Frankenjura

Jířa Šťastný

(10. – 11.7.2010)

            Tropické teploty, panující v našich končinách již celý týden, mě vedou k myšlence, že tentokrát nepojedeme na víkend na písek, kde bychom se asi upekli, ale zkusíme se schovat někde ve stínu lesa v Juře.  Je to už dvacet let, co jsme zde byli poprvé, a nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsme v roce 1990 poprvé přejížděli naše západní hranice. 

            Dnes už jen nostalgicky zavzpomínám při přejezdu nestřeženého hraničního přechodu na Pomezí a po pár hodinách jízdy parkujeme v obci Hartenstein, odkud to má být podle průvodce ke skalám pár minut chůze.  Překládám Martinovi přístup (za vesnicí odbočit na polní cestu, po vstupu do lesa asi 50 m ke skalám), dávám mu průvodce do ruky a očekávám, že nás tam dovede.  S pomocí nové buzoly, kterou vyhrál v soutěži „Hore zdar“, to prý nebude problém.  Stanovuje azimut a chystá se vyrazit napříč vesnicí.  To však odmítám a navrhuji jít podle popisu.  Vyrážíme tedy po silnici ven z vesnice a první cestou míříme do lesa.  Žádné skály ale na dohled nejsou.  Vracíme se tedy zpět na silnici a pokračujeme po ní k dalšímu lesu.  Je ukrutné vedro a Tom s Luckou jdou kousek za námi.  Martin po vstupu do lesa shazuje ze zad batoh, na kterém má pověšenou novou buzolu, a se slovy, že se jde zatím podívat, kde jsou ty skály, mizí za nedalekým horizontem.  Po chvíli přichází Lucka s Tomem, sedají si vedle mě, vytahujeme svačinu a čekáme, až se Martin vrátí.  Svačina už je dávno dojedená a Martin pořád nikde.  Zkouším křičet do lesa, ale nikdo se neozývá.  Vyrážím na lehko dál po silnici, protože si myslím, že skály jsou až kousek dál.  Po pár minutách chůze jsem opravdu u nich.  Vracím se zpět k Tomovi a Lucce a posílám je zatím lézt.  Já raději počkám tady, až se Martin vrátí, a nebo ozve telefonem.  Teda pokud ho má s sebou, protože jestli se stratil bez telefonu, tak je to pěkný průšvih.  Určitě totiž zapomněl název vesnice, kde parkujeme, a při jeho jazykových schopnostech to nebude mít rozhodně jednoduché.  Naštěstí mi po další čtvrthodině čekání zvoní telefon a je to opravdu Martin.  Udýchaným hlasem mi sděluje, že se ztratil a vůbec netuší, kde je.  Radím mu, ať zkusí dojít do nejbližší vesnice a odtud zavolá, kde je, protože jinak ho nemám šanci najít.  Po několika dalších minutách mi zase zvoní telefon a opět volá Martin, že je v obci Vorra.  Domlouváme se, že počká na nějakém zřetelném místě, já se vrátím pro auto a zajedu pro něj.  Schovávám batohy do křoví a jdu zpátky k autu.  Do navigace zadávám obec Vorra a dozvídám se, že je to odsud přes 7 km.  Sjíždím až dolů k řece, kde na autobusové zastávce čeká Martin.  Cestou zpátky slyším několikrát „jé, tady jsem byl, ale šel jsem na druhou stranu“.  Zastavujeme u lesa, kde máme schované batohy, a pak pokračujeme ještě kousek dál ke skalám, kde se mezitím uvolnilo parkovací místo.  Zatímco někteří už mají v poledne vylezeno, my teprve přicházíme.  Oblast se jmenuje Hartensteiner Wand a díky stromům a orientaci na sever je zde i v tomto parném počasí příjemný chládek.  Asi proto je tu také tolik lidí, takže většina nejhezčích cest je obsazená.  Ještě chvíli se rozkoukáváme, ale pak už nastupujeme do prvních šestek v levé části stěny.  Postupně se přesouváme vpravo, kde se uvolňují hvězdičkové cesty.  Nakonec nám zůstává cesta Donnerwetter za 7 s mohutným výlezovým převisem, který dokonale prověřuje mojí i Martinovu vytrvalost.  Pak už balíme věci a odjíždíme pryč.  Cestou ještě zastavujeme u potoka, jehož chladná voda nás příjemně osvěžuje.  Přemýšlím, že budeme spát v altánu u Weissensteinů, ale míjím ho a tak nakonec nocujeme spolu s Poláky na parkovišti přímo u této oblasti.  Obloha je zcela jasná, takže deště se dnes rozhodně bát nemusíme.

            Po snídani rychle vyrážíme ke skále, kde je zatím i na sluníčku příjemná teplota.  Na rozlezení si dáváme poslední cestu vpravo za šest, která není moc převislá.  Po jejím dolezení ale už začíná sluníčko nepříjemně pálit, a tak jdeme raději lézt do levé části stěny, kde přelézáme několik šestek a sedmmínusek.  Pak už začíná být i ve stínu horko a tak balíme a přejíždíme do oblasti Langer Berg Wand, která je schovaná v lese a orientovaná na sever, takže je zde příjemná teplota.  Vybírám si dvě nejhezčí cesty, obě za 7+, a dávám je na OS, z čehož mám radost a nic dalšího již nelezu.  Martin je druhým pokusem dává na RP a už také nechce lézt, takže balíme a jedeme zpátky domů. 

            Klukům se na vápně docela líbilo, ale písek je písek, takže do Jury asi hned tak zase nepojedeme, ale v tom horku to vůbec nebyla špatná volba.

