nestíhá od vzdáleného auta dojít Péťa v bříšku s Davídkem a Broněčkem na odstrkovadle a bohužel přichází o největší legraci dnešního dne. Následuje štafeta plavání, každý ze  tří plavců musí obeplout molo, což je úsek asi 250m dlouhý. Do vody se první vrhá Tom a nedělá mu to problémy, neb voda je momentálně teplejší než vzduch a tuto disciplínu již absolvoval předchozí rok. Síly si rozložil parádně a čas měl stejný jako loni – tedy znamenitý. Předal štafetu a do vody se  vrhá Broňa, který pochopil, že tato disciplína je tak tak v jeho silách, ale já si myslím, že jej brzdil hustý porost jeho mužného těla, což překonal a čas měl také supr. I Martin se následně vrhnul odhodlaně do vody a stejně jako ostatním plavcům mu došly síly v půlce trasy u mola a my se začali popadat smíchy za břicho, protože Martin nám předvedl pár nových plaveckých stylů, jejichž hlavním účelem bylo zřejmě cákání, až jsme se poroty z legrace ptali na záchranný člun, ale byli jsme rádi, když se Martin doslova doplácal na břeh. Čas nakonec neměl špatný, ale sáhnul si na dno a po odpočinku nám prozradil, že to byla jeho nejdelší uplavaná trasa v životě, čímž nás (hlavně mě) šokoval, protože o sobě tvrdil, že je dobrý plavec a nepřenechal plavání zdatnějším, ač zájem jevili a že jsou zdatní plavci tu několikrát padlo.  Martin asi nepochopí, že nemůže být mistr světa ve všech disciplínách a že jde o týmovou hru.

      Teď  nastal konečně náš čas – rychlostní štafetové lezení na umělé stěně!

     Lezlo se nám vskutku přepychově a umístili jsem se celkově na osmém místě. Šlo i o propracovanost systému přecvakávání a to nás možná ze začátku sem tam zdrželo.

     Každopádně výkon to byl pěkný, jen na Martina byla opět výtka. Pravidla nám byla vysvětlena před lezením – při ukončení soutěže musí lezec zůstat na stěně v místě dolezení, protože i tyto metry se do konečného skore počítají, což Martin nerespektoval a vylezl zběsile až nahoru a ještě skočil do nedobráného lana. Postě střelené šídlo!!!

       Probírání strategie zážitků posledních minut nás připravili o vzácný čas rozpinkat se na následující stolní tenis, kde já s Tomem hrála čtyřhru, Vítek dvojhru a Broňa dokonce zasedl na kolečkové křeslo pro handicapované na dvojhru. Trénink před Eurohrami nám nebyl příliš platný bez rozpinkání těsně před hrou, a tak jsem uhráli jen jeden set, ale snaha byla.

     Padlo rozhodnutí, že porážek už bylo dost, a proto jsme se již za vytrvalého deště přesunuli na bungee – což je tzv. tahání gumy do dálky, soutěž, co jsme si několikrát vyzkoušeli na slanění. Podmínky nebyly ideální vzhledem k vydatnému lijáku, ale i tak téměř každý z kluků udělal tak 10m.

       Teď už zbýval jen beachvolejbal v mokrém ledovém písku a s nasáklými míči, čehož se zhostil Broňa s Vítkem, a pak už jsme jeli odpočívat na ubytovnu s tím, že za hodinu začne tvrdý štafetový závod cyklistů na zhruba hodinu v blátě, zimě a dešti – nic záviděníhodného. Dokonce i Tom s Danem do poslední chvíle doufali, že se žádný závod konat nebude, ale nakonec si zvykli na jízdu blátem a obsadili krásné 31. místo, a pak jsme ještě hodinu  oplachovali kola, helmy, bundy – o ucpaném odpadu raději vůbec nemluvit.

     Bandasky mezitím odjeli na návštěvu za známými a my debatili skoro do jedenácté v pokoji a bavili se především Martinovými rozprávkami, nahrával nám doslova na smeč. Byl to velice úsměvný večer, ale bylo třeba jít do hajan, abychom druhý den vyrovnali, co jsme dnes nezvládli.

     Ráno jsem vstala s Tomem první do krásného slunného rána.  Tom se připravil na cyklistický závod - časovku  a mezitím polospící kluci doufali, že nám odpadne první disciplína tenis  a to kvůli rozmáčenému hřišti (antuce) po včerejším dešti. Když to tak shrnu, bylo by to pro nás bodově výhodné – protože jsme to projeli na plné čáře, ale pro mě jako diváka to byl nejvtipnější zážitek toho dne. Smála jsem se až jsem se za břicho popadala. Vítek ve dvouhře vypadal, že chce soupeře sestřelit. Tenis mu normálně zřejmě jde, ale začátek před osmou hodinou ranní jeho organismu zřejmě příliš nesvědčí. No a Broňa ve čtyřhře s Dankem působili doslova jak ze seriálu A je to!  – velmi vtipná dvojka!!!

Myslím, že budu mít dlouho na co vzpomínat.

