Pootevření skal

Broněk Bandas

Poslední březnový víkend se blížil a s ním i pravidelné Otvírání skal Horoklubu Chomutov. Teplé jarní dny slibovaly parádní polezení. Celý natěšený jsem se už ve čtvrtek vypařil po anglicku z práce a „na rozlezení“ jsme s Peťulou Šiškou a Broníkem vyrazili do Perštejna. S námi Letoš a Nikol. Byl krásný jarní den a vyhřátá skála se s námi úplně mazlila. Letoš ani nečekal, až se ho jaro zeptá, co dělal v zimě a rovnou se pustil do řady linií začínající Mosteckou variantou a končící Sokolí, všechny v 6. stupni obtížnosti. Se slovy : „..když začneme na jaře šestkama, na podzim polezeme osmy..“, zmizel s Nikol nad převisem. Peťula Šiška si (mně) vybrala Fugasův přelud. Prý dobře uvidí na Broníka, který si pod převisem v písku dělal bábovičky. Měl jsem pocit, že jsem zase tolik v zimě nedělal a jaro mě trochu zaskočilo v nedbalkách, ale co bych pro svojí partnerku neudělal.

Velmi kulantně bych svůj výkon zhodnotil jako „drhlo to, ale stálo to za to“. Po několika letech, kdy vyšlo nadarmo mé snažení o udělání Horezdaru v Perštejně (viz. Mantana 1/2007), se totiž stalo  neuvěřitelné. Díky tomu, že si spousta lezců ze skal v  Perštejně udělala cvičnou stěnu v přírodě a nedolézá k vrcholovým knihám, jsem u borovice objevil vrcholovku bez Horezdaru! Ruce jsem měl tak nateklé, že jsem sotva udržel tužku, ale 25.3. Horezdar v Perštejně mně vážně udělal radost. Šiška nelenila a hned si pro něj taky dolezla.

Pod masív se trousili další lezci, taky na Skalkách bylo docela plno. Přijela druhá (osmdesáti decibelová) Šíša Deivi s Tomášem a hned začali lézt vedle nás.

Dorazil i Pavel Bohuněk, který si v krámě koupil jednoho lahváče. Letoš s Šiškou mu ho hbitě vypili a ještě se mu celou dobu smáli, jak vůbec může přijít s jedním lahváčem pod skály, když je takové teplo. Pavel šel lézt nějakou osmu. Jestli platí Letošova teorie s rozlezením na jaře, jsem zvědavý, co poleze na podzim. Zatímco pivem nám Pavel udělal radost, zpráva, s kterou přišel, tak pozitivní nebyla. Na víkend se výrazně zkazí počasí a na Otvírání skal na Polínský vrch zvaný Polínko stejně nikdo nepřijede, protože zatím každý s kým mluvil, to odřekl. To byla docela jobovka. Už vloni přijeli na Otvírání skal na Kozelku jen Pavel s Blahoušem a Petr z Kadaně a tak nám trochu zatrnulo. Rozdělali jsme oheň, pekli buřty, udili Deivinu s Tomášem lezoucí nahoře nad námi (vyuzené lano prý vydrží víc) a mudrovali,  že Otvírání skal je asi další akce, která bude pro nezájem členů zrušena.

V pátek dopoledne nic nenasvědčovalo zhoršování počasí. Sluníčko se překonávalo, tak jsem zcela mimořádně potichu po anglicku zmizel z práce a za chvíli jsme s Šiškou a Broníkem valili na Svatošské skály. Jaro je na Svatošky asi nejlepší čas. Málo pokřikujících turistů a vodáků a skála vyhřátá a suchá. Na parkovišti se k nám přidal Tommy. Procházkou a nakonec přes pohupující se most jsme asi za půl hodiny dorazili ke skalám. Původně jsme chtěli lézt ve třech, aby jeden mohl hlídat Broníka, ale osamocený lezec pod Nevěstou změnil poměr lezců a Zbyněk zmizel s „vypůjčeným“  Tommym v cestě Taktička. My s Šiškou jsme také zamířili pod Zámek, protože tam je krásný plácek pro našeho Cvrčka a lezli jsme poblíž něj známé cesty jako Muší nebo Bezejmenná. K našemu velkému překvapení na Svatoškách sportovní lezci taky na Horezdary nehrají, a tak se nám povedlo udělat Horám zdar v Bezejmenné. Lezení s Broníkem za zády se nám později málem tragicky nevyplatilo. Jedna lezecká dvojka vedle nás utrhla po zimě uvolněný šutrák. Kámen dopadl za Broníka, rozstříkl se na tři kusy a přeletěl odrazem nad hrajícím si Cvrčkem a jeden kus mu do tváře vyškrábl krvavou stopu. Klučík plakal a chtěl nám vynadat, ale pak objevil plochý šikmý kámen a začal se po něm klouzat po zadečku a zapomněl na škrábanec i na nás. Začalo se ochlazovat a zvedl se docela vítr, příhoda s kamenem nám taky ještě ležela v hlavě, ale Tommy nás navnadil, že by možná byl ještě jeden Horezdar ve „Frantovce“. Dohodli jsme se, že to bude poslední cesta, protože počasí se rapidně kazilo. Na vrcholu jsem dobral Šišku, skutečně jsme si popřáli Horám zdar a já běžel dolů hlídat Cvrčka. Tommy lezl, Šiška jistila a najednou se vítr hoodně zesílil, vzduchem začalo létat listí a větvičky a já slyšel seshora docela zoufalý křik, že je to za chvíli odfoukne. Broník si poprvé SÁM zalezl do kočárku a já začal horečně balit. Za chvíli jsme byli na cestě k autům,  ale vypadalo to, že počasí jen strašilo. Nestrašilo. Jen nám dalo krátkou pauzu, než se přihnala studená fronta. Vydatně promoklí a zmrzlí jsme už v autě konstatovali, že to byl nakonec přeci jen krásný den, všechno dobře dopadlo, ale z Otvírání skal skutečně nic nebude. Silný déšť, za kterého jsme se vraceli domů, hovořil jasně.

