Jezerka

Blahouš Kluc

15. 12. a 19. 12. 2010

Jednou za čas mi vyroste hřebínek a já hned uvědoměle hledám příležitost, abych ho zase srovnal do původní polohy. Tomu vždycky s chutí pomůže Letoš, a tak podle hesla „chceš-li srazit hřebínek, vydej se na Jezerky hřebínek“  se domluvíme v jedno zimní odpoledne. Účelem jsou sněžné radovánky na kopci Jezerka, kde se nachází mnoho skalních skvostů, které nabízí horské podmínky. Kolikrát dohrabat se pod vlastní nástup je za odměnu. Pomocí maček (pouze já) ve dvou délkách zdoláváme Poustevnický hřeben (v průvodci označen II) cestou Pravý jižní hřeben 2. Při vedení se střídáme a já si můžu užít jištění za stromy, brození ve sněhu, smýkání maček o namrzlou skálu. Odlezy od posledního jištění jsou taky slušný, jen se toho nezaleknout. Jsem vystaven rozhodnutí, zda očistit skálu a hledat chyt, nebo ponechat sníh a doufat, že ho použiju jako stup. Jsme promočení, ale spokojení, a tak se opět domlouváme na další výpad.

Další termín padne na neděli, protože máme zálusk na nejdelší hřeben na Jezerce a to Dlouhý hřeben  (IV) cestou Plotnová hřebenovka 2, která se vyznačuje už od počátku nepříjemným nástupem. Teplota se pohybuje bez problému pod nulou. Těžká lezecká místa se střídají s brozením ve sněhu po kolena. Dokonce jsem použil cepín, který se mi pořád doma podbízel, až jsem neodolal a přibalil ho do batohu. To je vždycky radosti, když hroty maček člověka udrží připíchnutého na skále a ochrání ho před pádem tři metry na polici. Pomalu se do mě vkrádá únava, ale je teprve kolem poledne. Vím, co mě čeká. Jde se dál. Probíjíme se lesem a navázáni překonáváme další Hřebenovku  na Spojené skále (III). Nejvíc však bojujeme s nánosem prašanového sněhu, který velice špatně nese. Konečně se dostáváme na jednodélkový hřeben 2-3 na masivu Jezerní stěna (XIII). Začátek, se kterým si poradí Letoš, je opět poměrně náročný, poté již obtíže pominou. Fotogenický je sestup po stupních na náhorní straně. Když hledám nejvhodnější výstupovou cestu před dalším masivem, tak se proti mně spikne příroda. Strhnout ze sebe sedák plný matroše a tři vrstvy oblečení je výkon hodný zkušených himalajistů. Odlehčen se lehkovážně vydávám do korýtka Skály nad Mufloní dolinou (XI), ve kterém ze sněhu prosvítá led. V levé ruce cepín, pravou zakládám jištění. S výstupem si hraju, nechci nic uspěchat a pomalu odhaluju krásné křivky skály, až se dostávám k sokolíku. Očistit skálu, zajistit se a posunout se o krok nahoru vyžaduje trpělivost, ale nakonec je korunována možností postupu do traverzu vlevo. Na několik metrů odvážné jištění za tenký stromeček a už se probíjím přes zasněžený svah, kdy se dle rady parťáka snažím správně zatěžovat sníh. Nakonec si na konci linie oddechnu a zvědavě mávám Letošovi, že může lézt. Ten bez větších problémů vylézá ke mně. Když se na něj dívám, tak si říkám, co jsem tam já hledal za problém. Nicméně je na světě nová cesta Cepínová levitace 4.

Mám toho jako buchet, přesto pokračujeme lesem k vrcholu Jezerky. Během dvou minut se posunu o pět metrů a zahrabán do sněhu nad pas křičím, jak vůl. Parťák se mi jen trpělivě směje. To si vždycky pak přeju, abych byl o dvacet kilo lehčí. Nakonec se dobojujeme přes závěrečný hřebínek k vrcholové knize. Výstup od úpatí prvního masivu k vrcholu nám trval od 09.00 – 15.15 hod. Kolem nás jsou krásný výhledy na zasněžený kopce Krušných hor – Jedlák, Jánský vrch a jiné. Prostě nádhera. Pak už následuje jen hodinový sestup, který si zpestřuju několika vozembouchy.

Výpady na Jezerku splnily účel, pěkně mě vyfackovaly a srazily hřebínek. Nebo naopak?