     Měli jsem skoro dvě hodiny do další disciplíny, tedy jsme vyklízeli své věci z pokoje a já si protahovala nohy a zkoušela běh a kupodivu šel bez větších obtíží a bolesti. Přicházela má chvíle a rozhodnutí, kdo z nás poběží biatlon, na který jsem se rok těšila. Dlouho jsem se nerozmýšlela, nechala se zapsat na štafetu první a vyběhla – vždyť heslo tohoto víkendu bylo: „Na nohu se.. do cíle se deru“ ( myslí, že mě to naučil Broňa kdysi na stěně ).

     První okruh 400m se běžel báječně, z pěti terčů jsem trefila čtyři a běžela jedno trestné kolečko a ve druhém kole 400m to byla také pohoda. Pár metrů před jeho koncem mi v noze ruplo a ke střelbě jsem pomalu doskákala a moc se snažila tentokráte ve stoje trefit vše už kvůli bolestivým trestným kolečků, které jsem si vyfasovala ještě tři, než jsem předala štafetu Matinovi a ten pak Danovi.

     Očekávanou disciplínu zvanou Jungle (opičí dráhu vytvořenou na kmenech stromů) jsme dali levou zadní s Broňou i Martinem ve slušném čase, ale tak, abychom měli příští rok co zlepšovat a v krásných poledních hodinách jsme se přesunuli na oddychové kuželky. Kde podle nás laiků chytne člověk kouli do ruky, pustí směrem ke kuželkám, a pak se děj vůle Boží a v našem případě se příliš nedělo. Nevadí a úsměv na tvářích si udržujeme za krásného teplého poledne až k předposlední disciplíně – k raftům.

     Tyto rafty s raftováním neměly společného téměř nic, možná jen, že tu byl raft (gumový člun pro vícečlenou posádku) a voda tedy tzv. olej, ale o to více bylo třeba vědět jakým způsobem musí být pádlo ponořeno, aby plnilo na 100% funkci a šetřilo sílu a směr plavby musel být přesný. Zde šlo totiž o rychlé rozhýbání plavidla posádkou o pěti členech (4 pádlují, 1 kormidluje) směr ostrov vzdálený cca 700m a zpět. Což se někomu může zdát jako hračka, ale například Broňa následující noc kvůli namožení ramene skoro nespal. Tady musím klukům složit poklonu. Raft jsem měla řídit a velet mu já, ale zbylo na mě jen řízení a pomocné pádlování. Broňa s Tomem vepředu – určující tempo si jej hned na začátku stanovili sami bez jakékoliv rady, což bylo ohromující. Co bylo ale pochvalné, že z něho celou dobu neslevili. Po jízdě se jeden druhému přiznali, což bylo vtipné,  že Broňa se řídil tempem Toma, ale Tom celou dobu tempem Broni. Samozřejmě chvála patří i Vítkovi a Danovi, kteří druzí v řadě pracovali naprosto stejným tempem. Bohužel nám o pět vteřin uteklo první místo L. Vědět to pár metrů před cílem, bylo by vítezství této disciplíny naše.

     Nevadí, každopádně největším úspěchem byla rada naším soupeřkám zvaným Berušky (což je odvažný tým šesti drobných děvčat, které se s každou disciplínou hrdině perou, i když je jasné, že spousta týmu s chlapama je úspěšnějších). Viděli nás dojet a přišli si pro krátkou instuktáž, jak se raft řídí a vlastně, jak se správně drží pádlo a jak se jím zabírá. Instuktáž proběhla během čtvrt hoďky a my se vydali směr poslední zápolení - směr nohejbal - odkud si Vítek s Broňou nesli výtězství a nechali jsme Berušky jejich osudu.

     Pak jsme si pokazili chuť obědem v jedné místní restauraci a počkali na vyhlášení vítězů, kde jsme potkali nadšené Berušky se slovy plných díků, že loni jely rafty za cca 45minut a letos za 17:26, pro přehled nejlepší čas byl letos 12:14.

      Na vyhlášení vítězů jsme se dozvěděli pouze první čtyři místa, ale jaké pořadí patří nám, si musíme přečíst na internetu. Každopádně si každý tipnul a nikdo se netrefil - letos jsme obsadili 53. místo.

     Laťku jsme si tento rok nezvedli příliš vysoko, tudíž máme příští rok téměř 100% šanci se umístit lépe. Všem zdatnějším i méně zdatným týmům gratulujeme a děkujeme, že s námi hráli, protože bez nich by Eurohry nebyly a tolik bychom se nenasmáli.  Tak zase s chutí do toho a ahoj příští rok!    

Broňovo shrnutí Euroher 2011: „Je vidět, že kromě raftů musíme trénovat všechno!“

      Jinak mé velké díky za krásný víkend patří mým parťákům Tomovi Bubeníkovi, Broňovi Bandasovi, Martinovi Jechovi, Danku Tesařovi, Vítkovi Bozděchovi a také fanklubu (Šišce a Bandasčatům), kteří nám fandili a naši snahu solidně fotodokumentovali, abychom měli s rozesmátými tvářemi na co vzpomínat. ;-)    

                                              Přejeme krásné babí léto, za team HoroKoláků   Deivi (Šiška)