Ledové dobrodružství - Grossarltall

Blahouš Kluc

22. 1. 2010 Pátek Člověk do poslední chvíle neví, kdo se zúčastní výletu na ledy do Alp. Nakonec vyrážíme sami s Letošem. Vlastně jsem rád. Považuju to za poslední výlet do hor na delší dobu a jako dar k nadcházejícím narozeninám. Směr údolí Grossarltall v okolí Bischofshoffen pod Salzburgem.

Pouzdro nadupaný cédéčkama si můžu zase schovat, když není adekvátní technika k přehrání. Jsem zodpovědný spolujezdec, a tak mluvím a vyprávím, aby se řidič nenudil a případně neusnul. Chvíle ticha zaplňuje deutsche radio.

Ha, támhle je nezaledované místo u obchoďáku. V podstatě u hlavní ulice po pivku pokládáme svá prosezená těla do spacáků.

23. 1. 2010 Sobota V 08.00h už vyrážíme do kopců a hledáme první ledopád Yoko, který se nachází po vstupu přes „starou vechtrovnu“ v zářezu mezi skalami. Stísněné prostředí nás moc neoslovuje a vyrážíme dál. Doprovází nás pohled do zamlženého údolí a my se sytíme sluncem. V blízkosti vsi se nachází další ledopád  Waldmandl (WI 3), a tak po kratším stoupání dosahujeme jeho úpatí. Led není zrovna ve formě a první 3 metry se prosazuje spíš zmrzlá tráva nad ledem. Letoš to přesto zkouší a pak se skokem vrací na zem. Jdeme o trochu níž, kde se strmí krásný kus ledu trojkové obtížnosti. Parťák první výšvih bez problémů vystoupá, traverzuje vpravo do původní cesty a tvoří před dalším výšvihem štand. Já nemám tak bojovou náladu, i když chuť je, a tak moje rozjímání ve stylu “hele sluníčko a ty sladký kravičky“ přerušuje první pád do lana po dvou vylezených metrech. Lano se příjemně natahuje a můj pád je spíš takový posezení do „peřiny“. Nakonec dolezu k prvolezci a nechám ho pokračovat dál, na hroty a motyky si potřebuju ještě zvyknout. Následuje 60-ti metrová délka, na rozkoukání dostačující. Scházíme strmým částečně zasněženým svahem (je zde méně sněhu jak v ČR) k batohům a užíváme pohody. Je poledne, tak si ve vsi vychutnáváme oběd. Domorodci na nás mávají, jako kdybychom zde žili. Jejich chování ve mně ještě povzbuzuje už tak kladný vztah k rakouským Alpám.

Pokračujeme dál a hledáme další lahůdky. Po delším hledání a kratší procházce nacházíme 200m Das Glühwürmchen( WI1-2) 130m, ale stav ledu je zoufalý a řádně prorostlý stromy. Přemisťujeme se k jinému Quicki (WI 3+) 130m, ze kterého ve střední části výrazně crčí voda. Už je na další hledání a lezení pozdě, a tak odhazuju batoh a chci si chvíli vychutnat tu ledovou krásu. Otočím se za Letošem a za mnou spadne kusanec ledu. Divíme se však, že led není v podstatě nikde dostatečně narostlý, když uvážíme v posledních dnech teplotu -10°C. Nevíme, jak se postavit k druhému dni, a tak odlehčeni od batohů jdeme na procházku údolím a hledáme další ledopády. Jedná se o krásné místo, kdy zimní atmosféru podtrhuje povoz koňmi a cinkání rolniček. Je mi tady dobře.

Přesouváme se už za stmívání do Bischofshoffenu, parkujeme u skokanského můstku a sledujeme dorostence, jak skáčou až 130-ti metrové skoky. Blázni. U operačního domu můstku nacházíme dřevěnou podlahu, na kterou bychom rádi ulehli v noci. Abychom býka nedráždili červenou barvou, tak se přesouváme asi kilometr daleko, kde v mrazu vaříme dobroty - párky, fazole s cibulí, čaj s rumem. V 20.00 h najezeni sedneme do auta a já si chci povídat. Letoš mi zkušeným pohybem horala ukáže, jak se kapuce péřovky dává při bivaku přes hlavu a za chvíli už spokojeně spí. A co s tím rumem?! Chvíli ho cucám, pak taky zavřu oči. V 22.00h sáhnu po spacáku, sundám boty. Letoš spí.

24. 1. 2010 Neděle V 01.00 h slyším, jak kamarád škrábe jinovatku na oknech a přejíždí k vyhlédnuté dřevěné podlaze. Já odmítám vstát. V 05.00 h se probouzím se ztuhlými nohami. Mráz umí své, tak je asi půl hodiny masíruju. V 08.00 h nazouvám botasky a jdu za Letošem, probouzím ho. Šetříme čas, a tak jíme cestou při hledání ledopádů v okolí města a mně úplně omrzají nohy. „To jsi první, komu omrzly nohy v autě“ komentuje Letoš. Ha ha, raději hledej, vtipálku. Nakonec se opět vracíme na původní parkoviště a nacházíme krásný, ale nedorostlý vodo-ledopád. Nálada je taková nějaká a rozhodujeme se jet ve směru domů a cestou ještě nalézt další kus.

To se nám nakonec daří u Pass Luegu, ale musíme přejít řeku a jít asi dva kilometry podél řeky ve stráni, kde hrozí pád. Fixní lana v nejtěžších místech bezpečně pomáhají. Jsme rádi, že jsme ještě něco nalezli, a tak s radostí vychutnáme pohyb v Gamsfall ( WI 1-2) 300m. Letoš leze první dvě délky, a pak mě natlačí do vedení ve 3. délce. Dochází lano a před posledním výrazným výšvihem vytvořím štand pomocí dvou stromků. Poslední délku jde parťák. Jak už to tak bývá u vícedélkových cest, dojde k nedorozumění, a pak Letoš je mnou téměř stažen ve výšvihu a já pro změnu lezu nejtěžší výšvih bez jištění.

Při zpáteční cestě k autu si Letoš vyzvedává nalezenou raketu na tenis na břehu řeky. Když se usadíme do auta, tak si uvědomíme, že jsme celý den nic nepili. Na zadním sedadle se mi perlí pivo. Odolávám dvě hodiny a pak si ho vítězoslavně na rozdíl od řidiče vychutnávám. V Německu nás před hranicemi s Čechami ještě zastavuje Policie, ale po kontrole “vyvoněného“ interiéru auta nás milosrdně pouští. V 21.00 h jsme doma. Díky za výlet kamaráde! Blahouš Smrtihlav