PKH 2010 aneb přejezd Krušných hor na běžkách

Jířa Šťastný

 29. - 31. 1. 2010

            Již po čtvrté letos vyrážíme do bílé stopy se záměrem přejet část hřebene Krušných hor na běžkách.  Útočná skupina odjíždí již tradičně vlakem v pátek do Kraslic, kde začíná trasa prvního dne.  Kromě Zdeny se ke mně letos přidává i její kamarád Honza a čtveřici doplňuje Atom.  V Kraslicích bychom sice mohli počkat na autobus a přejet do Bublavy, ale po krátkém občerstvení v bufetu na nádraží usuzujeme, že by to bylo nesportovní, přecházíme k modré turistické značce a po ní stoupáme v úbočí vrchu Hradiště na Tisovské rozcestí.  Sněhu je dost a stopa žádná, takže za chvíli již jsme zahřátí na provozní teplotu.  U vrchu Tisovec si krátce užíváme čerstvě vyrolbované stopy na místním okruhu a pak už sjíždíme z Olověného vrchu podél sjezdovek do Bublavy.  Jelikož je skoro poledne, je čas na malé občerstvení v jedné z místních restaurací.  Posilněni polévkou a tekutinami vyrážíme po chvíli směrem k červené turistické značce.  Po chvíli z ní ale odbočujeme na úvozovou cestu, vedoucí do Německa.  Němci opět nezklamali, stopa je vyrolbovaná, a tak po krátkém občerstvení můžeme s chutí vyrazit.  Cesta ubíhá rychle, u Carlsfeldu se ještě jednou občerstvujeme a pak již odbočujeme na Jelení.  Po krátkém stoupání následuje příjemný sjezd k hospodě, kde se potkáváme s Nejdeckou sekcí v obligátní sestavě Petr, Agnes, Luboš, Vladimír a Milan, jenom Malibu zklamal a zůstal doma.  Doplňujeme tekutiny, sacharidy a podobně a se setměním se vydáváme na poslední dnešní úsek, končící v Horní Blatné.  Po chvíli odbočujeme ze silnice do stoupáku pod Čihadlo, který ale díky čerstvému sněhu není tak nepříjemný, jako obvykle.  Aby nebylo sněhu málo, tak začíná opět sněžit.  Závěrečný sjezd do Blatné po louce v hlubokém sněhu za svitu čelovek je opět velice zajímavý.  Pád v tomto místě znamenal pro některé jedince přeměnu ve sněžné prase a dost problematické vstávání.  Potom se již přesouváme pěšky do Modré hvězdy, kde máme zajištěno ubytování.  Obsluha je sice pořád stejně tragická, ale s tím se už holt musíme smířit.  Postupně přijíždějí další a další kamarádi (Broněk se Šiškou a Broníkem, Venca, Svinča s Květuškou, Jirka, Maruška s Filípkem, Pája a Pája).  Po večeři vyndavají kluci kytary a začíná prima večírek.  Kolem půlnoci již nám paní hospodská dává jasně najevo, že je čas k odchodu, když zvedá nahoru židle u ostatních stolů.  Ještě chvíli tedy pijeme „na ježka“, ale pak raději platíme a jdeme spát, protože zítřejší etapa je opět dlouhá a náročná.

            Po osmé hodině ráno se opět scházíme v hospodě, tentokrát ale u snídaně.  Já mám na dnešek naplánovaný „babysitting“ s Filípkem, tak nikam nespěchám.  Zatímco ostatní vyráží na trať směr Boží Dar, já zůstávám s Bandaskama ještě chvíli v hostinci.  Když potom Filípek na pokoji usíná, balím věci a nakládám je do auta.  Po probuzení ho s pomocí Šišky krmím a pak už se přesouváme autem na Božák, kde máme s ostatními sraz.  Potkáváme se v hospodě Na špici, kde je sice dost plno, ale příjemná atmosféra.  Postupně sem doráží všichni účastníci akce a vydatně se posilují na druhou část dnešní etapy.  Asi v jednu hodinu opouštím dobře naladěnou skupinu a přesouváme se autem na Měděnec, kde je dnešní cíl.  Po ubytování vyrážím na běžkách ostatním naproti.  Za hodinu už se ale začíná stmívat, jsem skoro pod Meluzínou a nikde nikdo.  Otáčím to tedy zpět a za svitu čelovky se vracím přes Horní Blatnou zpátky na Měděnec.   Za chvíli po mě přijíždí Milan a pak postupně zbytek výpravy.  Opět se scházíme v hospodě, ale bez kytar již není večírek tak kvalitní, jako včera.  Aspoň si můžeme v klidu popovídat.

            V neděli nás čeká závěrečná etapa na Horu Sv. Šebestiána.  Venku je totální azuro a svítí sluníčko, prostě absolutní idyla.  Po snídani bereme lyže na záda, odcházíme k bývalému blázinci a zde nastupujeme do stopy.  Já jedu vzadu, protože tak krásné počasí si zaslouží řádnou fotodokumentaci.  U Rusové to bereme azimutem mezi větrné elektrárny a pak si užíváme nádherný sjezd v hlubokém sněhu k silnici u Přísečnické přehrady.  Následující stoupání prověřuje naše nohy, protože zde není po stopě ani památka a sněhu je tu spousta.  Následující úsek vede lesem po stopách zvěře.  Když přicházíme na lesní cestu, jsou někteří zklamaní, protože ani zde není prohrnuto, a tak z bruslení nic nebude.  Pokračujeme tedy opět v klasickém stylu, míjíme odbočku na Výsluní a pak již konečně dorážíme k závěrečnému stoupání na Novoveský vrch, které nás díky množství sněhu letos pěkně prověřuje jak fyzicky, tak i psychicky. Následný sjezd na Šebík po prosluněné pláni již je za odměnu.  V hospodě se potkáváme s Jirkou a Maruškou, kteří sem dorazili autem a čekají tu na nás.  Už není kam spěchat, čeká nás už jen závěrečný sjezd Bezručákem do Chomutova (a Nejdeckou sekci teda ještě cesta na vlak a domů).  Pak ale přichází Atom s návrhem, že když je tak hezky a takové parádní podmínky, proč nepokračovat v přejezdu ještě dál a nedojet celý hřeben až do konce?  Zdena se přidává, že je také pro, a mně se taky ještě nechce domů.  Domlouváme se tedy na pokračování cesty, loučíme se s ostatními a vyrážíme po silnici ke stopě.  Po chvíli přijíždíme na červenou a po ní jedeme přes Nový dům do Zákoutí.  Tady musíme sundat lyže a po silnici dojít na Bernavu.  U chaty opět nastupujeme do stopy a pokračujeme přes Svahovou na Sluneční cestu.  Závěrečné stoupání na Lesnou již absolvujeme opět při čelovkách a je nekonečné.  V hotelu už na nás čekají Bandasky a Dejvina s Tomem, kteří si tu byli zalyžovat a svezou mě zpátky do Chomutova.  Loučím se s Atomem  a Zdenou, přeji jim příjemný zbytek cesty a vracím se zpět do Chomutova.

            Musím říct, že se letos  akce opravdu vydařila, sněhu bylo dost, lidí ještě víc, dokonce i sluníčko vykouklo.  Atom se Zdenou po dalších dvou dnech dokončili celý přejezd Krušných hor na Panenské v Nakléřovském průsmyku, takže jim musím touto cestou ještě jednou pogratulovat, protože to je hodnotný sportovní výkon.  Tak ahoj zase za rok, snad nám bude počasí opět přát.

                                   Jířa