Bolavý komín aneb klasika pod kůží

Milan "Svinčo" Svinařík

Od okamžiku zrodu myšlenky k jejímu zrealizování uteče mnohdy spousta vody. Nejinak to bylo i v případě nápadu, zalézt si v dobovém oblečení a vybavení 30. let minulého století.  Když jsme se před lety toulali ve skalách na Vlčinci, narazili jsme na nádherný komín vedoucí na Zubatou věž. Od pohledu ukázková klasická dřípárna. Bláža, tou dobou ještě horolezecký novic, se pro něj nadchnul a rezervoval si ho, že si ho vyleze, až přijde čas.  Nerozmlouval jsem mu to, i když mi bylo hned jasné, že ta deset metrů vysoká škvíra nepůjde zajistit a že to bude boj o každý centimetr. Již tehdy mě napadlo, že takovouhle klasiku by to chtělo vylézt po staru, s konopákem a v pumpkách, aby byla větší legrace.

Od té doby stihlo listí z buků na Vlčinci už dvakrát opadat, než jsme vrátili proměnit svá slova (byť nevyřčená) v činy. Jedné soboty na sklonku babího léta se prodíráme s Blážou a Květuškou strmými svahy Vlčince k úpatí skal, vystrojeni do pumpek, vlněných svetrů, čepic a klobouků. V batohu si neseme mimo jiné i dobové rekvizity - konopné lano, jednu smyčku a jednu hasičskou karabinu. Máme štěstí na počasí. Po dlouhé době je hezky slunečno, jak se na babí léto sluší a patří. Les v prozářeném podzimní hávu tvoří nádhernou kulisu k našemu dnešnímu historickému vystoupení. Značné převýšení, které jsme museli překonat při nástupu k úpatí komína, nám dalo pěkně zabrat, a když už jsme tak pěkně rozehřátí, jdeme rovnou na věc, respektive do komína. Pro formu a efekt se navazuji dračí smyčkou na konopné lano a bez okokolků zalézám do útrob komína. Je široký, nebo spíše úzký tak, že se do něj akorát vejdu. Tak nějak intuitivně se začínám dřít vzhůru vzpíraje proti sobě kolena, paty, lokty a záda. Hned po prvních tempech jsem si musel přiznat, že ty pumpky nebyl dobrý nápad. Jsou tenké a hrubozrnná žula mi svými krystaly rozdírá kolena. Avšak ani lokty chráněné tlustým svetrem a plátěnou bundou na tom nejsou o mo lépe. Připadám si jako ve struhadle a nechci domýšlet, jak bych vypadal, kdybych projel tím struhadlem dolů na dno. A tak se příčím ze všech sil, funím, chrchlám, nadávám a sunu se kousek po kousku výš a výš. Pomalu, namáhavě ale jistě! V dolní části komína šly alespoň vzpříčit pohory napodél, což bylo dobré, ale  výše se komín rozšířil a bylo po výhodě. Když mi začaly docházet síly, napadlo mě dát si ruku před hrudník, díky čemuž jsem se v komíně zaklínil a mohl jakž takž i s plandajícími nohami odpočívat. Své naděje a další postup jsem upínal k malé plošině v komíně, vytvořené napadaným bordelem, asi  dva metry pod vrcholem. Dolezl jsem na ní z posledních sil a dlouze vydýchával předešlé útrapy a sbíral síly do posledních metrů. Koukám na vklíněný kámen nade mnou jak uzavírá cestu k vrcholu a v duchu si říkám, že ho musím oblézt ze severní strany, aby měl výstup kontinuitu, čímž si situaci dobrovolně komplikuji. A tak se již širším, avšak neméně bolavým komínem, deru z posledních sil za sluncem. Proklínám zamechované chyty a drolivé spárky ve výlezu, křečovitě objímám vklíněný kámen a nohama napřed se nořím z útrob komína na prosluněný vrchol.  Zcela vyčerpán ležím na vrcholu věže opřený o balvan, sbírám síly a přemýšlím o tom, jaké to mám někdy opravdu pitomé nápady. Když jsem se chtěl po chvíli zvednout, zjistil jsem, že mám nohy tak namožené, že neudělám ani dřep. Tak jsem se došoupal po zadku k okraji komína, coby štand jsem omotal hrot a tiše hlesnul do tmy komína: „Pojď!“ Do výstupu se s plnou vervou pustil Bláža, a protože jsem mu nepůjčil svou historickou větrovku, rozedral si v komíně svou sváteční košili, což mi náležitě posléze vyčetl. Bojoval stejně jako já, o každý centimetr a bezelstně se při tom zubil, ostatně jako vždycky. Byl-li to úsměv nebo škleb, nevím. Každopádně jsem byl rád, že nespadnul, protože to konopné lano přes hranu komína by jeho váhu asi uneslo jen stěží. Naopak u Květušky tenhle problém odpadá. Lano nepřetrhne, i kdyby chtěla. Přiznám se, že jsem jí z této raubírny předem v duchu odepsal, ale o to bylo větší moje překvapení, když si sama řekla o lano, že to chce taky zkusit. Díky své štíhlé linii prošla dolní částí komína nečekaně hladce, avšak výlezová partie jí naměřila útrap stejným dílem jako nám. Ale i ona nakonec stanula na vrcholu bez pádu. Všichni jsme si svorně odnesli jako suvenýr nějakou tu díru ve svršcích, pár šrámů a namožený tělo. Celkem bez nadsázky jsme mohli prohlásit, že se nám „klasika“ zaryla hluboko pod kůži. Kromě odřenin to dokazuje i Blážovo euforické povykování, že je to nová dimenze, a že už jinak než na klasiku lézt nechce. Pravdou je, že určité kouzlo to má. Řekl bych, kouzlo jednoduchosti. K dispozici je pouze lanol, vlastní schopnosti, a tomu odpovídající výběr výstupů v duchu: „Jdu jen na to, na co mám.“ Člověk se při tom nerozptyluje vymoženostmi dnešní doby.

S těmito úvahami jsme se po zbytek dne toulali po skalním městě a vylezli ještě na Podzimní věž, Bránu, masív Moa a věžičku Velflík. Nicméně všechny tyto výstupy byly ve srovnání s „Bolavým komínem“ už jen procházkou růžovým sadem a příjemnou tečkou za naším „retro“ výletem. Tedy pominu-li skvělou večeři v nedalekém hostinci Na Rafandě, kde jsme pro jistotu servírce vysvětlili, že nejsme houmlesáci, ale nýbrž horolezci v historickém převleku.

LdS