Tak vás všechny zdravím, Pepíno

Pepíno Kotyk

            Chci se s vámi podělit za těchto krásných teplých dnů o pár zážitků z uplynulé zimy. S kamarády z Jablonce jsme se po jejich dlouhodobé abstinenci pobytu v Tatrách chtěli pochlapit a zažít to pravé ořechové.

            Na tuto cestu jsem se vydal s Danem (Dan Jizba), Honzou (Jan Čepelík) a Alešem. Do Tater se vydáváme 25. 1. 2009 a vystupujeme ráno z vlaku ve Štrbě. Poté pokračujeme do Tatranské Poljanky a na Slezký dům.

            Dali jsme si za cíl po celou dobu pobytu bivakovat ve stanech. Co se týče akcí, tak jsme měli v plánu výstup Krčnářským žlebem, pokusit se o Gerlachovský štít a nějaké to ledové lezení.

            Přijeli jsme za krásného počasí, avšak sněhu moc nebylo. V horních partiích to byl dost přemrzlý firn. To však nebránilo tomu, abychom se i tak nebořili pod vahou nás a našich drobečků na zádech. Basic camp máme pod Kvetnicovou věžou, do čtyřech máme postaveno. Já spím s Honzou a kluci si postavili stan kousek vedle nás. Dělám pár fotek před západem slunce a domlouváme se na ranním vstávání na druhou hodinu.

            Ráno se navzájem slyšíme, jak nám vyzvání nastavené budíky. Musím udělat důležité doznání, vůbec se mi nechtělo vstávat a po opětovném oddalování budíku jsem zaspal. Opět se dostávám do bdělosti, když vnímám veselou náladu u kluků. Zjišťuji, že Honza se ke mně se spánkem přidal. Od začátku nebyl pro tak brzké vstávání. Po menší snídani a ustrojení se vydáváme do Krčmářského žlebu. Ještě z rána v cestě Aleš oznamuje, že kvůli svým zdravotním potížím se vrátí do stanu, kde na nás počká než se vrátíme. Pokračujeme po menším zdržení dále ve třech. Překonáváme krátký mixový výstup zledovatělou stěnkou ve spodní části žlebu. Samotný horní výlez byl nejmorálověší, krásně se nám to rozbušilo. Dál vyšlapávám cestu klukům a vyhýbám se nesoudržným jazykům. Snažím se být co nejvýš při východu slunce, samozřejmě kvůli záběrů mé digitální sonky. Tak ve dvou třetinách vyčkávám na Danyho a dál se střídáme, Honza nás s odstupem následuje. Vychutnali jsme si krásný závěrečný exponovaný výlez do sedla Krčmaráku. Na hraně to byla úplná euforie! Opět nádherné počasí s přemrzlými partiemi. Krása!

            Dáváme si občerstvovačku, zdravíme se a kocháme se pohledy po okolí. Chceme pokračovat dál na Batizovský žleb. Pokusili jsme se to dát kousek po hřebeni. Nejvíce špačkoval Dany, jelikož nás oba musel neustále jistit, protože byl navázán uprostřed.

Po nějakém čase se Honzovi začalo dělat nevolno. Domlouváme se, že se po hraně vrátíme kousek zpět a nejbližším přístupným žlabem sestupujeme do Batizovské doliny. Při sestupu krásně vidíme Gerlach a silně namrzlý kříž na vrcholu. V půlce sestupu si všímáme dvojice na vrcholu. Po absolvování horní části sestupu se vzájemným provázáním se zastavujeme u terasy vedoucí na Gerlach. Zde odpočíváme a rušíme vzájemné jištění. Honza chce jít napřed a být co nejdříve ve stanech, na vrchol se necítí.

