Skiareál Lesná – Lyžníci a vozembouši

Milan "Svinčo" Svinařík

Zdá se, že druhou lednovou sobotu léta páně 2009 mělo spousta z nás horoklubáků podobný nápad. Tím nápadem bylo dostat přebytečné vánoční kalorie z těla ven pomocí klouzavých prkýnek. A tak zcela spontánně vykrystalizovala akce, která se svým počtem účastníků z řad Horoklubu může řadit mezi „hromadné klubové sportovní podniky“. Sportovním náčiním, jak už jsem naznačil, byly mimoděk zvoleny běžky, které nejsou pro každého zrovna královskou disciplínou, nicméně se stávají módním trendem a sportem pro široké masy. Ale nepředbíhejme!

            Náš sraz a následný start do stopy proběhl po vzoru Jizerské padesátky v několika vlnách. Ne že by nás bylo tolik, ale prostě jsme se nedokázali mezi sebou domluvit. A tak se stalo, že jednou takhle po ránu netočím klikou lanovky, ale sedím s Květuškou v autě na parkovišti před hotelem Lesná a čekám, kdo a kdy přijede. Nedělám si moc iluze, neboť přeci jen teorii o koeficientu účastnosti mám velmi dobře prakticky ověřenou. Konečně půl hodiny po termínu přijíždí podezřelé auto. Přes jeho zamlžená okénka vidíme tři velké nahrbené postavy, které se do interiéru vozidla jen stěží vejdou. Když se ty tři „gorily“ soukají ven, musíme se smát. Jsou to naši akčňáci – Pavel, Blahouš a Venca. Hned je veseleji. Kluci hýří optimismem a nadšením. Zatímco Venca s Blážou mají dnes pouze sezónní premiéru, Pavel má na běžkách premiéru životní. Není tedy divu, že ačkoliv víme, že má někdy později dorazit další skupina vedená Jířou, nečekáme a vrháme se nedočkavě do terénu. Skiareál Lesná voní novotou, všude jsou vyrolbované stopy jak na klasiku, tak bruslení a jako bonus se skrze mraky prodírá slunce. Vypadá to na skvělý den.

