Slaním? Slaníš? Slaníme!!!!

Broněk Bandas

Už  vloni před Posledním slaněním jsme měli pocit, že rozdělení účastníků soutěže před slaněním na dvě „tlupy“ už je okoukané a přežité a  Letoš navrhoval změnu. Taky jsme chtěli do soutěžení vnést nějaký nový impuls a tak jsem pro rok 2010 připravil Lezecký šestiboj   čtyřčlenných družstev. Týden před slaněním jsme s Šiškou a Broníkem vyrazili na výlet na Mariánskou, že si projdeme trasu a vybereme místa pro soutěžky, ale zatím co v Chomutově bylo relativně hezky, na Mariánské šíleně lilo. Jen jsme vyběhli z auta k hospodě, zjistili, že je zavřeno a jeli zpátky domů. Nejsem žádný věštec, ale po téhle zkušenosti jsem tak trochu tušil, že na slanění bude mizerné počasí a závodníků taky moc nepřijede. Bohužel jsem se nespletl.

Než jsme se v pátek 12. listopadu posbírali, nabalili a rozjeli směr Jáchymov a Mariánská,   bylo hodně odpoledne. Opět jsme chtěli projít trasu, ale než jsme dojeli, bylo už šero. V rychlosti jsme proběhli část trasy při čelovkách, rámcově určili místa soutěžek a šli pozdravit všechny ostatní do restaurace Lesanka – místa konání slanění. Tam bylo tak narváno, že nám hospodská řekla, že kvůli našim dvěma porcím hranolků nebude zapínat fritovací hrnec. Bylo před osmou hodinou večer a Horoklubáci přibývali jen sporadicky. Broník se Svinčovic andílkama řádili na odrážedlech v dlouhé chodbě pusté hospody a na tradiční  páteční horoklubáckou párty to rozhodně nevypadalo. Jenže po osmé se s příchozími roztrhl pytel. Na chodbách se nakupily batohy a spacáky, v jídelně se nakupily stoly a židle, na stolech kytary, housle, chřestítka a bouchátka , na židlích pestrá směsice členů i příznivců našeho i spřízněných oddílů. Prostě jedna veliká HOROKUPA, která se rozpadla až po třetí hodině ranní.

Nedávno jsem viděl dokument o rybářích lovících v Severním ledovém oceánu. Nejvíc mně v paměti utkvělo, jak je silný vítr bičoval deštěm, který přicházel v takových závojích a třásních. Bylo to fascinující .. a brutální. Jako pohled z okna hotelu Lesanka v Mariánské v sobotu 13.11. ráno. Silný vítr hnal závoje deště kolem oken a třásně bičovaly střechu. Jednomyslně jsme posunuli start šestiboje na jedenáctou hodinu a přinesli pivní oběť velkému Čomolungmovi s prosbou o zlepšení počasí. Zabralo to! Štátzkriplové (členové Horoklubu postižení degenerativními změnami kloubních chrupavek) Honza Jansa a Bohouš Dvořák rozdělili závodníky do družstev a šlo se na start první soutěže. Družstva byla čtyřčlenná. Jedno družstvo tvořily dvě dvoučlenné štafety a do celkového hodnocení se vždy započítával výsledek té lepší štafety. Družstva tedy měla možnost zvolit jestli  štafeta „půjde na jistotu“  nebo zvolí agresivní styl „na čas“ a tím mohla výrazně ovlivňovat výsledky.

První soutěží byl Horotenis. Probíhal na kurtu nedaleko hospody. Šlo o velmi jednoduché přepinkávání míčku přes síť bez dopadnutí na zem. Jen soutěžící museli po každém odpalu udělat krok dozadu. Se sedmi odpaly zvítězilo družstvo č. 3.

Po zahřívacím Horotenisu přišel na řadu Horokoloběžkový  slalom. Slalomová trať s osmi brankami dlouhá 50m byla vytýčena u hospody Krmelec a úkolem štafety bylo společně na jedné koloběžce projet trať tak, že oba závodníci museli mít nohu na stupačce a druhou se museli oba odrážet. Skvělou, agresivní jízdou projelo trať tam i zpět družstvo číslo 6 za necelých 47 vteřin a získalo v této soutěži zasloužené vítězství.

Na louce za posledními domy Mariánské čekaly na závodníky Horoběžky. Horoběžky jsou speciálně upravené lyže s dvěmi vázáními a úkolem družstva  bylo na čas uběhnout určený úsek, ale v polovině trati se závodníci museli vyměnit. První dvojice „běžela“ do kopce, na obrátce čekala druhá štafeta, závodníci se museli vyměnit, přezout boty a druhá dvojice „běžela“ z kopce. Boty i hůlky měly univerzální velikost, ale všichni závodníci se s tím úspěšně poprali. Nejrychleji proběhlo 200 m dlouhou trať družstvo číslo 5 v čase 2:05 a získalo první vítězství.