                                                                                                          Jířa

PS:  Akce se zúčastnili:  Jířa Šťastný, Martin Jech, Tom Hyksa a Lucka Lamparová

Frankenjura (10. – 11.7.2010)

      Tropické teploty, panující v našich končinách již celý týden, mě vedou k myšlence, že tentokrát nepojedeme na víkend na písek, kde bychom se asi upekli, ale zkusíme se schovat někde ve stínu lesa v Juře.  Je to už dvacet let, co jsme zde byli poprvé, a nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy jsme v roce 1990 poprvé přejížděli naše západní hranice. 

      Dnes už jen nostalgicky zavzpomínám při přejezdu nestřeženého hraničního přechodu na Pomezí a po pár hodinách jízdy parkujeme v obci Hartenstein, odkud to má být podle průvodce ke skalám pár minut chůze.  Překládám Martinovi přístup (za vesnicí odbočit na polní cestu, po vstupu do lesa asi 50 m ke skalám), dávám mu průvodce do ruky a očekávám, že nás tam dovede.  S pomocí nové buzoly, kterou vyhrál v soutěži „Hore zdar“, to prý nebude problém.  Stanovuje azimut a chystá se vyrazit napříč vesnicí.  To však odmítám a navrhuji jít podle popisu.  Vyrážíme tedy po silnici ven z vesnice a první cestou míříme do lesa.  Žádné skály ale na dohled nejsou.  Vracíme se tedy zpět na silnici a pokračujeme po ní k dalšímu lesu.  Je ukrutné vedro a Tom s Luckou jdou kousek za námi.  Martin po vstupu do lesa shazuje ze zad batoh, na kterém má pověšenou novou buzolu, a se slovy, že se jde zatím podívat, kde jsou ty skály, mizí za nedalekým horizontem.  Po chvíli přichází Lucka s Tomem, sedají si vedle mě, vytahujeme svačinu a čekáme, až se Martin vrátí.  Svačina už je dávno dojedená a Martin pořád nikde.  Zkouším křičet do lesa, ale nikdo se neozývá.  Vyrážím na lehko dál po silnici, protože si myslím, že skály jsou až kousek dál.  Po pár minutách chůze jsem opravdu u nich.  Vracím se zpět k Tomovi a Lucce a posílám je zatím lézt.  Já raději počkám tady, až se Martin vrátí, a nebo ozve telefonem.  Teda pokud ho má s sebou, protože jestli se ztratil bez telefonu, tak je to pěkný průšvih.  Určitě totiž zapomněl název vesnice, kde parkujeme, a při jeho jazykových schopnostech to nebude mít rozhodně jednoduché.  Naštěstí mi po další čtvrthodině čekání zvoní telefon a je to opravdu Martin.  Udýchaným hlasem mi sděluje, že se ztratil a vůbec netuší, kde je.  Radím mu, ať zkusí dojít do nejbližší vesnice a odtud zavolá, kde je, protože jinak ho nemám šanci najít.  Po několika dalších minutách mi zase zvoní telefon a opět volá Martin, že je v obci Vorra.  Domlouváme se, že počká na nějakém zřetelném místě, já se vrátím pro auto a zajedu pro něj.  Schovávám batohy do křoví a jdu zpátky k autu.  Do navigace zadávám obec Vorra a dozvídám se, že je to odsud přes 7 km.  Sjíždím až dolů k řece, kde na autobusové zastávce čeká Martin.  Cestou zpátky slyším několikrát „jé, tady jsem byl, ale šel jsem na druhou stranu“.  Zastavujeme u lesa, kde máme schované batohy, a pak pokračujeme ještě kousek dál ke skalám, kde se mezitím uvolnilo parkovací místo.  Zatímco někteří už mají v poledne vylezeno, my teprve přicházíme.  Oblast se jmenuje Hartensteiner Wand a díky stromům a orientaci na sever je zde i v tomto parném počasí příjemný chládek.  Asi proto je tu také tolik lidí, takže většina nejhezčích cest je obsazená.  Ještě chvíli se rozkoukáváme, ale pak už nastupujeme do prvních šestek v levé části stěny.  Postupně se přesouváme vpravo, kde se uvolňují hvězdičkové cesty.  Nakonec nám zůstává cesta Donnerwetter za 7 s mohutným výlezovým převisem, který dokonale prověřuje mojí i Martinovu vytrvalost.  Pak už balíme věci a odjíždíme pryč.  Cestou ještě zastavujeme u potoka, jehož chladná voda nás příjemně osvěžuje.  Přemýšlím, že budeme spát v altánu u Weissensteinů, ale míjím ho a tak nakonec nocujeme spolu s Poláky na parkovišti přímo u této oblasti.  Obloha je zcela jasná, takže deště se dnes rozhodně bát nemusíme.

      Po snídani rychle vyrážíme ke skále, kde je zatím i na sluníčku příjemná teplota.  Na rozlezení si dáváme poslední cestu vpravo za šest, která není moc převislá.  Po jejím dolezení ale už začíná sluníčko nepříjemně pálit, a tak jdeme raději lézt do levé části stěny, kde přelézáme několik šestek a sedmmínusek.  Pak už začíná být i ve stínu horko, a tak balíme a přejíždíme do oblasti Langer Berg Wand, která je schovaná v lese a orientovaná na sever, takže je zde příjemná teplota.  Vybírám si dvě nejhezčí cesty, obě za 7+, a dávám je na OS, z čehož mám radost a nic dalšího již nelezu.  Martin je druhým pokusem dává na RP a už také nechce lézt, takže balíme a jedeme zpátky domů. 

      Klukům se na vápně docela líbilo, ale písek je písek, takže do Jury asi hned tak zase nepojedeme, ale v tom horku to vůbec nebyla špatná volba.

                                                     Jířa

PS:  Akce se zúčastnili:  Jířa Šťastný, Martin Jech, Tom Hyksa a Lucka Lamparová