Sperlonga

Pavel Bohuněk

Nápad strávit Silvestra někde v teple na jihu vůbec nebyl špatný, i když pro mě dost neobvyklý. Zatím jsem tohle období trávil jen na horách a užíval si zimní radovánky se vším všudy. Mačky a cepíny jsem tentokrát nechal doma a místo toho si vzal sandály a lezečky. Složení výpravy bylo jasné už měsíc dopředu. Co není jasné, je jako vždy počasí, které je takové všelijaké. Nakonec jsme se ale přeci jen rozhodli to zkusit.

Po nezbytných nákupech vyrážíme kolem osmé z Chebu. Cesta probíhá velice příjemně a 1500km utíká jako nic. Italské dálnice jsou sice nekonečné, ale v půl deváté ráno jsme ve Sperlonze. Setkáváme se s Jardou Zetkem a jeho přítelkyní. Domlouváme ubytování v apartmánu u Guida a po chvíli smlouvání dostáváme slevu euro na den.

Je krásně, a tak se s ubytováním moc nezdržujeme a pospícháme na pláž ochutnat místní vápno. Pro urychlení přejíždíme autem. K pláži vede dlouhé schodiště, které končí přímo u nástupu prvních skalek na pláži. Začínáme něčím lehčím na rozlezení a seznámení. Holky se osamostatnily a tahaj si cesty samy. Postupem dne přichází stále více lezců. Jak jsme později zjistili, je to zde naprosto běžná věc. Nenecháváme si tím ale zkazit radost. Jsou to většinou Němci a Slovinci. Jsou přátelští a je s nimi legrace. Únava z noční jízdy je docela znát, a tak asi po šesti cestách balíme. Ovšem docela vydatných. S Pepou jsme vylezli cesty obtížnosti od 6a do 7a+. Holky taky pěkně zabojovaly a ukázaly, že se nebojí. Kousek odsud je slavná díra Grotta Areonauta, kam se soustřeďují jen nejlepší bouchači. Z pláže není jeskyně skoro vidět. Stačí ale jen vylézt na kopeček a naskytne se vám úžasný pohled. Desítky lezců zde posedávají na zemi a visí v převisech. Smradu jak v tělocvičně a nahuleno jak v hospodě. Chtěli jsme si zde taky něco vylézt, ale trošku nás to odradilo. Do tělocvičny můžu chodit doma. Večer trávíme v apartmánu hraním různých her a popíjením. Zdá se nám, že je tu docela zima, a tak jsme zatopili v každém pokoji. Sporák a trouba jsou také pořád v permanenci.

Ráno je opět krásně, a tak se jdeme pokochat na balkón. Pod ním na nás už netrpělivě čeká paní domácí, která je ruské národnosti. Oznamuje nám, že v noci topit nesmíme a demonstrativně vypíná přívod plynu. Tak! A máme po ptákách. Ještě že jsme si s sebou vzali vařič. Když ovšem paní zjistí, že nám to žíly netrhá, jde ten plyn opět zapnout. Na dnešek je naordinováno lezení v oblasti zvané El pueblo, která se nachází příjemných patnáct minut po svých přímo z hotelu. Je zde také jakási jeskyně, ale o poznání menší než ta na pláži. Lezení probíhá stejným stylem jako včera a to v týmech ženy a muži. Snažíme se vybírat jen ty nejhezčí lahůdky a většinou se nám to daří. Večer mám konečně ten slastný pocit z prolezených prstů a bolavých rukou. Podle toho poznám, že jsem se neflákal.

Další den prší. Stěny, které vidíme z okna, jsou mokré. Snažím se zachovat optimismus. Jdeme omrknout skály nad tunelem. Je tu spoustu sektorů v několika patrech nad sebou. Přicházíme do jednoho z nich a potkáváme zde partičku Německých důchodců. Ve chvíli, kdy nastupuji do první cesty, začíná docela vydatně pršet. Když cestu dolézám, tečou po skále proudy vody. Danča si tu mokrou nádheru nechce nechat ujít a dává si jí také. Pršet nepřestává, takže radši volíme ústup. Důchodci na to mají jiný názor a lezou vesele dál za deště. Nepřívětivého počasí využíváme k prohlídce městečka Gaeta, které je nedaleko Sperlongi na moc pěkném poloostrově s jakýmsi kopcem. Na vrcholu je mauzoleum nějakého hrdiny z dob starého Říma. Cestou k němu procházíme přes nějaký klášter, ve kterém je vstup do jeskyně. Je zavřeno, a tak jako správní Češi přelézáme zeď. Do 180m vysoké jeskyně se jde po dlouhých schodech. Uvnitř bouří moře.  V přístavu  kotví americká vojenská loď. Nad městem se vypíná velká pevnost, kterou jsme se rozhodli s Pepou prozkoumat. Ceduli s nakresleným samopalem jsme obešli s tím, že Italsky neumíme, takže nám nemůže nikdo vynadat. První voják, kterého jsme potkali, nás ale vyvedl z omylu. Ještě rádi jsme se otočili. Úplně promočení jsme po dlouhém hledání našli snad jedinou pizzerii ve městě.  

Ve středu zkoušíme opět štěstí v oblasti nad tunelem. Zpočátku to vypadá špatně, protože je to celý mokrý. První cesta zase za mokra, ale pak vylézá sluníčko a hřeje až do večera. Zdejší vápno není vůbec oklouzané. Chyty jak žiletky prstům moc dobře nedělají. Opět potkáváme bandu německých důchodců. Jsou to nezmaři. Lezou až do tmy, stejně jako my. Je zde spoustu lehkých i těžkých cest, takže si na své přijde každý.

Čtvrtek je poslední den v roce a už od rána je nádherně. Celý den trávíme na kopci Monte Moneta, který se vypíná nad Sperlongou. Koho zde nepotkáme? Naši známí důchodci z Německa zde zase lezou jak o závod. Pája si vytáhla pěkný, převislý koutek a já si dal vedle nějaké 6c s hrozně řezavými chyty. Nejhezčí lezení je zde na krásné, převislé, do červena zbarvené stěně. Tady jsem si vylezl nádherné vytrvalostní 7a+ přes několik převisů. Když jsem se při spouštění houpal v úžasné expozici nad mořem, říkal jsem si, že je to pěkné rozloučení a pěkná tečka za uplynulým rokem. Pak jsme si ještě vylezli pár krásných cest. Ve vzduchu visela taková zvláštní pohoda. Nádherný západ slunce byl asi nejlepší odměnou.  

Bujaré Silvestrovské veselí probíhalo v naší kuchyni a na pláži. Doufám, že výrok „Jak na Nový rok, tak po celý rok“ neplatí, protože jsme ho začali koupáním v moři pár minut po půlnoci. Byla to ale paráda.

Ranní probuzení již tak veselé nebylo. Venku řádí nějaká tropická bouře, nebo co a nevypadá, že by chtěla přestat. Plánované lezení v jeskyni rušíme a flákáme se doma. Odpoledne nás to ale přestává bavit, a tak balíme a prcháme domů. Návštěvu Říma také necháváme na jindy. Cesta domů je docela horor. Až na Brenner hustě prší. Z Brenneru do Ústí zase hustě sněží.