Dachstein 2010 aneb Horolezecký tabor mládeže ČHS

Martin Jech

3. -10. 9. 2010                                                                                                  

V den, kdy mi přišel mail ohledně soustředění ČHS na Dachsteině, jsem se dostal do jednoduše řešitelného, ale zároveň složitého problému. Jet, či nejet. Normálně by zde nevznikl žádný problém, zabalil bych se a jel, ale problém tu byl v tom, že jsem 1.9.2010 nastupoval do prvního ročníku 6-ti letého Gymnázia. Všichni mě upozorňovali, ať nejezdím, že to nedoženu a že by to udělal jen blázen. Po důkladném rozmyšlení jsem se ale nakonec přihlásil. S tím vznikl další problém srazu v Brně v sobotu 4.9. v 8:00 před hotelem Grand. Našel jsem si vlak s tím, že z Jirkova vyjedu v osm hodin večer a s přestupem v Praze bych byl v Brně ve čtyři hodiny ráno a potom pouze 4 hodiny počkal před hotelem. Čas plynul a už tu bylo září. Měsíc, kdy jsem musel nastoupit do nové školy, která bohužel přes prázdniny nespadla. Programem soustředění bylo lezení odjištěných cest v letních horách, výstup na Hoher Dachstein a také výstup a sestup na horskou chatu Adamek. Musím uznat, že na ten týden v horách je toho potřeba opravdu hodně. Lano tam, cepín sem, frendy nebrat. No zkrátka, ač jsem se snažil redukovat váhu, dostal jsem se na konečný výsledek 25kg. A teď doprava do Brna. Můj plán nočního vlaku byl zamítnut a byl hledán plán nový. Po nějaké době jsem konečně našel možné řešení. V pátek  13:25 vyjet z Jirkova busem. V Praze přesednout v 16:00 na Student Agency a před sedmou být v Brně. Přespat na jedné brněnské ubytovně asi 500m od Grandu a ráno se pouze srazit s ostatními u Grandu. Skvělý plán, ale minulý rok jet autem s Tomym a dojet na čas bylo pohodlnější. První dva dny školy utekly jak voda a už zde byl den odjezdu. Po čtyřech hodinách učení běžím domů, najím se, vykoupu, nahazuji na záda tu těžkou krysu a ťapám na autobus. Na Florenci malinko zmatek, do jakého autobusu nastoupit, ale za chvilku už sedím v pohodlném sedadle. Podle plánu jsem byl v sedm hodin v Brně a podle mapy hledám cestu na ubytovnu. Bez problému ubytovnu nacházím a po zjištění, jak to tu vypadá, radši zapadnu na pokoj, zamknu s klíčem v zámku. Nevycházím ani na záchod (skvělé bylo okno, co nevedlo do ulice a dalo se používat na více věcí, než je dívání se a větrání) a už se nemůžu dočkat, až odsud vypadnu.V osm zalehám a snažím se co nejdřív usnout. V pět se vzbouzím, a protože již neusnu, vstávám, oblékám se a opatrně vyklouznu z ubytovny. Nyní mě čekalo 2,5 hodiny před Grandem. Po příchodu instruktorů a ostatních mládežníků nasedáváme do aut a ujíždíme 500km do Ramsau. Na parkoviště dorážíme ve tři hodiny odpoledne a teď nás čeká 15km do dálky a 1400m do výšky s těžkými batohy. Nikdo nelituje toho, že má hůlky. Nekonečnými křovinami se dostáváme do nekonečné suti a následně do nekonečného sněhu. Výšlap na chatu nám trval 4,5 hodiny, někomu déle, ale byl to nářez. Na chatě obsluhovala Češka a dva Rakušáci, kteří časté fráze uměli česky. Šest dní lezení, každodenní marmelády k snídani a němčiny uteklo jak voda. Vystoupili jsme na Hoher Dachstein, podle plánu lezli vícedélkové sportovní cesty a pochopitelně metodika z lanových technik a zdravovědy nemohla chybět. Na chatě byla pouze studená voda a po uvážení jsem uvážil, že to nemám zapotřebí a týden bez mytí klidně vydržím. Velmi neobvyklé byl také sníh po kolena chvilku po konci léta, který se nad 2000 m.n.m. drží celoročně. Bylo jen otázkou času, kdy přijde den odjezdu a už tu byl. Všichni byli zabalení, nasnídaní a připravení vyrazit. Sestup byl o poznání rychlejší, ale zato bolestivější a nekonečnější. Při procházení kolem jezer se mi vybavuje Jířova věta o nekonečnosti jezer a udýchaně přikyvuji. Na parkovišti jsme byli po třech hodinách. Po dalších pěti v Brně a zde začíná daší zajímavá kapitola tohoto příběhu. Návrat domů. Nečekejte podobný příběh, jako byl ten Blahoušův, ale nepříjemný byl také. Již z minulého týdne jsem měl zakoupenou jízdenku z Brna do Prahy na 19:00. S půlhodinovou rezervou již sedím na autobusovém nádraží v Brně a čekám na autobus. Konečně sedím v buse, sleduji s rozbitými sluchátky nějaký odpadkový film a ke konci si povídám s Američanem na sousedním sedadle. Z Prahy mě má vyzvědnout sestry přítel, který je v Praze v kině. Když mu napíšu, v kolik budu v Praze, nedostává se mi odpověd ani doručenka. Volám radši mamce, zda ví něco víc a od té se dozvídám, že mu nemám volat, prý mu padne baterka. Zkouším mu volat a ani nevyzvání, takže mu padla. V tu chvíli padla baterka i mně a najednou se cítím jako debil. Po příjezdu na Florenc obíhám okolo parkoviště. Nic. Moje díra na zadku kalhot, kterou jsem si udělal při slézání jednoho pahorku, se zvětšila na rozměr asi 10x20 cm a díky ní na mě ostatní v hale koukají dost divně. Vcelku mi to bylo jedno. Hledal jsem telefonní automat, abych zavolal alespoň mamce a optal se jí, kde na mě má sestry přítel čekat. Automat nefunguje. Už bylo 21:45, a tak se na Florenci scházejí divní lidé od bezdomovců až po .... . Pro jistotu si vytahuji cepín a už se cítím mnohem lépe. Teď po mně bohužel kouká divně i chlapík z ochranky. Už mě napadá pouze čekat a snažím se vymyslet něco dokonalýho a v tu chvíli se otevřou dveře a vejde sestry přítel. Nakládá mě i s batohem do auta a už za doprovodu nových vtipů z Brna valíme do Jirkova. Ve 23:00 jsem doma, rychle zalehávám a ráno zas do Labských pískovců a po víkendu zas do školy, kde jsem týdenní absencí naštěstí nic nezameškal.

Hold vápno je dobrý materiál, ale písek je písek.

Tohoto soustředění jsem se zúčastnil díky dotaci, kterou poskytlo město Chomutov, kterému bych touto cestou rád poděkoval.