Sobota byla studená a nevlídná a nevím o nikom, kdo by na Otvírání jel. Ani v neděli nebylo tak krásné počasí jako v týdnu, ale…. možná na krátký výlet by to bylo. Zamířili jsme na Mostecký Špičák. Skála tam rychle osychá a do horních partií svítí slunce. K nám se přidala Deivi, Tomáš, Jakub, Karolína a z Varů jel Tommy. Trochu foukalo a teplo taky nijak zvláštní nebylo, ale načasovali jsme to na Broníkovo spací část dne, aby nemrzl a hned se dali do lezení čtyřek a pětek v pravé části stěny. Pod stromy bylo chladno, ale nefoukalo, do stěny svítilo sluníčko, ale foukalo. Kdybych to měl nějak zhodnotit – docela dobrý lezení. Plotny měly přesně tu pravou adhezi, lezení na Špičáku místy připomíná Sluneční plotny v Arcu. Chvilku to trvá, než si člověk zvykne. Po jednom obzvlášť povedeném rajbasu Tommy řekl, že „vloni se mnou ještě lezl rád“ a odešel lézt s Jakubem, protože Jakubova choť prohlásila, že má splněný plán a šla hlídat houpací síť.

Nevím, jestli si od toho Tommy sliboval nějaké zlepšení. Nám ostatním se nová lezecká dvojka postarala na delší dobu o drsnou, lezeckou zábavu. Kluci šli úplně doprava na pohodovou, položenou a příjemně dlouhou cestu za 4+. Jakub přelezl nástupovou, mírně vytlačující pasáž, cvakl první nýt a začal v cestě hledat těžké místo. Jinak si totiž neumím vysvětlit, proč se po několika minutách nechal spustit k nástupu a na místo prvolezce se posunul Tommy. Také on překonal tu jedinou čtyřkovou pasáž v cestě, dolezl k nýtu a po několika minutách nadšeného halekání nás ostatních z cesty vycouval. Rejpání do kluků (šestkových lezců!) nebralo konce. Péťa Šiška byla první, která šla s otazníkem v očích cestu zkusit a v klidu jí vyvedla. Když slanila, tvářila se velmi vážně a jen tak kamarádsky do větru prohlásila, že tam byl opravdu těžkej krok. Její vážnost nás pobavila víc, než nějaký vtípek. To Karolína, Jakubova choť, ochotně zahrála do vlastní brány a se slovy „Tak já si tu těžkou čtyřku ještě dám“ se šla navázat na lano a ostentativně zívajíc cestu přelezla. Jo, jo, Kubo, kdybys tohle věděl tenkrát, když jsi říkal ANO… . Broník se probudil a hrál si s expreskama a my se pomalu chystali k odchodu, když na Špičák dorazila Hanka s Honzou, kteří sem utekli z Jedláku před silným větrem. To už se pod skálami sešla třetina dospělácké činné části oddílu a všichni jsme se shodli na tom, že i když to není Otevření skal, aspoň název Pootevření si toto setkání lezců Horoklubu Chomutov ve větrnou neděli 28. března na Mosteckém Špičáku zaslouží.

A Polínský vrch? Neodolal touze Horoklubáků opustit zatuchlou atmosféru tělocvičny a otevřel nám svou půlkruhovou náruč na Boží hod velikonoční. Jířa konečně vyvezl rodinu, přibral pár mládežníků, my s Šiškou nabalili Broníka jak pumpu a vydali jsme se tu lezeckou sezónu dootevřít. Na Polínko jsme dorazili v poledne (Broníkův spací čas – náhoda) a bez dlouhého váhání se pustili do krátkých cest na pravé straně. Šiška bez Broníka byla jak utržená z řetězu a na prvním konci se vrhla do cest jako Dušičková, Gambrinus, Stan v pohybu nebo Blue Berry Hill. Pak si našla v průvodci nějakou čtyřku s velkým převisem a až jsme jí konečně oba vylezli TR, utahaní jak koťata, přišla mně radostně oznámit, že nějak to 6+ přehlídla. Pak šla probudit našeho Cvrčka, který spal tak dlouho, až nám to bylo podezřelé. Broníka se ale ujala chůva Jířa, který pod 15,5 stupně Celsia neleze a my jsme ještě zvládli vedle Marušky, Martina, Tomáše a Lucky vylézt celkem čtrnáct cest.

Natěšená úspěšným zahájením lezecké sezóny se ještě večer pokusila Šiška probudit našeho Prcka, ale to už je jiný příběh a v literatuře byl již popsán pod názvem Waterloo.

Jarního Pootevření sezóny 2010 se zúčastnili : Broněk, Péťa Šiška a Broník Bandasovi, Deivina Šíša a Tomáš Bubeník, Pavel Bohuněk, Jakub a Karolína Tichých, Tommy Jindra, Nikol Vicherová, Letoš Leoš Dvořáček, Hanka Hefnerová s Barčou, Honza Unger, Jířa, Mária a Fíla Šťastných, Martin Jech, Tomáš Hyksa a Lucka Lamparová.

Broněk