Přejezd Krušných hor aneb dešti ani větru neporučíš

Blahouš Kluc

 28. 8. 2010

Párek mi volá a ptá se mě, jestli se zúčastním jím plánovaného přejezdu Krušných hor. Bohužel se nemůžu zúčastnit, ale myšlenka na tuto akci mi nedá spát. Ještě víc mě podnítí následný vtipný článek Párka o úspěšném přejezdu a líbivé fotografie, které článek doprovází. Také sním o sólo romantickém výletu. Zjišťuju podrobnosti, sháním mapy a trochu trénuju.

Cítím se připraven, ale počasí mi o víkendu nepřeje, jsou přívalové deště. Opět v kalendáři hledám volný víkend a oko mi padne na jediný možný na konci srpna. Předpověď je nepříznivá, ale při troše štěstí ... .

27.8.2010 Přepravuju se vlakem do Kraslic. V Sokolově přestupuju a hned mě sestřelí přeháňka, která mě promočí během pár chvil. Přesto v 19.00 hod. vystupuju do deštivých Kraslic, kde to neznám. Pro první část přejezdu nevlastním mapu, a tak se rozhoduju dle mapy na nádraží vyjet na Bublavu, a pak se orientovat podle Párkova rozpisu. Šlapu do kopce a hledám místo na přespání. Nakonec v Bublavě nacházím zděnou zastávku, kde si na lavičce rozkládám spacák. V noci se mnohokrát probouzím, přeci jenom se nejedná o hotel.

28.8.2010 Před pátou otevírám oči a rozhoduju se, že vyrazím. Venku je nevlídno, silně mrholí a fouká. V 05.00 hod. vyrážím ve směru Horní Blatná přes přírodní park Přebuz. Po deseti minutách začíná vydatně pršet, a tak přes sebe přehazuju policejní pončo, ve kterém vypadám jak Rumburak. Účel světí prostředky. Jedu šnečím tempem, protože se s kopce nemůžu rozjet, vidím jen na pár metrů před sebe. Před přírodním parkem Jelení vrch se rozednívá a polevuje déšť, nicméně i tak jsem buď zpocený nebo promočený. Nejvíce trpí nohy v mokrých botách a pak ruce vystavené vodě a větru. Když jedu po planině, tak mě div nesesadí s kola vítr. Kilometr před H. Blatnou se nechám nachytat a jedu po červené přes stezku kolem pastvy s krávami. Když už je to nesjízdné, tak se snažím sesednout, ale plášťenka je proti a já se stáčím do kotrmelce. Asi po 2 ½ hod. dojíždím na vlak. zastávku v H. Blatné a klepu se jak osika. Hned vypíjím přes litr Tangu a sním celá Disca. Už se mi hlavou honí myšlenky, že to vzdám, když slyším a poté vidím vlak ve směru civilizace. Vnitřní boj mě zmítá, ale pak se rozhodnu, že dojedu do Chomutova. Lepší, než mokrý a vymrzlý sedět ve vlaku.  Pokračuju na Boží dar, tento úsek je pěkný. Jen s povzdechem míjím odbočku na Klínovec. Poté jedu směrem na Mědenec dlouhý úsek s kopce a opět se mi nedaří se zahřát. Dostávám se z deště. Volám Párkovi s úmyslem, že to vzdám a ironicky se ho ptám, jestli má pro mě suché ponožky a boty. Pavel mě chytá za slovo a spolu s Péťou mi je dováží k meteorologické stanici před Výsluním. Cítím se vyčerpanější, než při tréningu Praha - Chomutov za 6,5 hod. Suché boty přeci jenom zvedají mou morálku a už ani neprší. Říkám si, že je času dost, a tak to dotáhnu alespoň na Sv. Kateřinu. Stoupám na Šebík a nenávidím tento kopec, vítr, co mě brzdí, sebe za své nápady. Konečně opírám kolo o zeď a jdu k Vietnamcovi na pivo. Objednávám si polévku, ale tu mi není schopen připravit za 25 min., a tak na něj kašlu a nenávidím i Vietnamce. Sním nějakou klobásu na stojáka, co mám sebou a jen s největší nechutí pokračuju poměrně jednotvárnou cestou do Kálku. Asi 2 km před Rudolicemi sedím na zemi a volám Párkovi, jak to vypadá za Kateřinou. Nevím, co mám dělat. Vůle by byla, ale těžko se mi odhadují síly. Kámoš mi říká, že ty nejhorší kopce budou za mnou a přidává: „Nevzdávej to“. Dobrá, ještě to zkusím. Jsem jen trochu před Rudolicemi a překvapuje mě déšť, který vypadá, že nikdy neskončí. Choulím se ve své pláštěnce pod stromem a nechávám plynout myšlenky. Je to výhoda jet sám takhle dlouhou trasu? Těžko říct, mám sice krize, které musím překonat jen já sám, ale na druhou stranu mohu jet svým tempem, a když to vzdám, tak nikoho nezklamu. V 15.00 hod. přestává pršet a já se kousnu a jedu dál. Kateřinu jen míjím a stoupám ve slunečném odpoledni k Nové vsi. Krize je za mnou, teď už jsem jen zvědavý, jak daleko dojedu. V hlavě mi neustále hučí Párkovo „nevzdávej to“. Krajina je už celý následný úsek moc hezká a pestrá. Míjím Mníšek a Klíny a najednou za mnou jede auto. Otočím se a na záda mi dýchá Svinča s Květulí. Vlastně jsem moc rád, že je vidím. Dolévají mi vodu a přidávají müsli tyčinku. Svinča se ptá, kam jedu dál. Odpovídám na Nové Město. Svinča zapíchne prst do dálky a své gesto doprovází slovy, že je to támhle jen kousek. Květa hbitě zareaguje Párkovou hláškou, že v autě je všechno jen kousek. Tak jsme se pobavili a já se opět vydávám na cestu.  Objíždím Fláje a dorážím v 18.00 hod. do Nového Města. Teď už vím, že to musím dojet. Poměrně bez problémů dorážím do Cínovce, odkud je krásný výhled na České středohoří. A poté se mi začne ozývat šlacha na zadní straně pravého kolena. No nic, to už dám, a i když při každém kopci prožívám těžký vnitřní boj, projíždím Fojtovice, Habartice, Adolfov, Krásný Les, kde už fotím západ slunce. Volám Atomovi, jestli náhodou není v Tisé, že bych zde přespal. Odkazuje mě na Petrovice, kde je Dáda s Bandaskami a Kájinou s tím, že si mě tam poté vyzvedne a poskytne mi azyl v Tisé. V 19.45 hod. jsem v Petrovicích, kde dostávám od kamarádů večeři, a když se dovídám, že Bandasky jedou do Chomutova, tak se k nim přidávám. Ve 22.00hod. jsem konečně doma.

Cítím, že jsem prožil jednu z mých nejtěžších akcí a jsem rád, že jsem to zvládl. Ale taky jsem si vědom, že bez kamarádů bych to nedal, zejména bez Párkovo „nevzdávej to“. Díky vám všem.