Vysoké Tatry - Bivak na Jehněčím štítu

Blahouš Kluc

Červen 2009

"Allein im Gebirge?! Es ist nicht gut". Nevěřícně se střídavě na mě a na můj batoh dívá cizinka. Porozhlédnu se po okolí lanovky Lomnického štítu. Spousta křičících, svačících a pobíhajících lidí v letních botičkách. Támhle ten kluk v nových hadrech od North face vyleze na žudr a křičí: "Já jsem horolezec". S úsměvem paní odpovídám: "Wir können polemisieren". Žvýkám dál tyčinku a potápím se do myšlenek, které krouží kolem posledních dvou dní.

Otevřou se dveře TEZ a vstupuju do "mého" světa v Tatranské lomnici. Pomalu si zvykám na batoh na zádech, když šlapu do Kopského sedla. Procházím Bialou vodu a chci pokračovat na rozcestí po žluté značce. Po pětseti metrech narazím v rozmoklém bahně na stopu, která vypadá jako ta medvědí, a tak se vzdávám vyhlídky na hru na schovávanou s míšou a utíkám na rozcestí, odkud již nerušeně dorážím na Brnčálu. Jsem unavený, tak si nabídnu polívku a pak se uvidí. Času dost. Po hodinovém odpočinku a příjemném rozhovoru se slovenskou rodinkou balím saky paky. Záda bolí, ale cíl je jasný. Udýchaný měřím očima hřeben od Kopského sedla po vrchol Jahňacího štítu. Jsem tu široko daleko sám a po těle mám příjemné mrazení. Sleduju nevýraznou cestičku v kosodřevině, až se dostávám na začátek hřebínku. Po levé ruce mám strž až do pekla, snad jen zázrakem mě vítr neshodí přes hranu.

Gradující vítr si nepřipouštím a stoupám již po skalnatém hřebenu. Hůlky jsou drahnou chvíli na batohu, když narazím na cestu označenou mužíky. A tak je následuju v domnění, že mě "chlapáčci" dovedou až na vrchol. Sice mi přijde divné, že se vzdaluju hřebeni, ale stěna je tak rozhlehlá a v hlavě mi zní slova Párka: "Není možný přejít každou věžičku na hřebeni", že tomu nevěnuju pozornost. Ze snění mě probouzí až desetimetrový sněžný splaz, který překonávám, narozdíl od předešlého, čelem ke stráni a s kamenem místo cepínu v ruce. Radši se ani nedívat do hloubky pod sebou. Ještě chvíli jdu po "cestě" a zjišťuju, že si ze mě udělal někdo dobrý den. Jsem uprostřed stěny a cesta nikde.  Stěna míří na sever,  a tak není problém najít police se sněhem, rampouchy a mokrou trávu. Spousta zvětralé skály a žlutého mechu. Prostě svět jedna báseň. Návrat je riskantní, do kopce to jde líp jak dolů, slanění nesmyslné. A tak se v tom pestrém moři pohybuju, jak to jde. Kde se vzalo, tu se vzalo několik (subjektivně řečeno) trojkových úseků, které jsou sice krátké, ale s expozicí pod zadnicí dokáží okořenit každý výstup. Zastavuje mě jen jedno místo. Nad hlavou převislá skála a po levé ruce zaledovaný žlab. Po pravé straně se nachází zasněžená šikmá římsa tak na šířku mé boty. Kurňa, co s tím?! Zkouším žlab, ale led mě nepouští dál. Převis bez chytů je pro mě neprůstupný. Připadám si jak ve hře "Člověče, nezlob se", kdy je má figurka obklíčena ze všech stran figurkami nepřátel a ti se mi šklebí do obličeje. Krok po kroku se sunu po římsičce a konečky prstů se přidržuju malých nerovností skály. V tuto chvíli se snad část mého já stává skálou, jak se snažím vžít do každého záhybu kamene. Uff, sice krátký, ale děsivý úsek mám za sebou. Další lezení je opravdu pestré, kolikrát je trs trávy jistější chyt jak skalní výčnělek. Konečně dosahuju vrcholu.

Všude kolem mě se nachází zasněžené vrcholky. Do setmění mám tak čtyři hodiny,  ale další postup po linii hlavního hřebene z důvodu sněhu vzdávám. Uvelebuju se  za kámen s výhledem na ty krasavce přede mnou, vařím čaj, chroupu sušenky. Jakékoliv euforické pocity se nedostavují, zato únava se ke mně plíží po špičkách. Najdu bivakové místo na vrcholu, půl plochy je hlína a část té skalnaté je šikmá. Snažím se z kamenů vytvořit ohrádku, protože to vypadá na pěkný vítr. Bohužel se nemýlím, po dvou hodinách spánku do mého žďaráku vítr buší jako pominutý. Noc strávím ve stavu něco mezi upadáním do krátkého bezvědomí a rozcvičky v tísnivém prostoru spacáku, abych se alespoň trochu zahřál. Holt letní spacák není to pravé ořechové, přeci jen včerejší noc ještě sněžilo. Ve čtyři ráno, když už je vidět na cestu, tak začnu hlemýždím tempem sestupovat. Hlavně neudělat chybu. Najednou se ohlédnu za frkáním, kterým mě zdraví stádo kamzíků. Krásný dotyk přátel. Přehoupnu se přes sedlo do Červené doliny a při sestupu nepohrdnu řetězy. Vítr se utišuje a začíná mi být tepleji. Následný strmý úsek je pokryt sněhem. Vykopávám do zledovatělého sněhu stupy, ale najednou podkluzuju. Daří se mi patami zabrzdit tak akorát, abych se neodporoučel do doliny. To by byly titulky v novinách "Čech opět přecenil své síly". Dostávám se na položenější sníh, sestup už je bezpečný.  Pokračuju jen pomalu, ale užívám si svítání, i když toho moc slunce nepředvádí. Po zdlouhavé sestupovce  přicházím k Brnčále, kde na mě čeká lavička ohřátá ranním sluníčkem a voda z vodovodu, kterou se trochu omývám. Chuť k dalšímu postupu v sobě nenacházím. Po polívce upadám na půl hoďky do spásného spánku, ale probouzím se jako nový člověk, který může dál pokračovat ve své pouti.... .

                                                                                                          Blahouš Smrtihlav