Steinicht - Německo, aneb více o horolezcích než lezení

Blahouš Kluc

Květen 2009

Pro někoho zdlouhavé a nepříjemné cestování vlakem znamená pro mě prodřímaný odpočinek a možnost přištudovat si kde co, a tak mi tříhodinové cestování Chomutov - Aš Město ubíhá v příjemném rytmu. Z nádraží se vydávám do 3,6 km vzdálené Kamenné osady pěšky, přestože jsem si vědom, že by pro mě Svinčův Šemík ochotně přicválal. Už po pár metrech mě gradující déšť třímá pevně ve svých dlaních a tak se lehce promoklý vzdávám dalších metrů a rozmar počáska přečkám pod stříškou tamní ZŠ. Tři dva jedna teď, boj Slunce a deště vyhrává ten žhavější. Broukám si a v klidném tempu se přibližuju v krásném prostředí Svinčákům.

Být rodinným přítelem má několik výhod, např. si člověk může hrát s dětmi, a když začnou řvát, tak se pěkně po špičkách odplíží a nechá konejšení dítek na zodpovědnějších osobách nebo může do rodinného kruhu přijít a odejít kdykoliv se mu zachce a dokonce je většinou vítán.  Stmívá se a dveře od chaloupky zavrzají. Bubák Blahouš vstupuje do tepla a holčičky se trochu děsí, ale fakt jen na chviličku. Pak si jdou zdát své dětské sny a já s Milanem a Květulí obsazujeme útulný obývák. Hlavním tématem upovídaného večera je lezení. S nadšením popisujeme nádherné cesty a děsivé kroky na hranici života a smrti, které máme za sebou. Vzpomínáme na kamarády a užíváme si vzájemnou přítomnost sobě blízkých lidí. Prožívám krásný večer, který osvěží mou duši.

Namáčím obličej ve studené vodě  a slyším, jak holčičky řádí. Maminka Květule se snaží seč může ukočírovat svá dítka, a tak s Milanem ujíždíme sami ve směru Steinicht u města Plauen. Milan má příjezdovku našlapanou a tedy v dobrém čase parkujeme na poloprázdném parkovišti. O několik minut později stojíme u slaňáku Sonnenplatte a rozhlížíme se po kamenolomu. Na nic nečekáme, slaňujeme 20 metrů a už skáčeme do lezokaďatí jak Jája a Pája. Čeká nás krásné plotnové lezení na tření a po jemných lištičkách. Hned nalézáme do místní lahůdky *Schattenmann VIIa/6, která nás vyloženě rozmlsá. Sápání se po místním „žudráku“ nám zabere celý den, ani nemáme chuť jíst. Celkem vylezeme 11 cest a za zmínku, co se týče obtížnosti, stojí dvě linie Sonnebank VIIc/6+, *Perle VIIIa/7-. Naše soustředění na krátký čas rozhodí mädchen und junge, kteří předvedou několik scének z divadelní hry „Více štěstí než rozumu“. Svinča se nezdrží kometnáře: “Tihleti alpenferajňáci se uměj sdružovat, vědí kde jakej pták hnízdí a kolik má vajec, kde se může nebo nemůže použít maglajz. Jsou prostě teoreticky našlapaný, ale má to jeden háček. Neuměj lézt“. Je fakt, že se to někde naučit musí, ale sami asi rozpoznali, že tahle oblast je ještě nad jejich síly, tak se přesouvají se svým „tschüs“ o oblast dál. A co my? SMS od Květy ve znění: „Tak co hovnolezci, kdypak přijedete“? Nás vytrhla z transu. Při cestě zpátky smíchy koušu do přístrojovky, protože Milan hází jednu hlášku za druhou na téma mentalita Němců. Náladu mi nekazí ani 30-ti kilometrová zajíždka. Holčičky už navozily na svých vozíčkách klacíčky, a tak táboráček může vzplanout. Mastnotu buřtů zapíjíme každý svým alkáčem a sýkorky jdou spát. Květa jako už tradičně usíná s nimi. Milan bere do rukou svojí milenku - kytaru a hraje a vypráví a hraje a... . Zábavu o půlnoci přerušuje déšť. Hezky se mi bude spát.

Ráno je mlha, že by se dala krájet. Hrozí déšť, výlet na Goethovy skály padá, tak beru kramle a jedu domů. Drk drkdrk drk vláčku mě udrkotá až ke spánku.

                                                                                                                      Blahouš Smrtihlav