V houstnoucím mrholení se celá Horolympijská výprava ponořila do lesa, kde čekala další soutěž. Tentokrát Doubleslackline. „Dablslaklajnu“ tvořily dva popruhy napnuté vedle sebe v metrové vzdálenosti a úkolem jednotlivých štafet bylo dojít co nejdál, ale závodníci se celou dobu museli držet za ruku. Bezpečnost závodníků zajišťovali pomocníci rozhodčích, měřila se ušlá vzdálenost do místa dotyku poslední části těla závodníka. Mírou byl Bohoušův palec a klidnou a soustředěnou chůzí dosáhlo vzdálenosti 20 palců družstvo číslo 6 a tím také už druhého vítězství v Horolympiádě.

Na řadu přišel počin, kvůli kterému jsme se na Mariánské sešli. Poslední slanění. Ti, kteří zde byli poprvé, zůstali při spatření údolní stěny Nevěstina lože stát jak zasažení bleskem. Perla Krušných hor. Trošku teď přeháním, ale pravda je, že přítomní oblehli skalisko a vydrželi tady slaňovat na konopném laně a popolézat skoro hodinu.

Zahřátí úspěchem a výstupem do kopce zpět k Mariánské dorazili závodníci k další soutěži, nazvané Zrcadlové kolo. Opět se jednalo o speciálně upravený stroj, který díky uložení řidítek na ozubených kolech při pohybu doprava zatáčel doleva a naopak. Nejprve Pery – majitel kola – všem přítomným ukázal, že jízda je snadná a jednoduchá (jednou sebou při tom praštil o zem – i mistr tesař se utne) a pak přišla vlastní soutěž. Úkolem závodníků bylo ujet co nejdelší vzdálenost bez došlápnutí na zem. Původně se ujetá vzdálenost měla měřit v metrech, ale přestože se jednalo o zdánlivě jednoduchou soutěž, nakonec se měřilo v centimetrech a sčítaly se ujeté vzdálenosti celého družstva. S ujetými necelými třemi metry zvítězilo družstvo číslo pět. Jednalo se také již o druhé vítězství tohoto družstva a boj o první místo začal gradovat. Zbývala totiž už jen poslední soutěž.

Horská dráha. Cílem družstva bylo štafetovým způsobem překonat postupně všechny dětské prolézačky u restaurace Myslivna s tím, že celou dobu závodník balancoval v ruce míček na lžíci. Samozřejmě mu míček v žádné pozici nesměl spadnout a pokud se to stalo, závodník se musel vrátit o jednu překážku zpět. Díky počasí, únavě a blízkosti hospody došlo v družstvech ke střídání a nastoupili i borci z hostujících oddílů, ale na kvalitu výkonů to nemělo vliv. V pořadí již třetí prvenství získalo časem 6:45 družstvo číslo 5 a tím vykročilo k celkovému vítězství v Horolympiádě.

Po odpočinkové pauze na jídlo a krátký oddech pokračoval náročný den na sále, kde se již tradičně chystala kapela Album, posílená na žádost horoklubáků o jednoho „folkaře“ z Žatce. Ale než kapela spustila, proběhlo vyhodnocení Horolympyády a předání hodnotného daru pro vítězné družstvo. Celkové vítězství připadlo družstvu č.5 ve složení Šiška Deivina, Tomáš Buben, Šiška Šíša a Milan Svinča. Za výrazný sportovní počin získalo toto družstvo originální obraz, jehož autorem je sám předseda Horoklubu Chomutov Leoš Letoš Dvořáček, který nádherné dílo nazval „Vize dovolené na pláži“ a parafoval vlastnoručním podpisem. Blahopřejeme vítězům!!

Taneční zábava zpočátku připomínala sraz motorkářů díky množství dětí na odrážedlech, které řádily na svých strojích „v prvních řadách“. Následovaly taneční kreace Broníka Bandasů a Zuzanky Stránské, podpořené Svinaříků ďáblicemi, které hbitě přepraly tatíka a roztáčely to s ním na parketě ve trojce. Samozřejmě nezahálelo ani asi 50 přítomných tanečníků. Po zahřívacím kole s Kapelou Album nastoupil (opět tradičně) River Band z Plzně, který výrazně zrychlil tempo a tepovou frekvenci tanečníků. Postupem času se vytvořily skupinky na parketu, u baru a v salónku a jedinci putující mezi všemi skupinami. Nálady byla výborná, kapely nezaskočil ani výpadek proudu. Kluci zasedli mezi publikum a spustili un plugged koncert a zábava pokračovala do pěti hodin do rána, kdy slanění zakončili kluci ze Spartaku Ústí, Pája Bohuněk a Honza z AKA Praha. Možná tam byl ještě někdo, ale já už dávno spal. Tak příští rok ahoj.

Broněk

P.S. Po hnusné sobotě si neděle vybrala z katalogu počasí nabídku The Best. Sluníčko se mohlo přetrhnout a po vichřici ani památky. Výlet na Mariánskou jsme ukončili procházkou v nádherném podzimním dni a boulderováním na místních šutrákách. Nikoho asi nepřekvapí,že Letoš a Svinčo našli několik „opravdu“ parádních linií, které stačí odmešit, odřasit a odhrabat a stane se z nich lahůdka Krušných Hor.