Novoroční Ráchání

Broněk Bandas

 Asi týden před Silvestrem mně Luciferka Šimků (za svobodna Fischerů) pozvala na akci, která si rozhodně nezadá s bláznovstvím všech Horoklubáckých Drsoňů, Otvírání skal na kolech, Výběhů na Jedlák nebo Baltazar Cupů. David, který jí pojal za ženu, pravidelně na Nový rok chodí s kamarády smočit tělesnou schránku do rybníka a letos přenesl tuto akci do Chomutova. Jako místo činu vybral rybníček zvaný Hřebíkárna u vstupu do Bezručova údolí. Protože jsme jeli slavit Silvestra do vesničky nedaleko Slaného,  nijak zvlášť jsem s naší účastí na Ráchání nepočítal.

Prvního ledna jsme se vraceli do Chomutova až po dvanácté hodině – Deivina s Pepou Mezníkem šli přeci jen spát až v osm ráno. Ráchání mělo začít ve dvě hodiny, takže domů jsme jeli s tím, že sice pozdě, ale aspoň se pojedeme podívat k Hřebíkárně, že rádi potkáme pár lidí z Horoklubu, ale určitě nepolezem do té ledové vody. Pak zničehonic Deiva zalitovala, že si nestihneme zajet pro plavky, protože ONA by do té vody vlezla. Pak se ozval i Pepa, že kdyby měl plavky……. a potom se Šišky s Pepou začaly trumfovat, že jsem si připadal jak na mariáši : to stihnem……, vezmeme si všichni plavky….., rovnou tam přijedeme v plavkách….., oblečeme se jak k moři !!

Začala pro Šišky tak typická akce „kulový blesk“. Zvýšeným úsilím dieselového motoru jsme dorazili do Chomutova v půl druhé a převrátili náš i Deiviny byt naruby. Župánky, klobouky, tmavé brýle, plavky, nafukovací rukávky, horký čaj do termosky a honem do Bezručáku.

Za pět minut dvě se před evidentně překvapeným Davidem  a jeho kamarády vyhrnuly z auta výrazně letně oblečené Šišky doprovázené dvěmi džentlmeny v županech. Během pár minut čekání na další otužilce se nám začal mráz pěkně zakusovat do nechráněných částí těla a na břehu se začali shromažďovat náhodní kolemjdoucí v očekávání nějaké neobvyklé podívané. Chvíli po druhé hodině dorazil Letoš s Blahoušem a všichni se začali převlékat do plavek. Přestože teplota byla pod bodem mrazu, ve vzrušené atmosféře plné hecování, naše odhodlání nejít do vody začalo tát jako sníh na jaře. Když jsme viděli s jakou vervou a radostí se vrhají do vody ostatní, nedalo nám to, a šli jsme taky.

Mé další pocity se nedají ani vylíčit !!! Bylo to OPRAVDU osvěžující. Jen vody bylo málo a kdo se těšil na skok do vody, mohl být trochu zklamaný. Ale není třeba zoufat. Pro skoku chtivé by se příští rok mohlo udělat Ráchání třeba na Kamenčáku.

Broněk