Labák – Ráj Xindlů

Jířa Šťastný

                Protože mládežnící, se kterými jezdím od loňska lézt do skal, ještě nebyli v Labáku, naplánoval jsem na konec srpna výjezd na pravý břeh.  Při procházení průvodce na Lezci objevuji nějaké nové cesty, které ve svém tištěném průvodci nemám.  Dopisuji si Borhák za borhákem a pak narážím na další nový kousek – Ráj xindlů.  Název mně docela zaujal, tak si čtu i diskuzi k této cestě, ve které se v příspěvku od Bídy dozvídám, že „xindl = lezec, který, ač nastupuje do cesty s 12 kruhy, je opásaný smycemi jako mexikánec nábojovými pásy, bez mága, ale s plnou hubou keců o obílených klouzavých chytech. Většinou pak nechá viset lano na rybu a zbytek party, co do té doby spolu se psy erodoval svah na nástupu, pokračuje v destruktivní činnosti směrem vzhůru“.   Musím říct, že tato definice mě docela naštvala.  Nejen proto, že také lezu se smyčkami, ale spíš proto, že vyborhákované cesty většinou vytáhne nějaký mladík, lezoucí do půl těla za jakéhokoliv počasí, jen s expreskami a pytlem magnézia na zadku.  Zbytek party, která leze za ním na rybu, pak tvoří většinou holky a nebo úplní začátečníci.  Alespoň tak jsem to já v Labáku většinou viděl.  Ale protože jsem tam už pár let nebyl, je možné, že se tam situace změnila a rád se nechám poučit.

Protože vím, že o víkendu jsou všechny vyborhákované cesty beznadějně obsazené, beru si v pátek volno a vyrážíme takticky v týdnu.  Na Belvederu máme sraz s Broňkem a Šiškou, kteří jedou svým autem.  Je týden po povodni a na okolních svazích jsou následky pořád patrné.  Scházíme s kočárky pod skály a po chvíli bloudění dorážíme pod Bašty.  Pod Ligou neregistrovaných už je nějaká skupina, tak zůstáváme pod Kruhem za kruhem.  Přichází další parta a zabírá Pánskou jízdu.  Přemýšlíme, co lehčího bychom si dali na rozlezení.  Další skupina doráží za chvíli a mladík s magnéziem nastupuje do Kruhu za kruhem.   Jdu se podívat, jestli jsou suché cesty okolo Hezkého Alfréda.   Spodek je kupodivu suchý (asi ten sliz spláchnuly vydatné deště), ale horní část vypadá pro změnu vlhká.  Vracím se tedy zpět k ostatním.  Parta, co lezla Ligu neregistrovaných, si mezitím stihla ze shora nacvakat lana i do vedlejších cest.  Sice je nemají v posledním jištění, ale to jim zřejmě vůbec nevadí.  Další parta, co lezla Kruh za kruhem, si cvakla druhé lano do Borháku za borhákem, také někam do horní poloviny.  Jak je vidět, nic se tu za tu dobu, co jsem tu nebyl, nezměnilo.  Ale že to tu bude takto vypadat i v týdnu, mě trochu překvapilo.  Jedna linie borháků ale zůstává pořád volná.  V průvodci zjišťuji, že je to cesta Podivnej pták VIIc.   A tak do ní nastupuji.  Prvních pár metrů je krásné lezení po krachličkách, od prvního borháku už ale pokračují jen pozitivní římsy a stěna začíná být docela převislá.  Nad druhým borhákem už mám pěkně natečeno a kruh, umístěný dost v pravo, se mi docela blbě cvaká.  Stejně jsem na tom i u dalšího borháku, jehož oblezení docela dlouho nechápu, ale nakonec to přeci jen vymýšlím.  U dalšího borháku už musím vyklepat, protože mám bandasky jak prase.   Ještě pár metrů a nechávám se spouštět z posledního borháku.  Na VIIc mi to přišlo docela dost těžký a hlavně vytrvalostní. 

                Jelikož žádná z dalších cest se zatím neuvolnila a ani to nevypadá, že by je některá z partiček chtěla opustit, přesouváme se pod Španělskou botu, kde znám dvě nádherné cesty.  Sice nejsou vyborhákované, ale je v nich dost kruhů pro bezpečné a krásné lezení.  Martin si nejdřív dává Arénu VIIc a potom i Zemi žen VIIIa, obě na OS.  Ostatní si je dávají postupně za ním.

Nakonec jsme si sice pěkně zalezli, ale nepříjemného pocitu z „xindlů“ v Labáku, se asi hned tak nezbavíme.

Jířa

PS:  Podivnej pták je v databázi na Lezci za VIIIa