Bivak na drsňáka

Jsem rád, že všechno pěkně vychází. Jarda Hála, kamarád z Prahy, dorazil do Chomutova na čas. Hned na nás v autě čekají Šiška s Atomem. Přihazujeme do kufru svoje super velký krysy, protože jsou narvaný zimními spacáky. Jarda dostal k Vánocům „rakev“, a tak dlouho otravoval, že si chce zkusit bivak při přejezdu, až jsem na to kývl. Já už jsem tolikrát vymrzl, že můj souhlas byl jen otázkou solidarity. A tak není divu, že jsem se těsně před odjezdem z toho snažil nějak vykroutit, když jsem rozbalil spacák, který byl od posledka asi třetinový, jak slehl.

Drbu se na hlavě, když se Jarda v autě prsí, že to tentokrát zkusíme na drsňáky a rozvíjí nápady ohledně záhrabů. Nechám ho chvíli vydejchat, a pak se ptám Šišky, jestli můžeme alespoň spát v autě, s čímž souhlasí.

Když dorazíme k Modré hvězdě do Horní Blatné, tak se hned pakuju do knajpy na pivo. No jo, ale Atom má vynikající nápad: „Hele kluci, ten batoh si vezměte do hospody, alespoň vám ty spacáky nezmrznou“. Kroutím hlavou, proč by měl suchý spacák zmrznout. Jarda mu na to ale skočil a bere si batoh dovnitř.

Sice mám narozeniny, ale vím, co mě druhý den čeká za námahu. A tak popíjíme jen pivko, zpíváme a užíváme si pohody s kamarády. Po půlnoci už nás zbývá jen několik, a tak se loučíme. Jo, ale Svinčovi to nedá a nalévá mi panáka. Blbý výmysly já rád, a tak nalévám ostatním a to několikrát. V bujaré náladě se s Jardou pakujeme z hospody, zapadnou za námi dveře a ostatním můžeme jen závidět jejich teplý pelechy. Odemykám auto, rozbaluju karimatku a spacák. Najednou Jarda hlesne: „Ty vole, já mám batoh se spacákem v hospodě. A mám tam i spodky“. Jardovi do smíchu není, ale mně to přijde po těch rumech docela legrační, tlačit se v -15°C v jednom „letním“ spacáku.  Jarda je příčetnější a tlačí mě do nějaký akce. A tak zkoušíme dveře od knajpy. Bezvýsledně, jsou zamčený. No dobrý, tak brnknu někomu, aby vzal klíče od paní domácí a dveře nám otevřel. V prvním patře civím na domácí, jak se připravuje ke spaní. Volám Květě, která ještě s holkami kdáká na WC. Naštěstí telefon zvedá a co jako zase otravuju. Pomalu začíná zjišťovat, že úspěch mých sólo akcí tkví v kolektivním snažení mých kamarádů. Tak jí to vysvětluju, že já za to nemůžu, že Atom má blbý nápady, Svinča nás ožral a Jarda je vůl. Když se dosměje, tak pospíchá za hospodskou, která si už natřásá peřiny. Ona na ní ťuká, ale paní domácí vidí už jen teplo svý postele. Žádám jí, ať jí zaťuká na dveře. Květa, že to právě dělá. Paní domácí nereaguje. Říkám, bouchej pořádně, dyť už leze do postele. Květa, že to právě dělá. „Bouchej víc“. „Sakra, dyť bouchám“. Tak to už chápu, že paní domácí nás má pěkně na háku. Mám další skvělej nápad. Přeci stavění. Že mě to nenapadlo hned. Těsně u dveří stojí květináč a na něm pěkná čepice sněhu. Květa má okno v 1. patře, hned nad dveřmi a cedulí označující hospodu. To je vono, ve svých běžkařských botách držím jen stěží balanc na zledovatělém květináči. Květa se drží za hlavu: „Kluci neblbněte“. „Dělej Jardo, jsem jak skála, vylez mi na záda“. Jarda mi leze na záda. Vypadáme jak dva homosexuálové na květináči, ale nervy na stavění mám jen já. Rum je dobrá věc. Jarda to sklesle vzdává, Květáková si oddechla. No nic, lezu s květináče na pevnou zem a odemykám auto. „Co budeme dělat? Já jdu k policajtům.“ říká Jarda. „Bivakovat na drsňáka“. Najednou se zpoza rohu vyloupne Letoš. Stojí tam jak anděl ve spodkách a tričku ozářen narezlým světlem lampy. Tak nějak si v mým naolejovaným mozku uvědomuju, že on do tohohle divadla nějak nepatří. „Nekoukejte a pojďte“. Jsem zvyklej poslouchat rozkazy, a tak beru spacák, zamykám auto a pospíchám za klukama.

Letoš zamyká boční dveře, svazek klíčů každýho pokoje je totiž opatřený i klíčem od vchodu.  Kolikrát už mě Letošák dostal z bryndy se snad ani nedá spočítat. Jarda se ukládá k vyjukaným klukům na pokoj. Já ještě zabloudím k nějaký jiný chlapský bandě do pokoje, koukaj na mě dost s nepochopením. Nakonec volím gauč ve druhém patře a říkám si s úsměvem na rtech, že jsme to zase pěkně zašmodrchali.

Blahouš