            Mým záměrem je dojet na Klíny a zpět, takže míříme po vyrolbovaném okruhu směrem k východní straně Liščího vrchu. Naše putování začalo hned pěkně zvesela. Asi půl kilometru za hotelem je malý sjezd křižující silnici. Kluci v něm hned předvedli pěkných pár vozembouchů, které jsme si začli vzájemně počítat, abychom mohli vyhlásit největšího vozemboucha výpravy. O pár desítek metrů dál Venca se zkormouceným obličejem ohlásil první defekt - natržené poutko od fungl nové hůlky. Popravdě řečeno, když jsem viděl Vencovo medvědí tlapu a to rachiticky zkonstruované poutko, ani se nedivím, že se rozpadlo. Po další kilometru jsme absolvovali další technickou  pauzu. Tentokrát mažeme. Květa s Vencou chtějí sjezdový vosk. Upozorňuju je, že kdo maže, ten trpí. Tentokrát však nastala vyjímka potvrzující pravidlo, a oba po namázání hlásí zlepšení jízdních vlastností. Kromě nás je na okruhu spousta dalších běžkařů a tak se díky častým přestávkám stále vzájemně míjíme a předjíždíme. Pavel pojal svou první jízdu hodně prestižně a po vzoru urputníků dře co to dá. Peloton uzavírá Venca, který o sobě prohlásil, že kdysi aspiroval na biatlonistu a tak už mu během výletu nikdo jinak neřekne. Zlomový okamžik výletu nastal na východní straně Liščího vrchu na rozcestí okruhů. Kromě toho, že zde kluci předvedli další skvělé figury z akrobatického lyžování, jsme se rozhodli, že na Klíny nepojedeme. Jednak tam v danou chvíli nevede vyrolbovaná stopa a jednak je to na první túru moc daleko. Rozhodli jsme se vrátit k hotelu okruhem přes Červenou Jámu s tím, že se aspoň potkáme s Jířou a jeho bandou. Koneckonců, do kopce je to vždycky správně ne? A tak stoupáme v džípem rozježděné stopě a vychutnáváme si ten „vytrvalostní vopruz“ každý po svém. Na Červené Jámě už byly proluky v našem pelotonu větší. Alespoň jsme měli s Květou čas nafotit zimní idylku a nachytat trochu toho vzácného zimního slunce do vymrzlých tváří. Poslední dorazivší Venca se opět dožadoval vosku, tentokráte stoupacího. Pavel ho po marném pokusu mu poradit poslal mírně řečeno k šípku a odjel kamsi do dáli. A tak po technické pauze pokračujeme dál už jen ve čtyřech. Naši fyzičku dokonale prověřil strmý stoupák vedoucí na temeno kopce nad Červenou Jámou, na jehož konci fotíme propagační skupinové foto. Máme žízeň, což Venca demonstruje lízáním sněhu, a tak  natěšeně kvapíme směrem k hotelu. Sotva jsme ujeli pár metrů, objevila se v protisměru Jířovo úderná skupina ve složení Luciferka, David, Dejvina, Šiška a Jířa přestrojený za polárního badatele. Dohodli jsme se, že se potkáme na obědě v hospodě a pokračujeme každý svým směrem za svým štěstím. To naše štěstí bylo v danou chvíli kus žvance a pití, kterého jsme dosáhli poměrně záhy v útrobách hotelu, kam jsme nedlouho po té přijeli.  Na hodokvas se k nám přidal i Pavel, který mezitím dotrucoval v autě před hotelem. Ačkoliv bylo v hospodě slušně nacpáno, natrefili jsme na prázdný stůl, kde jsme mohli v klidu doplnit energii na další kolečko. Když už jsme byli na odchodu, objevil se Jířa se svou suitou. V jednotě je síla a tak jsme se spojili v jeden tým a vyrazili společně na další okruh, tentokrát k Eduardově skále. Víc lidí - větší prča. To se také potvrdilo, a to zejména ve sjezdu podél plynovodu, kde stopu svými těly postupně zatarasil Pavel a Blahouš, a kde se jim vyhnout ve vysoké rychlosti, bylo pro mnohé poměrně vzrušující. Kromě ryze sportovně-fyzických prožitků jsme si na okruhu užili také trochu té romantiky, když pozdní odpolední slunce doslova čarovalo kýčovitě pěkné zimní krajinové výjevy. Nejsme s Květou jediní, kdo podléhá fotománii a plní kartu ve foťáku snímek za snímkem. V závěru okruhu jsme potkali další lezecké postavičky nejen z našeho klubu. Svět je malej! Po té, co jsme dokroužili opět k hotelu, navrhuji na závěr ještě malý dvoukilometrový „fialový“ okruh kousek za hotelem. Chudák Pavel, alergický na sjezdy nic zlého netuše se chytil hned, Bláža a Květa se posléze přidali taky. Okruh se skládal ze dvou strmých sjezdů ukončených ostrou zatáčkou označenou černým vykřičníkem a z jednoho táhlého stoupáku. Tento okruh by klidně snesl přízvisko „ždímačka“ nebo „dorážečka“. Kdo se nedorazil ve sjezdech, ten se spolehlivě vyždímal ve stoupáku. Když jsme se opět postupně sešli u informační cedule před hotelem, shodli jsme na tom, že je čas v nejlepším přestat. A tak dnes už podruhé zalézáme do hospody a společně s ostatními lyžníky popíjíme a pojídáme laskominy, a já neodvratně nabývám dojmu, že ten původní záměr, vyhnat z těla přebytečné kalorie nám tak trošku nevyšel. Ale to ostatní, to se povedlo na výbornou!

LdS

PS: „Zlatý vozembouch“ po zásluze putuje do společných rukou Pavla a Blahouše. Gratulujeme!