NEVER MORE

Broněk Bandas

„No, jen počkej, až sem doleze Šiška, ta ti zase vysvětlí co to je 20 Monsters“, povídám Jířovi, když jsme seděli u kamenného mužika na vrcholu Skříně v Labáku a čekali až na nás naposledy mrkne očičko samospouště foťáku. Rukama s nateklýma bandaskama jsem pomalu balil lano a v duchu přemítal, na kolika vrcholech „Summitů Horoklubu“ už jsem si říkal : „Tenhle byl nejtěžší!“ 

Pro toho, kdo by náhodou nevěděl o jakých Summitech to vlastně píšu, krátce zopakuji historii téhle klubové soutěžky. Nápad na podobnou soutěž jsem měl v hlavě od podzimu 2008. Původně měla  vzniknout jen  Horoklubácká  verze horolezecké „soutěže“ Seven Summits a měla být víc určená pro širší klubovou základnu, ale krásných věží je v Česku hodně, takže se pod laskavým dohledem Jíři a Letoše postupně počet věží rozšířil na 20. Soutěž samotná s pravidly a vybranými vrcholy byla vyhlášená v květnu 2009 v Mantaně č.5 pod názvem „The Best  Summit Club“. Rok po vyhlášení soutěže si trofej tohoto výběrového klubu převzali Jířa, Letoš a Pája, kteří některé věže měli vylezené z dřívější doby a do zdolávání ostatních se vrhli s velikou vervou. Pouhé dva vrcholy do vybraných 20 chyběly Broňkovi a Šíše, asi třetinu vrcholů zdolali „mladí“ z kroužku mládeže Martin Jech a Tomáš Hyksa. Tolik na úvod a hurá do Labáku.

Zatímco v roce 2009 se Šíše a mně podařilo vylézt osmnáct „Summitů“, v letošním roce byly zbylé dva zakleté. Do sbírky nám chyběla Skříň v Labáku a Zvon v Jizerkách. Kromě počasí a mojí směnné práce jsme taky potřebovali podporu nějakého dobrého lezce, protože do jediného VIIa vedoucího na Skříň (dvojnásobným stavěním a ručkováním v zářezu k hodinám) se mi nechtělo a ostatní cesty byly v obtížnosti na samé horní hranici mého lezeckého umění. Léto přešlo, babí léto se letos nějak nekonalo a tak jsme na konci října odjeli s mládeží do Arca s tím, že už asi „Summity“ nebudou. Jenže po návratu se nějak oteplilo a v pátek 5.11. v poledne odjely kompletní rodiny Bandasek a Šťastných směr Labák. Plán byl jednoduchý. Auto necháme v Arnolticich u převaděče mobilního operátora, fofrem seběhneme pod Vojtěcha, kde si budou holky s dětmi hrát, Jířa vyvede nějakou cestu a my si to dáme za ním. Zpočátku šlo všechno podle plánu. V Děčíně se ale zatáhlo a začalo drobně poprchávat. Statečně jsme pokračovali dál, zaparkovali a vydali se pod Vojtěcha. Tady začal plán mít drobné trhlinky. Nějak se mi v paměti setřela  větší část cesty pod Vojtěcha a dlouhou dobu jsem Jířu podezíral, že jdeme nějaký tajný dálkový pochod. Po delší době jsme přeci jen poloviny rodin nechali v bivaku pod Vojtěchem a vyrazili pod Skříň. Dokonce si pamatuju, že Jířa říkal : „Tady za rohem.“ Bohužel pak taky říkal : „Minule to bylo o dost blíž!“, čímž mně zřejmě chtěl naznačit, že někdo Skříň kousek odstěhoval. Pak jsme viděli docela zajímavý úkaz. Údolím Labe se hnala clona deště, ale na nás ani nekáplo. To nás povzbudilo a po příchodu pod Skříň Jířa dokonce vesele konstatoval, že je údolní stěna mnohem sušší než obvykle,  můžeme lézt cestu Tulák po hvězdách a hned se navázal.

