TOUHA PO HORÁCH

Ludvík Kostka

Po pěkné tuhé zimě, která nás v mnoha ohledech překvapila, jsme opět naplánovali výpravu do hor. I přes nevydařené pokusy dostat se někam za hranice se nám opět naskytla příležitost podniknout extrémní výlet. Já a spolupracovník z Mostu Martin a náš bývalý učitel Honza ze záchranářské školy jsme měli v kalendářích zarezervované tyto dny 10.,11.,12. března.

10.3. - To ráno jsem ještě zařizoval vypůjčení sněžnic, pro které jsem musel jet k Pájovi do práce. Kolem 14. hodiny jsem vyrážel pro Martina do Mostu, abychom jako posledního člena vyzvedli Honzu v Teplicích. V původním plánu bylo vylézt na Grossvenediger. U Honzy doma jsme listovali v mapách. Při nejistém počasí volba padla na Hochkönig. Touha někam vyrazit byla tak silná, že jsme chtěli jet skoro za každého počasí.

Po probdělé noci se ráno ocitáme v městečku, Mühlbach am Hochkönig u hotelu  Arthur haus, kde ještě dospáváme v autě, ale jak auto chladne, tak nás to nutí vstávat. Balíme matroš a v 06.30 vyrážíme. Teplota je kolem -7°C a sluníčko občas vystrkuje své paprsky. Stoupáme vzhůru po turistické stezce a později míjíme zavřené stavení a noříme se do bílého království. Traverzujeme vyčnívající skalky, docela nízko a tím ztrácíme výšku, což nám zabralo spoustu času. Postup ve sněžnicích je sice příjemný, ale ne tak rychlý   Jdeme po skialpové  trase na dně údolí. Překonáváme obrovské muldy. Za námi se řítí skupinka osmi skialpinistů. Údolím stoupáme dál a čas letí, často odpočíváme a fotíme nabízející se scenérii. (FOTKA Č. 1)

Po několika hodinách chůze ve sněžnicích se ocitáme v kotli, kde kolem nám jsou zasněžené vrcholky hor. Cesta vede po levé ruce, stále na dně údolí. Je to nekonečný. Začínáme uvažovat, kde složíme hlavu. Náš plán vylézt až na vrchol Hochkönigu, kde je chata s Winterraumem a tam přespat, se zdá být nedosažitelný. Stále pokračujeme na dně údolí a sledujeme mapu, která nás má dovést, nebo alespoň přiblížit k chatě. Podle mapy máme odbočovat mírně vlevo, ale před námi se otevřel takový zasněžený skalní stupeň, kde byli zasněžené tyčky ukazující směr letní cesty. Ze sněžnic přezouváme na mačky. Honza jde první a prozkoumává terén. Hodiny už pokročily a všichni jsme nervózní. Přelézáme jedno exponované místo a ocitáme se na plató. Chata nikde! Pro nízkou oblačnost nevidíme ani vrchol. Ještě chvíli se snažíme hledat chatu, ale pak usuzujeme, že bude lepší začít hledat místo pro bivak. Je 16.30.

V závětrném místě nacházíme hloubku sněhu přes sondy, přes 2 metry. Pomocí lopat začínáme hloubit záhrab. Záhrab je hotový kolem  19. hodiny, kdy už je dávno tma a teplota klesá k -15, - 20°C na větru. Jsme ve výšce cca 2 800 m. n. m. Pro mnohé účastníky (mě a Martina) je to první nouzový bivak v životě. Záhrab je sice malý, ale vaříme čaj a poté v polosedě usínáme.  (Foto č. 2)

11.3. - Ráno už nefouká tolik vítr, zato je mlha. Na vrchol už se nikomu nechce, a tak začínáme sestupovat. Exponovanému místu jsme se vyhnuli a docházíme k uschovaným sněžnicím. Ještě tvoříme pár fotek  a vracíme se k autu. (Foto č. 3 a 4)

Vrcholu jsme sice nedosáhli, ale zážitek a touha po výpravě v horách byla uspokojena. :-) Ludva