Přejezd hřebene Krušných hor - Párek

Pavel "Párek" Suchopárek

5. 6. 2010

Tento ryze hovězí nápad se mi usídlil v myslivně již v dávných dobách. Vrtal a vrtal, až se skrze ostatní zhovadilosti skrývající se v útrobách lebky provrtal na povrch. Samozřejmě se dostal ven ve chvíli, kdy jsem to čekal nejméně, ale co, jednou byl venku, tak hurá do práce.

Vytvořit pozvánku, diplomy, něco natrénovat, připravit trasu, kolo …... Vše klape jako na drátku – naježděno mám z loňska asi 150 km, letos o tři víc, pozvánky visí, kde se dá, jsem v klidu. Čekám už jen na telefonáty zájemců.

5.6.2010 po šesté hodině ranní stojíme v Kraslicích na startu dva –sportovní nadšenec Michal Steňko a já. To jde, čekal jsem menší účast! Vyrážíme.

Neskutečně si užívám bezesporu nejkrásnější, po ránu liduprázdnou část Krušných hor až po jejich nejvyšší bod – Klínovec. To nádherné ráno s jinovatkou třpytící se podél potůčků, na slunci se rozpouštějící ranní mlhy na krušnohorských pláních …. . Jenom ta prdel, kdyby tak nebolela!

Pod zříceninou klínovecké rozhledny, tlačíc do sebe jakési energetické sračky z tuby, se domlouváme s Michalem, že z důvodu rozdílných rychlostí pojedeme odtud každý na vlastní triko. Ať dělám, co dělám, jeho silničnímu kolu a fyzické připravenosti zkrátka v rychlosti nestačím. Snažím se sám sebe přesvědčit, že je to třeba přetrénovaností, nebo mým  desetiletým věkovým náskokem.

Z nejvyššího bodu Krušných hor tedy pokračujeme každý sám. Michal se svým cílem neklesnout v průměrné rychlosti pod 17 km za hodinu a já s cílem přejet celý hřeben. Z Klínovce až k Přísečnické přehradě je to cvrkot, pak už ne. Další desítky kilometrů lze nazvat slovem krize. Když  bojuji s kolem kolem Načetína, ozývá se telefonicky Michal, že sic neklesl pod 17 km/h, nýbrž že klesl vlivem zbloudění do Boleboře, kde ho postihl defekt (na kole) a vlivem dalších nepříznivých okolností jako křeč v lýtku a protivítr na hřebeni dále již nepokračuje.

Trochu mne tato záležitost posílila, někdo přece pro zdar akce musí dojet do cíle. Ne však na dlouho, po chvíli i mne srazila do pangejtu nepříjemná křeč ve stehně. Hlavně se nepoddávat malichernostem, to chce rozhýbat.

Ve stále se prohlubující krizi dojíždím až do Hory sv. Kateřiny. Sedím na náměstíčku s výhledem na hospodu a svádím boj sám se sebou, zda návštěvou restauračního zařízení snížit hodnotu výkonu či nikoli. Podlehl jsem. Znechucen sám sebou si pochutnávám na přesolené omáčce jakési hotovky za standardních podmínek asi nepoživatelné. Ta sůl mi však asi skutečně chybí. Bože, to je mňamka! Seznamuji se zde s cyklistkou směřující stejným směrem a dalších několik majlí jedeme pospolu v družném hovoru. Díky jejímu nepříliš rychlému, avšak strojovému tempu zažehnávám krizi střední části Krušných hor a na Flájích, opět již osamocen, točím vpřed s jistotou, že do Nakléřova dojedu, i kdybych měl chcípnout.

 Opět si to neskutečně užívám a znenadání stojím na Cínovci, odkud je již vidět Děčínský Sněžník. Už je to, co by kamenem dohodil… a zbytek dojel. Okolí Cínovce je víc než jen špatně značeno, tak ztrácím cestu a až na Komáří vížku „jedu“ terénem vskutku na horala. Celý tento úsek jedu vstoje a ulevuji tak alespoň sedacím partiím. Z  Komárky už by to mělo být dle Leonarda da Svinčiho jen z kopce. Z auta vypadá všechno z kopce! 

V Krásném Lese začíná být aktuální otázka co dál, kam směřovat a jak se dostat domů. Poslední morbidní krpál stoupající k Nakléřovu jdu již pěšky. Nějak mne ta cyklistika nebere.

A je to. Cíl. Rovných 170 km a 13,5 hodiny v sedle. Spokojenost maximální. Levou rukou si potřásám pravicí a slavnostně si předávám diplom. A protože nejbližší nádraží, odkud se lze dostat domů je v Ústí, nezbývá, než těch 20 km dorazit.

Co dodat? Krušné hory jsou úžasné!                                                           Párek