Prvních pár metrů lezl docela v pohodě, za postupové jištění mu posloužily dvě břízky rostoucí v cestě. Došel pod převísek hustě obalený zeleným slizem a bujně porostlý vřesem a pod ním traverzoval doleva. Nedalo mně to a žertoval jsem, že se asi stane předsedou qakerské sekce, že si má svázat pár vřesů smycí a zajistit se, ale jak jsem tak sršel vtipem, zapomněl jsem se pořádně dívat, kudy Jířa leze, což způsobilo, že mě později smích přešel. Jirka cvaknul první kruh a se slovy „Tady je to takový jemnější“ zmizel kdesi za oblinou, dolezl druhý kruh a začal mě dobírat. Dolezl jsem ke slizu a zjistil, že nějak nedrží. Několikrát jsem se pokoušel traverzovat, ale hrozně to klouzalo, cítil jsem, jak si sliz patlám do obličeje i do vlasů (no vážně, nekecám) a nabíhají mi bandasky. Seshora se na mě sypaly drobné kvítky vřesu a lepily se na sliz, takže jsem dolezl na římsu pod kruhem s parádním hřbitovním věnečkem na pleši a docela vyšťavený. Následovalo to „jemnější“ místo. Rajbasy jsem potrénoval na plotnách v Arcu, cítil jsem se dost jistý, ale v tomhle jemnějším místě jsem dlouho levitoval a hledal nepatrné chyty a důvěru v nohy. Samotný dolez k druhému kruhu už byl snažší a vrátila se mi dobrá nálada, ale cesta hodnocená jako VIIc ještě neskončila. Jirka odlezl do soustavy děr a odštěpů a cestou rozzuřil nějakého netopýra, který pak vytrvale nadával celou dobu co jsem stál na štandu a lezl za Jířou. Tahle část cesty byla chytů i stupů plná, bohužel mi tam tak nabíhaly bandasky, že jsem dolezl na vrchol opravdu z posledních sil. Podali jsme si s Jířou ruce a mě zase mrzelo, že jsem v době svých lezeckých začátků začal hned lézt na prvním a tím se de fakto připravil o možnost lézt na druhém těžší cesty za některým z těch lepších lezců, protože bych dnes byl v lezecké technice někde jinde.

Podle plánu teď měl jeden z nás slanit a dojít pro holky, ale naštěstí si Maruška pamatovala to „za rohem“ líp než Jířa a přesně ve chvíli, kdy jsme se na vrcholu fotili, dorazili naše holky s dětmi za námi. Než Jirka slanil tak Broník usnul v houpací síti a Šíša začala lézt. Poprvé jsem jí slyšel brblat když se jí nedařilo přebrat sliz  a ve vřesu najít tu „parádní špičku vpravo“, jak říkal Jířa. U prvního kruhu se taky zdržela a posteskla si, že na plotnách v Arcu to taky bylo jemný, ale daleko víc položený. Díval jsem se seshora jak se marně snaží najít jakýkoli chyt a trochu jí litoval a trochu cítil zadostiučinění. Přeci ta můra nepoleze líp než já! Pak přišla docela dlouhá hádka s netopýrem a  Šíša vylezla svůj 19 „Summit“. Pomalu a neznatelně se sešeřilo, ale já to pořád nějak neregistroval a tak jsem myslel, že ještě poleze Maruška. Naštěstí nejela lézt, protože než jsme se sbalili a vydali na zpáteční cestu, začalo se stmívat. Když jsme došli pod Vojtěcha, už byla slušná tma. Hrábnul jsem do vrchlíku batohu pro čelovku, ale ouvej – instruktore, instruktore, krémem na opalování si na cestu neposvítíš. S jedním Jířovo světlem jsme se vydali na parádní noční bojovku s dětmi za krkem a těžkými bágly na zádech. Broník ukazoval do hluboké tmy lesa a volal ouba, ouba, Fíla recitoval básničku a my se vraceli domů unavení, ale spokojení.

Někdo by kvůli jedné cestě do Labáku možná nejel, možná by namítl, že nějaký Summit přeci není tak důležitý. Ale co slabě hřející podzimní slunce. Závěje listí pod nohama. Vybarvené stromy. Rychlé stmívání. Tajemné zvuky lesa. Lezení s kamarádama. Stálo to za to? No jasně že jo!

Broněk