Na otočku do Alp

Deivi Šišovská

Sem tam čtu, jak někdo zdolal nějaký vrchol nad 5000m.n.m.  a  říkám si, že je opravdu kádr!!!  A smekám. A to zdaleka netuším, co to obnáší, není to jen chůze do kopce, je to také nesení těžkého báglu, řídký vzduch, spousta soustředění, znalost a odhad počasí, lezecké zkušenosti, boj se zimou, znalost terénu a případně záchrana svého partnera a mnohé jiné, ale nejvíce je zapotřebí vůle, odhodlání a odvaha.

     Jak říkám, klobouk dolů, neb my (Tomáš Bubeník, Honza Uner, Tomáš Ferenc z Ostrova, stejně jako Honza Krupička  a já ) vyrazili kolem osmé ráno v pátek 11.6. z údolí nad Pragräten am Grossvennediger, tedy z jihu na třetí nejvyšší horu Rakouska

Grossvennediger 3666m.n.m. a ještě toho dne překonali cca 1500 výškových metrů s krátkou přestávkou u chaty Johannishütte ve výšce 2121m.n.m., kde jsem si myslela, že už výšlap nebude tak zlý, ale opak byl pravdou. Sluníčko nás provázelo vytrvale po celý den, tedy se nám škvařila kůže a v úsecích se sněhovými poli jsme zapadávali ve sněhu po kolena a někdy i hlouběji , ale nakonec jsme po šesti hodinách chůze s občasnými přestávkami (jedení, pití, krémování, navlékání návleků, sledování svištů) dorazili na místo přenocování – chatu Defreggerhaus 2962 m.n.m, kde už byla skupinka čtyř českých kluků a chvíli po nás dorazila ještě tříčlenná parta z Brna- jeden kluk a dvě holky (což bylo záviděníhodné u některých z pánů).

      Tedy nás bylo 12 Čechů a nikdo další, tedy nebyl problém se spřátelit, užít si spolu závěr dne nad úžasným výhledem do doliny a vrcholky nad námi. Na druhý den nám zbývalo pro dosáhnutí vrcholu 700 výškových metrů, tudíž jsme se domluvili na budíček o třetí a odchod ve čtyři, kdy bude sníh ještě zmrzlý a případné trhliny pevné.

      Ostatním Čecháčkům se příliš nezamlouvalo, že bychom je tak brzy budili, ale po tom co se Honza Unger ujal opakování v případě pádu do trhliny, nejen že měl přihlížející, ale dokonce si postup záchrany pomocí kladky chtěli téměř všichni vyzkoušet a nakonec je Honza svou důvěryhodností zkušeného vůdce přesvědčil, že ve tři budou vstávat všichni a po osmé se ulehlo. Chvíli se povídalo, ale brzy si nás na chvíli vzal svět snů.

       Noc byla krátká, ale nedočkavost a touha po dobrodružství by nás stejně nenechala spát o mnoho déle, a tak jsem postupně vylézali ze spacích pytlů, snídali a překontrolovávali věci potřebné ke zdárnému zdolání vrcholu. Kolem čtvrt na pět bylo pár prvních lidí v kopci nad chatou a ostatní na sebe nenechali dlouho čekat a za chvíli jsme se před vstupem na ledovec navázali, nasadili mačky a opatrným těžkým krokem vyrazili směr vrchol. Který byl na dohled a přitom tak daleko a nechutně do kopce. Navíc začalo zle foukat a nás hnala předpoveď špatného počasí na dnešní odpoledne.

      Jak popsat pocit stání na vrcholu pod křížem? Nevím- snad báječný pocit z nevšedně strávených dnů, zasloužená odměna za hromadu dřiny, radost ze společné práce a pak ten rozhled, kdy má člověk další spousty vrcholků jako na dlani.

      Jenže všechno jednou končí, tedy i skvělé pocity kolem sedmé ráno na vrcholu Grossvennedigeru 3666m.n.m. Tedy ještě společné foto a mažeme úprkem dolu. Najednou se nám vrátila téměř zapomenutá lehkost do nohou a ještě toho dne jsme se střídavě potkávali na sestupu se skupinkou čtyř českých kluků či Brňáků (i proto, že každý volil trochu  jinou pěšinku). Jako bychom se znali již dávno a to k tomu pocitu stačilo jedno odpoledne a společné putování na vrchol a zpět.

     K autu jsme došli téměř z posledních sil s bolavýma nohama, kolem třetí, kdy jsme stihli shodit batohy, sundat boty, kluci se byli schladit v divoké ledovcové řece, což já už nestihla, neb jen co jsme naložili batohy – zahřmělo a z nebe se spustila dešťová pohroma. Naskákali jsme do auta a kolem projeli a mávli na rozloučenou  nejprve chlapecká parta a pak i Brňáci a stejně jako my jsme si řekli: jo, bylo fajn si ráno přivstat.

      Ranní ptáče dál doskáče!!! Tak si to pamatujte a užijte si léto. Deivi (Šiška)