            Za krátko nás míjí dvojice, co byla na vrcholu. Byl to polský horský vůdce s klientem. Je na nás nevrlý, ale po krátkém rozhovoru si ujasňujeme věci v dobrém. Tak se také rozcházíme. Zeptali jsme se ho, jak dlouho to šli. Řekl nám, že pět a půl ze Slezského domu. Poté, co odešli, jsme se dohodli s Danym, že se pokusíme nalehko vyrazit na vrchol. Kletry jsme si zajistili ve vyhrabaných policích zajištěné sněhovými kotvami. Dany bral lano, já pití s foťákem. V horní části pod vrcholem za mnou Dan skončil v podobě krtonožky či mravkoleva. Házím mu lano, aby se za mnou dostal. Máme splněno krásné předsevzetí, je 14:45, je nádherně! Sníh pod žárem slunce povoluje a bije do očí. Poláci očistili kříž od námrazy, jsem trochu zklamán, protože s námrazou by se mi líbil víc.

            Po půl hodině se vydáváme dolů. V té horší části se s Danym odjišťujeme. Když jsme dali vědět Honzovi a ostatním, že jsme se dostali na vrchol, dal nám Honza vědět, že je to na odjištění a poslední část se slaňuje. Díky mu za to! Po čtvrté se dostáváme k našim drobečkům a pokračujeme v sestupu dolů. Okolo páté jsme na prvním sestupovém štandu, stmívá se a vytahujeme čelovky. Do sedmé se dostáváme až na turistickou cestu v Batizovské dolině. Za obrovským balvanem odpočíváme. Snažíme se odhadnout, jak dlouho to bude trvat na Slezák, za Honzou a dál k našim stanům.

            Věříme tomu, že se ráno Poláci moc nebořili. My jsme z toho byli nešťastní, pod firnem se skrývaly kleče či kamenné průrvy. Po tak teplém dni ten firn musel povolit. Střídavé zapadání dokáže nejen znechutit, ale i unavit. Dávám na Danyho a bohužel si trochu zacházíme. Sestup ke Slezáku byl nejhorší. První krok zapadá člověk po koleno, druhým po zadek a proražená stopa ve firnu nás stále drží, připadal jsem si chvílemi jak ledoborec. Nadáváme!

            Divím se, že jsem si dosud něco nepřivodil, až na pár děr na kalhotech od želez. K desáté dorážíme na Slezák. Honza se zde ubytoval, měl toho také plné kecky. Chtěli jsme se zde sejít a oslavit to, bohužel reštauracia je pouze do sedmé max do osmé hodiny večerní. Honza se dal dohromady s Péťou práce všeho druhu na Slezáku. Ponůká nám pivo, kapustnicu a je hned dobře. Dáváme Péťovi slovo, že ještě dorazíme, jelikož jsme tu na dýl. Loučíme se s Honzou, který za námi dorazí ráno a vydáváme se ke stanům, kde na nás čeká Aleš. Pod dvoreckou na nás padla mlha.  Zakufrovali jsme, ne však, že by jsme úplně nevěděli, kde jsme. Dany, jak byl unavený, tak na chvilku pochybil. Já jsem šel na autopilota za ním. Okolo jedné, ne-li v půl druhé, dorážíme ke stanům. Aleš celou dobu prý krásně vychrupoval. Dáváme si tekutiny a pokec, jaké to tam nahoře bylo s tím, že dnes je odpočinkový den, jsme dost utahaní.

            Já s Danym jsem se dal ještě na lezení na ledu a posledním dnem mého bivakovaní byl výstup na Polský hřeben. Opět bylo nádherně! Podcenil jsem však přísun tekutin, brzy ráno jsem vyrazil bez snídaně a do návratu ke stanům som bol pekne smedný. Honzovi zážitek z Krčnářského žlebu stačil a odjel s Alešem dříve. My jsme s Danym zůstali pět dní. Poslední eura jsme utratili v reštauracii Slavia v Popradě. Bola tam fajná servírka a hutorící a spíjevajůcí gratulanti šezsděsjaťnikovi. Nemalo to chybu.

             A ještě něco veselého na zasmání. Někde na Moravě nám, nebo spíše slovenským bratřím, odešla lokomotiva na nestřeženém vzdáleném návěstidle. Tak jsme museli čekat až nás dotlačí do nějaké stanice, přepřáhnou lokomotivu, abychom mohli pokračovat.

            Za tu dobu jsme se dostali mimo grafikon ČD, místo ranního příjezdu kolem půl sedmé dorážíme za deset jedenáct do Prahy.  Nám to bylo buřt, krásně jsme se vyspali.

Horám zdar Pepíno